IMG_4826

Československý Challenge Roth 2016

„Prečo to robíš?,“ je otázka, ktorá sa rada spája s akýmkoľvek fyzickým vypätím. Rovnica platí pomerne presne – čím extrémnejší výkon, tým je otázka častejšia, pálčivejšia a z náznaku nepochopenia sa stáva neotrasiteľná istota. Dobiedzavý charakter je v rozpore s vnútorným (ťažko skrývaným) obdivom a aj preto sa ťažko hľadá odpoveď. Naša úporná snaha o vysvetlenie toho, čo nás napĺňa vyvoláva udivené výrazy a spýtavo zdvihnuté obočie pýtajúceho sa je len dôkazom toho, že sú veci medzi nebom a zemou, na ktoré náš nedokonlý pojmový aparát nestačí. Ťažko sa vyrovnávame so zúfalstvom neschopnosti obaliť do slov naše vnútorné prežívanie. Je to však príliš komplexné na to, aby sme mohli uspieť, je to príliš paradoxné na to, aby sme to mohli vysvetliť a je to príliš krásne na to, aby sme to mohli popísať. Pretože skutočná Láska nedokáže odpovedať na akékoľvek modifikácie otázky „Prečo?“

Z úst tých, ktorí sa pravidelne stavajú na štart dlhého triatlonu často vypadnú slová prirovnávajúce ich športovú vášeň k droge. Opojné hľadanie hraníc vlastného tela však dokáže byť umocnené zážitkami, ktoré vygeneruje okolie. A preto sa cestuje na preteky s dobrým menom. Preto sa cestuje do Rothu. Tento rok bolo češtinu a slovenčinu nielen počuť, bolo ju aj vidieť. Nebola to len nebývalo veľká skupina našich pretekárov, ktorá udrela do očí – bol to aj výrazný počet tých, ktorí s nimi cestovali, aby ich podporili; tých, ktorí do Rothu prišli, aby si užili najväčší „ironmanský“ sviatok, prípadne tých, ktorí boli súčasťou obrovskej 8tisícovej mašinérie dobrovoľníkov.

Pódiová radosť

O najväčší úspech sa postaral Lukáš Krpec a Michala Klašková, ktorých výkony vyniesli až na samotný vrchol svojich vekových kategórií (M35 a W25). Lukáš si pripísal víťazstvo časom 8:47:31 (18. celkovo) a Michala bronz časom 10:05:43 (26. celkovo). Lukáš síce priznal, že jeho ambície boli vyššie – dosiahnutý čas mal byť ešte v nižších hodnotách, s umiestnením však nemohol byť nespokojný. Miška si pred pretekmi kládla cieľ čo najviac sa priblížiť desiatim hodinám a hoci sa jej to poradilo, po dobehnutí do cieľa sa netajila s tým, že so svojim výkonom na behu bola trochu sklamaná. Ale Češka žijúca vo Wanake je charizmatická silná osobnosť (na Pasta Party pôsobila na ostatných ako magnet), takže sme presvedčení, že ak pri triatlone ostane, jej hviezda bude stúpať nahor. Svojim výkonom zaujal aj nevidiaci Marek Moflár, ktorý bohužiaľ nepredpokladal, že si ho v Rothe pozvú na pódium, aj keď vo svojej vekovej kategórii neatakoval časy tých najlepších a tak v čase vyhlasovania výsledkov už regeneroval doma. V Rothe sa však prejavuje osobitná úcta všetkým, pre ktorých je železňák viac ako „len“ triatlon. Marek priznal, že tento rok nemal žiadne ambície, pretože tréning pokuľhával, jeho plán však je poriadne sa do toho obuť a na budúci rok sa pokúsiť o úpešnú kvalifikáciu na Hawaii.

Na pódium sa však dostala ešte jedna Češka. Gabriela Pohánková nebola na štarte tohtoročných pretekov a predsa si z Rothu odviezla cennú výhru. Do bavorského triatlonového „mestečka“ cestovala ako dobrovoľníčka s tým, aby sa zároveň registrovala na ročník 2017. Hoci registrácia začínala až 9:30 v pondelok doobeda, Gabika sa postavila do fronty už v nedeľu večer po pretekoch. Dochviľnosť sa jej vyplatila – získala štartovné na Challenge Forte Village Sardinia s pobytom v luxusnom rezorte.

Zdieľať pódium s takými hviezdami ako je nový držiteľ svetového rekordu Jan Frodeno a ako je druhá najrýchlejšia žena planéty na dlhej trati Daniela Ryf nemohlo nechať žiadneho z fanúšikov domácej scény chladným.

1

Továreň na zážitky

Áno, do Rothu sa chodí prekonávať rekordy a vytvárať si osobáky, ale aj tak väčšina z tých, ktorí sa postavia na štart dychtia po zážitkoch. Nemecká precíznosť v kombinácii s entuziazmom celého regiónu Vás vtiahne do jedného bublajúceho kotla a aj keď z neho vyjdete, ešte nejaký čas Vám hučí v hlave. Ale aby ste mali pohľad na Challenge Roth zo širšej perspektívy, rozhodli sme sa osloviť pretekárov, ktorí tento rok na pretekoch štartovali a poprosili ich, aby sa podelili o svoje zážitky a o svoje dojmy. Mrzí nás, že sa nám nepodarilo skontaktovať s každým „Roťanom“, ak však tento článok čítate, boli ste v Rothe a chcete sa podeliť o svoj pohľad, napíšte nám na roth@x3me.eu, radi Vaše riadky doplníme do článku dodatočne. Aby sme zachovali autentickosť, do jednotlivých textov sme zasahovali len na úrovni gramatiky, ak nám však nejaký ten mäkčeň, prípadne hrubka unikli, poprosíme o zhovievosť. Na konci článku nájdete rozsiahlu fotogalériu a výborne spracované video z pretekov z produkcie hlavného sponzora. A pripájame ešte zopár našich postrehov:

  • Najsexi štartovné číslo mal jednoznačne Lukáš Erben. Jeho magických 222 vzbudzovalo  záujem a po spoločnej fotke s Felixom Walchshöferom, ktorá sa prevalila sociálnymi sieťami začali vznikať rôzne konšpiračné teórie.. (smiech)
  • Najrýchlejším „bramborovým“ smoliarom je Roman Malivánek. Hoci sa svojim fantastickým časom 8:57 zaradil do elitnej skupiny SUB-9 a s dosiahnutým časom bol tretím Čechoslovákom v Rothe (za Lukášom Krpcom a Ivanom Ježkom), vo svojej vekovej kategórii 40-45 mu patrilo až ôsme miesto.
  • Súťaž o najfúzatejšiu mažoretku vyhral Ivan Šedík. Sám sa dobrovoľne priznal k tomu, že namiesto toho, aby sa ponáhľal míľovými krokmi do cieľa, na bližšie nešpecifikovanom kilometri maratónu si požičal strapaté chuchvalce a pridal sa poskakovať k miestnym mažoretkám.
  • Cenu FairPlay a cenu za Šírenie dobrého mena národa, udeľujeme Petrovi Havlíčkovi, ktorý bol na 30-tom kilometri svedkom toho, ako sa jeden pretekár osopí na malého 5-ročného chlapca podávajúceho špongie. Petr si zachováva duchaprítomnosť, berie si špongiu od malého chlapca, objíme ho a poďakuje mu. Keď týmto miestom prebieha opäť za pár minút v opačnom smere, pridáva sa k nemu maminka spomínaného chlapca a celá dedina skanduje: „Petr, Czechien, Petr“.
  • „Najvabrouškovatejším“ pretekárom bol Ivan Ježko – pred Rothom šiel IM Nice, IM Klagenfurt a bezprostredne po Rothe IM Zürich a IM 70.3 Budapešť.
  • Najpoetickejší fanklub mala Michala Klašková. Veľký transparent s textom „Michala z Kobylnic mrštná jako rybka, doběhne jak šipka“ neunikol ani zahraničným médiám. Do akej miery však neznalci jazyka mohli oceniť autorský prístup je otázne.
  • Za muža činu môžeme označiť Jana Mathyho – do Rothu cestoval ako divák, z Rothu odchádzal ako úspešný Finisher. Na štartovku sa totiž dostal približne 48 hodín pred štartovným výstrelom.
  • Šťastie v nešťastí mal Rostislav Skopal – po dobehnutí do cieľa sa vydal do sprchy, aké však bolo jeho zdesenie, keď si po hygienickej procedúre nenašiel svoj batoh s vecami. Finisherské tričko, finisherská medaila a tenisky si našli nového majiteľa. Respektíve on ich. Našťastie všetko dobre dopadlo. Nový majiteľ pochopil, že obsah bagu nie je jeho a Rosťovi týždeň po pretekoch jeho veci doručil poštár.
  • Do širšieho povedomia sa dostal majiteľ auta s bratislavskou poznávacou značkou – v čase Awards Ceremony zaparkoval pomerne nešťastne a komentátor sa pri prosbe o preparkovanie  nahlas zamyslel, či „SK“ na ŠPZ znamená Slovensko alebo Švédsko.
  • O tom, že Roth dokáže nadchnúť nielen pretekárov, ale aj divákov svedčí Jan Irein, priateľ Terezy Ďurdiakovej, ktorého preteky tak dostali, že ešte na mieste hľadal niečo, čím by si odmeral miery, aby si mohol kúpiť neoprén.
  • Radoslav Bujdoš
  • Jan Daubner
  • Tereza Ďurdiaková
  • Lukáš Erben
  • Petr Havlíček
  • Lumír Hlaváč
  • Gregor Horniak
  • Vít Chocholouš
  • Michaela Illíková
  • Lukáš Krpec
  • Jan Kundrát
  • Roman Malivánek
  • Jan Mathy
  • Tomáš Novotný
  • Tomáš Racek
  • Rostislav Skopal
  • Milan Svoboda
  • Ivan Šedík
  • Petr Vavruška
  • Dušan Zezulka

RB_w

Deň, ktorý pre mňa neskončil..

Opisovať tento pretek a zamýšlať sa nad tým, čo by bolo lepšie, čo by sa dalo urobiť inak, je ako sedieť v novom Bentley a hladať chybu!

Ranné plávanie. Od štvrtka, kde sa ráno medzi 07:30-9:30 postupne zbiera päťsto? sedemsto? tisic? ľudí, neviem koľko ich bolo ale bolo ich do bezvedomia. Kde si každý pláva od miesta štartu. Všetky značky a hlavne Blueseventy Vám dajú možnosť vyskúšať si neoprén. Nejaké kočky Vám podávajú kávu z termosky a stôl je plný koláčov, báboviek – 1€ za kus, fantastické raňajky v tejto atmosfére! Každý deň po ľahkom plávaní som si sadol a nadýchal sa z tejto atmosféry, len som ju vnímal, sledoval ľudí a mal pohodu. Hlavne preto, lebo som extrovert, nemám trému, ale aj mňa by táto atmosféra mohla strhnúť k šialenstvu. Preto som tam každé ráno chodil a poctivo nasával tú šialenú energiu ľudí, ktorí sa na Vás usmejú, zaprajú Vám pekný deň a vedia, že za pár dní začína to, kvôli čomu tu všetci prišli. Najkrajšie preteky aké si viete predstaviť!

Registrácia a veci okolo nej je niečo, čo šlape ako hodinky a s ničím, skutočne s ničím nieje a nemôže byť problém, ani náhodou! Expo, hmm je samostatná kapitola. Človek môže minúť úplne všetko, čo si vie predstaviť a vyberie si každý z tohto všetkého čo tam môžte vidieť. Okrem toho, že sme každý deň boli v stánku Frodissima a tešili sa aj z kávy, aj z vecí, aj z toho všetkého okolo sme stretli a stretávali Čechov, aj pár Slovákov, ale hlavne sme sem-tam videli aj tie veľké hviezdy ktoré „stretávame“ na sociálnych sieťach.

Samotné preteky. Ten úžasný ruch dole v depe. Na neďalekom moste nad trasou plávania stáli tisíce ľudí a tisíce ľudí okolo kanála. Milujem ten moment, keď viem, že mám skočiť do úľa a bojovať o život, o pozíciu a postavenie. Je to ako boj v spoločnosti, kde sa pretvarujeme a vyhovárame sa, že je to boj každého jedného z nás, ale pre mňa, pre mňa sú to vždy preteky, súboj a chtíč byť lepší, rýchlejší a byť niekde čo najvyššie, aj keď som vedel, že toto je niečo nepoznané a musím si v tom „pekle“ dávať pozor a nenechať sa „zožrať“ len tak.

Plávanie mi šlo v úplnej pohode, vedel som, na čo mám a na čo nemám, vedel som, že ma dali do ôsmej vlny. Aj aj keď niesom dokonalý plavec predsa len chytím úplne slabých plavcov. Čo sa aj stalo na 2,9 km, kde som prakticky prestal plávať a čakal, čo bude. Ale nejako sa to pohlo a ja som vedel, že toto je len začiatok a tu plašiť sa je smiešne ak máte pred sebou 180km na bicykli a maratón.
Bike sa mi ide na začiatku veľmi ľahko, dávam si pozor a mám pocit, že prvých 30km som mal priemerku 35km/h, aj druhých a aj tretia tridsiatka kilometrov nebola ďaleko od tohto čísla. Lenže myslel som na slova svojho trénera Tomáša Jurkoviča a ďalších top triatlonistov ako mi hovoria „Rado, pozor, neprepáľ bike!!“ Aj som sa smial, ale ako neprepáliť, ak idete do kopca a tam moderátor kričííí:

„Rado je Slováák, Sagan je Slováák, ale Rado je tu a držíme mu prsty,“ a všetci kričia šialene, úžastne a dokonale.

Áno ustrážil som to, bike som dokončil v čase, aký som si predstavoval a tak to aj bolo, do poslednej minúty som sa trafil.

Zaujímavosti z bicykla? Vkuse, ale vkuse nás doprevádzali komisári. Dávali bacha na drafting. Ak videli, že sa niekto niekde motá, okamžite pískali a mne osobne asi päť krát nazančil „Gooo“, „Gooo“ a urobil mi priestor na bike, aby som mohol obehnúť pomalších. Na vlastné oči, kvôli odhodenej flaške som videl okamžite červenú kartu a to znamená DNF, OKAMŽITE a BEZVÝHRADNE!!
Absolútne kvitujem na každých 30-45km technické stánky, ak by niekto mal problém, štvorkolky, ktoré nosili kolesá hore dole a videl som veľa krát, že niekomu pomohli.

Zároveň občerstvovanie každých 18km, plno všetkého a kompetentných ľudí, KLOBÚK dole a obrovské ďakujem patrí aj im. Dával som pozor, obaly z gélu a aj šupku z banánu som si dal radšej pod dres, vyhodiť to by znamenalo okamžite koniec. Ani raz, ani pohľadom a ani náznakom som nedostal žiadne upozornenie. Sám mám z toho paniku a absolútne neuznávam, ak niekto porušuje pravidlá. Áno, spadol mi banán na zem, motorka prišla ku mne a ukázala OK, on videl, že mi to spadlo, ale ak by som to odhodil bol by koniec!

Ďalší šok! Vchádzam do depa BIKE-BEH, šok pre mňa ktorý som nikdy nezažil, šesť ľudí drží mňa a bike a jeden mi pomáha dole, navádza ma z bike do depa, kde ma preberá kočka a nesie ma do stanu, v tom dobieha druhá a nesie môj sáčok, podáva mi stoličku, vyberá veci zo sáčku a druhá mi pomáha pri vyzúvaní. V tom mi podávajú vodu, banán, melón, kolu. Keď som v kope, pomáhajú mi vstať, zaprajú mi štastnú cestu a vyprevádzajú ma z depa. Len som ešte započul svojho syna a v kriku, ktorý tam bol bežím ďalej smer maratón. Ako výhodu som vnímal, že nepoznám trasu behu, čo bola pre mňa dobrá vec!

Nepôjdem do detailov, ale vážny stop na mňa prišiel na 7-8 km kde mi Garmin dokopy ukázal 17 minút, čo je princípe strata cca 6min, lebo tempo som mal 5:10-30, čiže znovu som si spomenul na rady Ironmanov ktorí majú skúsenosti: „Ak príde kríza hnačky alebo čokoľvek, musíš to vyriešiť, nemôžeš si myslieť že to prejde!! Neprejde, bude to len horšie!!“ Tak som to neriešil 9min, lenže keď som si uvedomil, že ma čaká ešte 36km, vedel som že to musim riešiť.
Aj som vyriešil. Nemá zmysel písať ďalej.. Plný entuziazmu som vytiahol beh a na záver všetko cca pod 5min/km. Cítil som sa fantasticky a chcel som cieľ.
V cieli ma čakali deti, ktoré tam dal usporiadateľ a úplne v cieli Tomáš Racek, ktorý mi gratuloval a vítal ma v rodine Ironmanov.

Čo som cítil? Obrovské naplnenie, chcel som pivo a vidieť svojho syna. Necítil som sa slabý, ale strašne silný, boleli ma nohy a keď som videl syna, bol som štastný, nepotreboval som to riešiť, nepotreboval som o tom rozprávať, chcel som byť s ním. Obrovské ďakujem patrí mojím najbližším, mojim ľudom s ktorými behávam, športujem a trávim čas.
Tomášovi Jurkovičovi, ktorý mi stále verí, Martinovi Holečkovi, ktorý mi dáva pokoj v duši a vždy mi dobre poradí.

To je môj pohľad. Tak to vnímam pár dní po Ironmanovi, bez emócií a s chladnou hlavou?
Čo bude ďalej? Mám svoju cestu a tá sa vola IRONMAN, dlhý triatlon, to je moja cesta, tam sa cítim dobre, toto napĺňa moje srdce, dáva mi možnosť dýchať a dáva mi smer v ktorom sa chcem zlepšovať.
Prajem každému ten pocit, keď nájdete to, čo milujete, ja milujem ten pocit.
Keď som jazdil RALLY platila veta „Rally nieje šport, rally je životný štýl“
Dnes to vnímam presne takto, našiel som to v čom chcem žiť, lebo môj život je IRONMAN.

Pekný deň, Rado.

Roth 2016 byl můj druhý ironman v životě. Mám za sebou loňského Moraviamana. Tam se mi moc líbilo, Challenge je ale úplně jiná liga. Kamarádi, kteří tu byli loni a předloni, nešetřili chválou. A měli pravdu. Už jen být na místě je zážitek sám o sobě. Tisíce závodníků, dobrovolníků, desetitisíce fanoušků. Zvlášť cyklistická pasáž přes Solarer Berg je úchvatná. Organizace a zázemí perfektní. Určitě doporučuji všem triatletům.

Závod samotný byl pro mě napůl super a napůl peklo. Jako hobík samozřejmě nemám kam spěchat, ale těch 11,5 hodiny jsem dát chtěl. Bohužel nemám najeté kolo a to mě vytrestalo, hodně jsem se trápil. Naštěstí bylo všude kolem trati spousta lidí a ti mě hnali dopředu.

Sečteno, podtrženo, super zážitek, dobrý výkon. Vše navíc okořeněno světovým rekordem Jana Frodena, co chtít víc :-)

IMG_4778

Ironman Roth byl pro mě velkým zážitkem. Po třech letech jsem se postavila na start mezi triatlety a cítila značnou nervozitu. Tolik lidí všude stálo… Asi jsem nikdy takto velkou atmosféru ani nezažila a to jsem se zúčastnila například i triatlonového  Mistrovství světa v Kitzbuhelu. Při oblékání do neoprenu, jsem si vzpomněla jak jsem dostala před 10ti lety svůj první neopren, hned jsem ho oblékla a potopila se s ním do vany, abych vyzkoušela zda opravdu nadnáší :)

Ironman se tradičně plave v neoprenu. Mých 10 km za rok 2016 není mnoho , ale díky divákům jsem si to i celkem užila. Stáli podél kanálu a povzbuzování bylo slyšet všude, dokonce i ve vodě. Cyklistická trať byla dělená na dva okruhy po 90km. První kolo se mi jelo poměrně hezky, ale v druhém kole jsem již pocítila nedostatek naježděných kilometrů. Přece jen 600km je žalostně málo proto, abych kvalitně odjela takto náročný závod, kterým Challenge Roth bezesporu je. Diváci podél celé trati byli fantastickou motivací. Tvořili živý koridor a zejména ve stoupáních bouřlivě povzbuzovali každého závodníka na trati. Často jsem měla pocit, že se zúčastňuji závodu Tour de France, či jiného prestižního závodu. Vzhledem k tomu z kolika kol jsem udělala při triatlonech osmičku, tak jsem ani nedokázala uvěřit, že jsem v depu. Mám takovou radost, že přehlížím šipku do depa 2 a vydávám se po 180 km opět na další okruh.  Naštěstí se mi v hlavě brzo rozsvítilo😀

Konečně jsem vyzula cyklo boty, obula ponožky, tenisky, vzala kšiltovku, otočila číslo a vyběhla. První mé kroky vedly do Toi Toi budky. Únava způsobila, že jsem z ní vyběhla málem polonahá. To jen dokresluje v jakém stavu jsem po cyklistice byla.

Na běhu mi z mého pohledu již chybělo nadšení pro samotný závod a i určitá bojovnost. Byl to už jen takový přesun k vytouženému cíli. Hlavou vám běží seriál myšlenek. Budu bojovat? Chci jen dokončit? Chci lepší čas?

Občerstvovací stanice byly často a bylo na nich z mé strany vše, co jsem potřebovala. Sportuji mnoho let a přesto jsem zjišťovala, že evetualní hranici kolapsu svého těla nedokážu odhadnout. Když jsem šla běh na 12hod, tak i přes mých zvládnutých 111km to oproti ironmanu bylo poměrně snadné.

Nyní jsem zjišťovala jak jednotlivé kilometry jsou dlouhé a to i přesto, že jsem se nikam nehnala a šla pomalu a vyrovnaně. Posouvala mě myšlenka i na to, že jsem dědovi řekla, že na jeho narozeniny, které měl přesně v den závodu (17.7), ironman dokončím a navíc s dobrým časem! Nevěřili by jste, jak moc silná motivace to pro mě byla. Asi nejhorší bylo rozmezí 15-25km, kdy mi celý závod přišel jako nekonečný příběh. Tak strašně se vám nechce, ale přesto si uvědomujete, že zpomalení bez příčiny by vás v cíli mrzelo. Nemám naběháno a havně jsem jela první ironman a brala ho pouze jako zkušenost a nevěděla co od něho čekat.

Poslední 4km byly dlouhé a cíl je ještě v nedohlednu. Doufáte, že jste třeba kilometrovník minuli a jste blíž než si myslíte. S blížícím se cílem se naštěstí počet diváků zvyšoval a každý nastavoval ruku k tlesknutí, mával a povzbuzoval. Poslední kilometr se už vidíte jak zastavíte a úplně obyčejně si  sednete na zem.. Víte, že závod už zvládnete, ale přesto musíte stále běžet.

Najednou vidíte cíl a diváky na tribunách. Vbíháte na stadion, absolvujete slavnostní kolečko a najednou je před Vámi cedule ,,I did it,“  Proběhla jsem pod ní!  Sice bez velkého úsměvu, ale za to s vnitřním pocitem spokojenosti, že jsem to zvládla. Měla jsem toho dost, ale ten pocit byl úžasný. Nikdy na něho nezapomenu. Den po dni převažuje euforický pocit z vítězství sama nad sebou a pohrávám si s myšlenkou: Co takhle zažít ten pocit ještě jednou a třeba s cílem pod 11hod? Je to velký zážitek takový dlouhý závod dokončit a jsem na čas 11hod 28min hrdá. Myslím si, že i přítel byl mým výsledkem natolik zmaten, že hned po závodě uvažoval o koupi krejčovského metru pro měření pasu a následně i o neoprénu, neboť ho závody velmi nadchly 🙂

LE_w

Do Roth jsem odjížděl s kamarádem Hozou Mathym v pátek ráno před závodem, kdy jsme jeli za našimi kamarády z německa Miriam a Thorstenem Schmohl, kteří nám poskytli zázemí a super servis v dějišti a kolem samotného závodu.

V pátek odpoledne proběhla registrace, vyzvednutí startovního čísla, obhlídka expa, návštěva sídla závodu, setkání s Felixem a následná pasta party, kde jsme si dali výbornou večeři pár nealko piv :-) a setkali se se všemi česky-slovensky mluvícími kamarády.

K samotnému závodu jsem přistupoval jinak než minulý rok, kdy jsem zajel čas 10:07 hod a cyklistikou jsem, z mého pohledu, doslova prolétl v čase 4 hodin a 50minut. Letos jsem věděl, že scénař bude rozdílný a cíl odlišný, a to „jen“ závod dokončit, a čas bude relativní pojem, a když mi to nebude „chutnat“ postavím se k tomu, tak aby mi to „chutnalo“ :-)

K Samotnému závodu: budíček ve 4, snídaně, to co zbylo od večeře :-) už teda bez Frankovky a přesun na start. (vypil jsem láhev k večeři)

Plavání, start 6:25, super zážitek, muzika, létající balóny, vodní kanál lemující tisíce přihlížejících, fandících diváku. Plavu, tak abych přežil, několikrát se zastavím a lehnu si na hladinu a dýchám, oproti minulému roku celkem chladná voda, zima a vlny. Dvakrát jsem si odplivl ranní snídani a lezu z vody za hodinu čtrnáct a všichni „kámoši“ z dvoustovek jsou pryč, asi závodí :-)

Motá se mi trošku hlava,tak v červeném bagu s nápisem „BIKE“ sahám po láhvi a dopíjím se –  asi jsem se neměl včera ožrat řeknu si :-)  Kolo najdu rychle, stojí tam samotné mezi dvoustovkama (mé startovní číslo 222 …strašně velká náhoda :-)  ), a tak na to skočím a říkám si, že to třeba pojede :-) jede ale tělo bolí, na kole jsem seděl naposledy na Czechmanovi, a tak se už na 50km hlásí obě kolena, záda a pravá achilovka :-)

O.k. už nejsem nejmladší, tak co teď :-)

No nic, stavím na čůrání a jim vše co mám :-) furt je to málo… zastavím uplně na 100km u jedné rodiny co přpravila pro závodníky „piknik“ a opírám kolo o plastovou popelnici a jdu si dát oběd. Pojídám bagetu se sýrem a zapíjím to kolou a džusem –  sypu vše solí, takže i solím :-) –  konečně něco slanýho, žádnej sladkej gel, nebo tyčky. Kolo opřené o popelnici funguje jak velký reklamní bilbord a za chvíli staví další hladovci s táhlou dlouhou slinou po „vajse klobáse“ s hořčici :-)

Kolo dojíždím v čase někde kolem 5hod a 20 minut a jde se na běh, ano jde :-)

Hlad, žízeň, tělo bolí, tak jdu indiána. Bežím, jdu, běžím, jdu, pobírám vše co je mi nabídnuto, letos i chleba s paštikou a popijím pivo :-) pohoda :-) Zdravím Honzu Frodena, ten si asi běží pro rekord, nejde jako já, ale fakt běží, sluší mu to :-) čelenku s logem „medvěda“, takže asi má i čím jezdit fešák :-)

Potkávám všechny možné běžící hvězdy od Vesteby až po Beránka, Jeňase Jakubíčka a hlavně Maťáka, ten se s tím pere jako lev, míjím ho a říkám mu, že na něj počkám, plácnem si a jde se a běží dál :-) už nám to nikomu nechutná :-)

Blíží se 40km indiánského běhu a probíhá se městem, kde je tzv. beer garden, vyberu si jednu z obětí, a říkám „enšuldigumzííí bite“ kradu další pivo dávám ho z pulky na ex a už vím, že je to jen kousek domu :-) …sklízím das is ajne aplause, že prej „ja vol tchechiše“

Cílová rovinka největší odměna po skoro dvanáctihodinovém výletě. V cíli na mě čeká malá Lilly od Thorstena a Miriam a věší mi medaili na krk. Klekám si a paráda, konečně nemusím běžet :-)

Je to můj třetí dlouhý triatlon, s tím, že jsem první jel v roce 2012 v Regensburgu v té době ještě IM dnes Challange, a můžu ho všem vřele doporučit. Výborná organizace a zajíštění celého závodu. Tisíce fanoušku kolem trati. Solar Hill a jen 300km od Prahy. 25 000 lidí na stadionu se závěrečným ohňostrojem a vítáním posledních dobíhajících v cíli. Takový hawaiisky závod v Evropě, kdy Mike Raiily neřiká U R the Ironman, ale U DID IT ! Wellcome to Challange Family.

PH

Challenge Roth 17.7.2016 alias můj první full Ironman – a poprvé v životě 180km na kole a 42km běh

Luxusní závod, dokonalá atmosféra, spousta kamarádů, rodinka se mnou, vše dopadlo podle očekávání a sen splněn – dal jsem to a to ještě za denního světla, což byl můj jediný konkrétní cíl. A šel jsem to celé pro atmosféru a nasával celou cestu, prostě fanoušci a zázemí, na vlastní oči jsem viděl a závodil s mistry světa, neuvěřitelné.

Spalo se mi parádně, v 5:15 mě vzbudily hymny a cvrkot závodu v dáli. Bylo mi přiřazeno číslo 3451 a tak jsem nastupoval až v 7:50 v poslední, 17. vlně. Takže jsem zkontroloval kolo v depu, do nosiče dal Cytomax a 700ml mixu chia semínek, banánu, borůvek a datlového sirupu, do taštičky na řídítkach nějaké oříšky, solné tablety a magneziové tuby. Ještě se mi tam vešla CO2 bombička s antipichem, no paráda. V poklidu se vracím cca 1km do auta, kde už na mě v 6:15 čeká snídaně, vločková kaše s kokosovým olejem, rozinkami, skořicí a datlovým sirupem. A prckové se pomalu probouzejí a hned mi fandí. Paráda. Trošku se klepu a všichni nadskočíme v 6:30, kdy dělový výstřel posílá první vlnu profíků do závodu. Kafíčko, chvilka klidu a povídání si s rodinkou a společně vyrážíme do depa, Míša mi pomáhá s neoprenem, objímám děti a Míšu a jdu do depa. Tam potkávám Honzu Šelpu, startuje 5min přede mnou, děláme selfie a běžíme zafandit Frodenovi, protože akorát vyskočil z vody. Do toho výstřely z děla posílající další a další vlny (jedna má 200 závodníků) do vody, hudba, fanoušci, prostě atmosféra praská energií. A horkovzdušné balóny – co výstřel, to jeden balón do vzduchu, nádherné, sice je zamračeno ale světla je dost.

V 7:45 mě pouští do vody, naplavávám až k startovní čáře, v 7:50 zazní výstřel a jde se plavat. Na pohodu jedu tempo kolem 1:55/100m, dýchám v poklidu na 3, hlavně nic neuspěchat, 4km neplavu běžně. Na břehu vidím při nádechu davy fanoušku a slyším je. Navíc tak po 500m vidím i Míšu s dětmi a mávám jim, jdou se mnou až na otočku na 1,5km. Na otočce doplavávám předchozí vlnu a deru se vpřed. Po chvíli mám zase volnou vodu a tak přidávám. Safra, zase lidi, valím se vpřed a proplavávám další vlnou. Na 3. km dostávám lekci, proč mít silikonové brýle – plavu rychle a najednou šílený kopanec přímo do obličeje, že se mi zamotává na chvíli hlava. Přímo do brýlí, naštěstí drží a krev mi neteče. Zároveň se ozývá výstřel z děla a je to tady, začínají závodit štafety. Obeplavávám tedy pořízka, co mě nakopl, za chvíli točím na další bóji a klidním se – už jen kousek. Přesně na 4. km vylézám z vody a běžím se převléknout. Teda tohle je mega závod, z vody mě zvedá hejno rukou a ve stanu mě svléká dobrovolnice – to jsem ještě nezažil. Navlékám si SLS3 komprese na stehna a lýtka (ano, pod Helixe to s nimi prostě nejde, dělají mi křeče), nandavám si vršek cyklodresu se svými home made gely a magneziem, také s makovou buchtou až bude ouvej, běžím je kolu a Míša s dětmi mi fandí. A depo je úplně plné kol! Plavání bylo určitě rychlé. Nazouvám boty, pouštím GPSku a vyrážím na 180km časovku.

Jede se mi parádně, silnice je kompletně uzavřená, fanoušci všude, špalír, na mostu, v zatáčkách, ve stoupání a na polích. Jede nás celkem dost najednou, tak prvních 10km je to chumel, pak se trhám a projíždím 2 občerstvovačky. Pravidelně co 15min piju, po 45min jím a po 60min „Smile“. Držím průměr nad 31,5km/h a Z2, podle plánu. Soupeře nejvíce drtím ve stoupáních a prudkých sjezdech, na rovinkách nemam proti kozám šanci. Kolem 60km beru z občerstvovačky první banán, vodu a iso drink. Navíc mají veganské raw želé plné energie, tak zkouším – a chutá mi. Najednou mě předjíždí Jan Frodeno a a ním kousek Daniela Ryf – fandím jim co to jde. Frodeno jede překonat světový rekord. To je cvrkot, když se provalí kolem profíci. Na 70. km se nechám unášet atmosférou Tour de France, alias Solar Berge je tady. Ty brdo, vypadá to jako manifestace proletářů co mi blokuje cestu – jedu proti nim, najednou se otevře špalír a já projíždím obrovskou masou lidí co fandí a postrkují mne energií vpřed. Na vršku mám dost ale ten elektrizující pocit a následný sjezd, prostě nádhera. Pro tohle sem chtěl jet Roth! Na 100km slavím a rychlost držím celkem na pohodu, spokojenost veliká. Za odměnu si dávám kousek makové buchty, ale moc to jíst nejde, moc suché. Ovšem na 120km najednou šílená bolest na čele – chudinky 2 včely, aero helma je nasála a ony mi daly žihadla. Po chvíli už to nevydržím, zastavuji, strhávám helmu a vyklepávám včely. Hlava mi hoří a mám problém helmu nacpat zpět na hlavu, jauuuu. No při 40km/h to celkem dobře chladí, navíc začal foukat dost silný vítr a tak valím dál. Na 130km se mi snad zastavilo srdce nebo co, tep je někde na 50ti a je mi špatně – kurník, to je ten jed ze včel – proboha, co se teď bude dít? Na občerstvovačce nabírám vodu a iso drink, ale tak strašně se mi klepou ruce, že obě lahve padají, nevím co mám dělat. Naštěstí na mě najednou promluví Honza Šelpa co si spletl trať a tak mě dojel – dává mi vodu, já polevám hlavu a najednou je po krizi – akorát vůbec nemůžu a cítím křeče v nohou. Honza odjíždí a já se dřu dál. Bojím se včel, beze srandy – ty brďo abych vůbec to kolo dojel! Na 150km je znovu Solar Berge – fanoušků už méně ale pořád tam jsou – makám co to jde, ale křeče se hlásí čím dál více. Na vrcholu Solar Bergu padám z kola do trávy a brečím bolestí – doprčic já to snad nedám, strašná bolest protilehlých svalů, obě nohy najednou, seká se mi i bránice – kurňa KLID – rozdýchávám to, solné tablety a magnézium, protahuji se, 10x se nadýchnu, srovnávám bránici, zakysličuji se a hurá, jde to zase jet. Ovšem od té doby se už bojím pořádně zabrat, takže rychlost mi naklesává a do Rothu dojíždím celkem v klidu bez extra záběru na watty. Kupodivu i v tomhle stavu předjíždím čísla kolem 2020 a 3005 alias lidi, co začali plavat skoro o hodinu přede mnou. Z kola ale slézám v pohodě a s úsměvem, je mi krásně – těším se na běhání a první velká neznámá v podobě 180km na kole padla. Předávám kolo dobrovolníkům a běžím se převléknout do stanu. Roth doslova pulsuje. Ve stanu se mě ujímá dobrovolnice a pomáhá mi se převléknout. Venku je nádherně polojasno a tak svlékám dlouhý rukáv Skins dresu a beru si triatlon SLS3 top, brýle, kšiltovku a vyrážím.

Běží se mi krásně, nohy vůbec nebolí a strategie je jasná – hlavně to nepřepálit, čeká mě kolem 6ti hodin pohybu po vlastním a vím, jaké to je do 30km, dále netuším. Občerstvovačky jsou každé 2km, bohatě zásobené a hlavně cola – bomba. Na první beru 2x colu, 1x magneziovou tabletu, 3x sušenku (které se ale nedá sníst, moc suché) a stroužek jablka. Cpu se, hlavu chladím houbičkou (bacha na vodu, ať se nedostane do bot a na záda) a běžím dál. Původní plán 1km run/1km walk mě nebaví, ujít pěšky 1km je děsná nuda, takže to měním na 300m chůze a 1,7km běh, přičemž když se mi líbí běžet dál tak běžím. Pořád ale piánko, Z1-2, hlavně klid. I tak předbíhám spoustu lidí, často už v dost dezolátním stavu. Občas kolem mě profrčí štafeta, krásné vidět někoho pořádně běžet. Potkávám Míšu, Honzu, Karla, Tomáše, nojo – je mi fajn, Cesta je primárně štěrková a běží se podél vodního kanálu. Naštěstí ve stínu, na protějším břehu šajnuje a jezdí tam lidé na kolech a podporují svoje favority. První otočka je ve vesnici, hraje muzika, lidé fandí, děti podávají červený rybíz ze zahrádky, houbičky, krásná atmosféra, všude úsměv. Tlemím se od ucha k uchu a všem děkuji. Na 21.km za 2h30 si říkám, že to není tak špatné na to, jak se flákám, hlavně to udržet. Výhledy na vodu jsou krásné, mosty ověšené vlajkami, v některých místech špalíry fanoušku, kteří často přečtou jméno na čisle a pak říkají „Go Petr, Go“. Občas přede mnou spadne jako podťatý závodník/závodnice držící se za záda nebo lýtka. Obdivuji jejich odhodlání. Na 30. km probíhám další vesnicí. Někteří závodníci už skutečně melou z posledního a když vidím jedno tak 5ti roční dítě, jak nabízí houbičku a závodník na něj něco ošklivě zařve, kluk začne nabírat k breku tak zastavuji, objímám ho (chudák, musím strašně smrdět potem) a říkám mu „Danke, vielen danke“, on se usměje a pak se mnou kousek běží dál. Je to tak 2km do mírného kopce, přes most, konečně si zase protáhnu achilovky a tak běžím tam, kde všichni ostatní jen šoupou nohama v pomalé chůzi. Na otočce mi skanduje obrovská bedna, málem mi to utrhlo hlavu, zamávám a běžím dolů.

Za mostem mě čeká překvapení, přidává se ke mě nějaká paní a něco mele, jen se směji a pak vidím, že ten klučina byl její – běží se mnou snad 500m a snad i celá vesnice, všichni skandují „Petr, Czechien, Petr“ a mě je vážně krásně.

Děkuji jim, zamávám a vbíhám do lesa, tam trošku zvolňuji a u kanálu na občerstvovačce slavím pohárkem nealko piva – no nekecám, pivo na občerstvovačce. Pak už se běží super, na 34. km už mě nebaví chodit a hlavně vidím nebezpečně naklesávající sluníčko – a tak běžím. Speck Tube, DJ spot na 38.km, probíhám za mohutného fandění, pak už je to jen dolů do Rothu a já běžím, z prudšího kopce ale raději jdu – bacha na křeče. V Rothu na 40.km potkávám Honzu Šelpu, zamáváme si a já kulím přes město, po kostkách, kolem fanoušků dál a dál a nakonec vbíhám do arény, obrovské skandování slyším svoje jméno, sluníčko ještě nezapadlo, obíhám arénu, všem děkuji a ozve se finální Píp, medaile kolem krku a ANO – zvládl sem to za necelých 13h. Paráda, hlavně se cítím super, nic mě nebolí. Škoda jen, že Míša to nestihla, takže jsem nemohl proběhnout s prckama arénou – to se ale dozvídám až později. Vyzvedávám si diplom, jdu se vysprchovat, pak nacpat (veganské jídlo opětně), nejvíce mi chutná zeleninová polévka, pak zkouším sníst nějaké sladkosti, ale nejede mi to, tak juice, cola, voda a voda a voda. Na masážích je plno a tak jdu ven z finish depa hledat rodinku. Fasuji finisherské tričko a pohár a je to tady – konec závodu.

Venku z informací volám Míše – ta chudinka ani neví, že už jsem doběhl a čeká v aréně, navíc moderátor to popletl a tak si myslí, že ležím na 40. km v křečích – no svoláváme se, prckové i Míša mi gratulují, jsme zase spolu. Jdeme rychle do depa pro kolo, Pedrovi se nemůžeme dovolat a tak vyzvedávám kolo, už je tma, hned vedle depa nakládám kolo do shuttle busu s vlekem, s rodinkou naskakujeme do autobusu a frčíme zpět k autu do Hipolsteinu. Autobus nás vykládá cca 2km od auta, tak jdeme noční nedělí, tma jak v pytli a najednou ohňostroj v dálce v Rothu, prckové jásají a tak se vesele domotáváme do auta. Jsem úplně v pohodě, děti usínají skoro hned, Compexem masíruji nohy a povídám si s Míšou. Kolem 01:00 jdeme spát.

No a jak mi je po dvou dnech? Jsem úplně v pohodě, nic mě nebolí, ztuhlé nohy nepřišly a na chytré váze vidím, že jsem to skutečně celé živil z tuků a naopak jsem nabral svalovou hmotu, nic neztratil. La bomba, uvidíme tak po týdnu, každopádně za měsíc mě čeká Ironman v Kalmaru, ve Švédsku, tak snad budu do té doby fit a hlavně, budu už vědět do čeho jdu.

Děkuji tímto všem, co mi fandili a podporovali mě – díky moc a moc.

Legenda s 30letou historii

Challenge Roth je závod (3,8km plavání – 180km kolo – 42,2km běh), který znají snad všichni kdo se točí kolem dlouhého triatlonu. A proto, že je to taková legenda, jsme se rozhodli, že závod musíme vyzkoušet na vlastní kůži. Registrace na takový závod není vůbec jednoduchá a musí se stihnout během několika sekund od spuštění online registrace a to celý rok před závodem. Zaregistrovat se nám podařilo ve 3 – Vilém, Radan a já. Do Rothu jsme, ale dorazili bohužel jen s Vilémem.

Cíl pro závod byl jasný, pokusit se zdolat hranici 10 hodin a tím pádem si zajet i osobák. To se lehce řekne, ale hůře provede, obzvlášť to platí v dlouhém triatlonu. Počasí, organizace závodu a vše potřebné k podání slušného výkonu bylo připraveno, a tak stačilo jen zamakat a půjde to.

Startoval jsem ze druhé vlny společně s dalšími 200 borci. Na co jsem nebyl připraven, byl boj ve vodě hned od startu. Schytal jsem dost ran do hlavy a jednu přesně na brýle, mimochodem nos mě bolí ještě teď 2 dny po závodě. Musel jsem vyplavat z balíku a chvíli se z toho vzpamatovávat. Po této nepříjemnosti už plavání proběhlo bez problémů a z vody jsem šel za 1:01.

První depo jsem si před startem párkrát prošel a tak nebyl problém najít tašku na kolo a pak i kolo. Depo to bylo pořádné – na startu bylo přes 3000 závodníků. Na kolo jsem vyrážel celkem v pohodě, plný očekávání jak to půjde a hlavně se těšil na diváky kolem trati.

Trať cyklistiky se jede ve dvou okruzích, kdy se v každém okruhu nastoupá cca 700 výškových metrů. Pověstný je kopec Solar Berg, kde je trať lemována stovkami diváků ala Tour de France. Na kole jsem se ze začátku nemohl pořádně dostat do tempa, ale nějak jsem to neřešil, přece jenom 180km je dlouhých není důležité zajet začátek nějak přehnaně rychle. Postupně jsem se rozjížděl, ale optimální to nebylo. Připisuji to málo naježděným km na koze. První okruh za 2:34 nebyl špatný, ale bylo jasné že druhý bude pomalejší. Do druhého depa jsem nakonec dorazil za 5:17. Druhý okruh jsem překvapivě zajel jen o minutku pomaleji než první, musel jsem si odskočit. Což není vůbec špatné. Těch 8 minut co chybí do celkového času se dojíždělo mimo okruh do druhého depa.

Poté co jsem slezl z kola, jsem si nedokázal vůbec představit jak poběžím maraton. Nohy tuhé jak z olova a 42km přede mnou. Čas po kole stále dával naději na osobák a tím pádem na čas pod 10 hodin.

Z depa jsem vyběhl a první co mě napadlo, že není šance běžet nějaké rozumné tempo – pocitově to vůbec neběželo. Proto jsem byl hodně překvapený když mi pípl na hodinkách první km a čas 4:00. Takové tempo by bylo sice pěkné běžet celý maraton, ale v ten den naprostá utopie. Proto jsem hned zpomalil na 4:30 a snažil se na tom vydržet co nejdéle. Takové tempo mi dávalo slušnou rezervu na čas pod 10 hodin. Trať běhu je v Rothu hodně psychicky náročná, kdy se běží kolem řeky tam a zpět. A pak zase v opačném směru tam a zpět. Půlmaraton za 1:37 byl ten den maximum co jsem byl schopen běžet. Sice čas ne takový jaký bych chtěl, ale pořád dával naději na osobák. To byl ale nesměl přijít 29. km a pořádná krize, ze které jsem se nebyl schopen dostat. Hlavní problém byl v hlavě, kdy jsem to úplně vzdal a přestal bojovat. Totálně jsem se zlomil a přepnul do režimu jen dokončit. Tady padla poslední šance na osobák, ale v té chvíli mi to bylo úplně jedno.

Do cíle jsem se doplahočil za 10:15. Psychicky jsem na tom nebyl moc dobře a v hlavě se mi honily nápady na ukončení sezóny. Dnes je 2 dny po závodě a nálada je úplně někde jinde – už plánuji dalšího ironmana a zase mám chuť se s tím dále rvát. Kdo to nezkusí, tak tomu asi těžko porozumí – je to prostě droga .

Vilém dokončil za 12:07. Možná taky napíše pár postřehů ze závodu.

Challenge Roth je závod se špičkovou organizací, vše šlape úplně bez problémů. Oproti závodů pod hlavičkou Ironman, mi to přislo takové více pohodovější. Trošku mě zklamali rozhodčí, hlavně ve druhém okruhu cyklistiky, kdy začali na trať vyjíždět štafety. Ty si s hákováním moc hlavu nelámali a rozhodčí nikde. Atmosféra kolem trati, hlavně na kole, byla na pár místech opravdu úžasná. Horší s atmosférou to už bylo, ale na trati běhu, kde bylo hodně hluchých úseků bez diváků a v monotónním prostředí říčního kanálu. Také jsem potkal dost závodníků, kteří měli doprovod na kole a rozhodčí zase nikde. Zato cílový prostor je něco nevídaného – dobíhá se na “stadión” obklopený tribunami, které jsou plné fandících diváků. Tady snad ožije každý a těch posledních 200m do cíle je opravdu zážitek. Vrcholem letošního ročníku bylo překonání světového rekordu Janem Frodenem z Německa s časem 7:35 – toto je neskutečný výkon!

GH_w

Čaute, vraví sa, ktorý triatlonista nebol v Rothe, nevie čo je ironman… a po mojej skúsenosti veru, niečo na tom bude… ale pekne po poriadku. Do Rothu sme prišli dva dni pred pretekmi, bývali sme v Norimbergu, keďže ubytko som riešil 3 dni predtým… Neskutočné expo, aké som ešte na ironmane nezažil a to som ich už pár pochodil. Atmosféra triatlonová neskutočná všade naokolo!!

Preteky: zaparkovať – žiaden problém, toľko usporiadateľov všade… podľa mňa viac ako pretekárov. No a klasika, rady pred ToiToi-kami… ale tu v Rothe nestačím sa diviť – žiadne rady – to som ešte tiež nezažil. Štart: plávanie v Donau kanal na pohodu a bez problémov za 57 min a ideme bike. Tam to od začiatku nešlo… tepy tréningové, rýchlosť tiež. Pochopil som že 3 týždne od Austria eXtreme Triatlonu (ironman so 6000m prevýšením) budú predsa len málo. Celý bike poctivo sám za 5:17. Maratón bol už len o tom, dať to aspoň pod 10hod. Prekvapilo ma, aká veľká časť sa beží po štrkovom podklade…. podarilo sa a finišujem za 9:55 – pre mňa v priemernom čase, keď som chcel útočiť na svoj osobák, ale tak nie každý deň je nedeľa… aj keď zrovna bola.

Na záver, naozaj Roth je výnimočný pretek, niet čo vytknúť organizátorom, všetko fičí ako má, občerstvovačky dlhé, pohodlné, často… no super. Možno horšie pre divákov na maratóne, kedže ak chcú vidieť svojho pretekára, musia ísť cca 4 km k Donau kanal a potom späť. V každom prípade, Roth je právom legenda a myslím, že ňou ešte aj dlho zostane….

VC_w

Můj Roth 2016

Psát o úžasné atmosféře a perfektní organizaci tohoto závodu je asi jako nosit dříví do lesa. Kdo tam někdy byl nebo alespoň slyšel, tak určitě ví…

Letos jsme vyjížděli s rodinou do Rothu na můj již 4. tamější závod až v sobotu a ubytováni jsme byli v hotelu v Norimberku. To byly od předchozích ročníků 2 podstatné změny, protože jsme vždy vyjížděli už v pátek a spali jsme v provizorním kempu na břehu Roth See, asi 400m od startu. Naše výprava čítala celkem 3 auta se 3 závodníky a jejich doprovodem. Celkem tedy 10 lidí.

V sobotu dopoledne  proběhla registrace a prohlídka veletrhu v Rothu, poté přejezd do D1 uložit kolo a věci na běh. No a pak už honem na hotel do Norimberku. Byl to dlouhý den, takže jsme se všichni těšili na to, až si před nedělí pěkně odpočineme. V neděli jsme vstávali v 04:00hod., rychle uvařili snídani s sebou (za 18 euro se dal objednat na hotelu i balíček) a na start jsme vyráželi ve 2 skupinách v 04:45hod. Holky s dětma vyrážely za námi asi o 3 hodiny později a přišly rovnou na Solarberg – 1 ze zlatých hřebů zdejšího závodu. Ranní přesun proběhl naprosto bez problému a asi za 45′ jsme už stáli na provizorním parkovišti na louce u kanálu, asi 500m od startu. Proběhly poslední přípravy, snídaně, uložení červeného a zeleného batůžku na příslušná místa a šlo se pomalu na věc.

Plavání:

S mým kámošem Peťou jsme startovali v 11. vlně, v 7:20 hod. Voda se mi zdála spíš chladnější, ale v neoprenu a při plavání to bylo nakonec v pohodě. Problémy nastaly někde úplně jinde: Už párkrát se mi stalo, tak jako určitě každému, že jsem musel bojovat s křečemi. No a,  bohužel, ne jinak tomu bylo i tentokrát:

Zhruba v půlce plavání mě křeč kousla poprvé do levého lýtka. Jak říkám – čekal jsem to, protože se s tím už dost dlouho marně potýkám…

Ale to, co následovalo tentokrát, předčilo všechny mé dosavadní „křečové“ zážitky. Pokusil jsem se lýtko propnout – bez výsledku. Tak jsem se otočil a zkoušel jsem si chytit špičku nohy rukou. Výsledkem bylo to, že mě chytla křeč i do stehna. Otočil jsem se tedy zpátky na břicho, lehce plácal rukama, jako že plavu kraula, a přes ukrutnou bolest, kdy jsem myslel, že mi to urve lýtko, jsem zkoušel nohu nenapínat a čekal jsem, až to přejde, což se nakonec i stalo.

Zkrátím to: tohle se opakovalo celkem 5x.  postupně 2x do levé nohy a 3x do pravé. Akorát s tím rozdílem, že pak už jsem to nezkoušel propínat, ale snažil jsem se nezmatkovat a nohy mít úplně volně a čekal jsem, až to přejde a vůbec jsem už s nimi při plavání nehýbal.

Bolest to byla taková, jako bych do lýtek dostal koňara. Při výlezu z vody mě museli dobrovolníci fakt vydatně pomáhat. Když jsem jim řekl, že musí pomalu, že mám křeče, tak ke mě (v dobré víře) jedna z dobrovolnic přiklekla a začala mi lýtka mohutně promačkávat, což posunulo můj zážitek ještě o dimenzi výš…  Vymanil jsem se ze sevření dobrovolníků, pomocí zábradlí jsem se vyškrábal  z vody a jako kačer jsem se belhal ke svému pytli s věcma na kolo. Lýtka byla tak tvrdá, že jsem nemohl ani pořádně chodit. Přes tohle všechno jsem mohl být se svým časem v plavání spokojen: 1:15′ 22“ je můj standard.

Dál už to bude kratší: Bez zajímavosti není, že kromě toho, že jsem měl hodně tvrdá lýtka (kdo někdy dostal koňara, tak určitě ví), tak jsem stehna necítil do konce závodu vůbec a křeče už se také neozvaly ani jednou.

D1

necelých 7′

následkem křečí se mi nedařilo ohnout nohy, abych se mohl svléct neopren, takže jsem to dělal za pomoci další dobrovolnice opřenej o stůl.

Kolo

prakticky celou trať mě bolela tvrdá lýtka. Zkoušel jsem to protahovat, ale bezvýsledně. V 1. okruhu nahoře na Solaru na mě čekala rodina, se kterou jsem se na chvíli zastavil, rozdal pusy a šlapal dál. Čas na kole 6:05′ 22“ byl nakonec pro mě nad očekávání velmi dobrý (no tak, nesmějte se mi! Jet 180 km průměrem 30km/hod je fakt můj strop).

D2

necelé 3′

Při výběhu ze stanu jsem se opět krátce zastavil s rodinou a vydal se na trať maratonu (hned záhy jsem se měl dozvědět, že to bude hooodně dlouhý pochoďák…).

Běh

Takto bych můj pohyb po trati nazval jen asi do 9. km. Pak už jsem přešel do souvislé chůze, kterou se mi v běh až do konce už bohužel nepodařilo rozběhnout. A to jsem se na trať vydal opravdu rychle – prvý km za 5´20´´, druhý asi za 5´43´´, stále tedy hluboko pod plánovaných 6´/km. Bylo mi špatně, byl jsem slabej, nebyl jsem schopnej se napít, najíst, znovu se rozběhnout, prostě nic. Tož jsem pokračoval v nekonečném pochoďáku stále dál a dál a hlavou se mi honily různé myšlenky…

Kromě jiného třeba i to, jak dokážu na cílovém koberci zvednout svého 18 měsíčního syna do náručí a proběhnout s ním v doprovodu s mojí dcerou a ženou do cíle, když maximum, co zvednu je kousek melouna na občerstvovačce.

No, nakonec jsem to nějakým zázrakem zvládnul a v mém doposud nejhorším čase 13:10´40´´ proběhl cílem.

Závěrem ještě 2 důležité věci:

1/ chci poděkovat celé mé rodině za podporu a trpělivost se mnou během mé přípravy

2/ prosím všechny, kdož se nějakým úspěšným způsobem vypořádali s křečema (hlavně během plavání), podělte se zde o to, jak.

MI_w

Roth 2017 –  vše šlape jak německé hodinky

Do Rothu jsem odjížděla s vyblbnutou hlavou. Každý vám říká, už jsi to přeci zvládla, tak proč se bojíš, ale…. ono tu věc děláte k práci, nejste žádný závodník a představa všech těch třech disciplín najednou vám přijde prostě šílená. Ale je v tom víc než tenhle strach, je to spíš ten strach z vlastního selhání. Já si ho v sobě nesu a nahlas sice pronáším věty o tom že se bojím, že se mu budou smát lidé okolo, ale ve skutečnosti se chci cítit dobře sama před sebou, zvlášť když jsem zase dřela řadu měsíců tak, že mé okolí potichu pronášelo narážky na polstrovanou celu. Ten poslední týden jsem přecházela z paniky do euforie, z nevíry ve víru, bylo to jako na houpačce včetně žaludečních problémů, v noci propocených peřin až po pocity naprosto stoického klidu. Moje okolí si asi užilo své a patří mu dík, že mě minimálně nezaškrtilo. Ale mohli by si konečně ušetřit ty poznámky o tom, jak to mám na háku, že já to zvládnu levou zadní – VÁŽENÍ, tohle fakt nepomáhá a tak vám radím, prostě držte jazyk za zuby.

Nadešel čas odjezdu, krásné bydlení u nájezdu na dálnici v Norimberku, takže do obou dep to bylo 20min autem, ale i tak moje další noční můra o tom, jak běžím na start skrz zácpu v den závodu, zůstávala stále se mnou. V pátek jsme se registrovali a prošli serepetičkami naplněné depo. V rámci profesního zájmu (ne že bych tu snad číhala na jednoho čahounskýho němčoura) jsem ochutnala cappuccino z Frodissimo stánku a proslulé buřtíčky v housce. Žaludek se totiž v rámci přesunu do místa závodu rozhodl začít fungovat a vyžadovat pravidelné dávky pochutin. Za ten den jsem kromě normálního jídla spořádala také ony buřtíky, pytlík brambůrek, kilo rajčat, pytel sušenek… carboloading jak má být :-) Celé zázemí Challenge Roth je na jedničku, upřímně, takhle pěkné jsem ještě nepotkala a dávalo hned tušit, že i zbytek bude stejně dobrý. Jen ten batoh k registraci – taky se na něj vždycky tak těšíte a nosíte ho hrdě další rok třeba ke kostýmku a lodičkám J hlavně ať lidi vidí, že jsem IRONMAN!!! Tak tenhle trofejní batoh tu mají naprosto nudnej, zklamání roku za 14 000,-.

V sobotu se vydáváme s novým adeptem na titul Železný muž Dušánkem na projížďku a vyladění, dáváme 15km kolo a hned je tam 100 výškovejch metrů a tady si dovolím další stížnost – podle mě, každej kdo tvrdí, že je v Rothu lehký kolo, tak musel projít lehkou mozkovou příhodou. Na tom kole není snad žádná pořádná rovina, jedinej sjezd je do zatáček a kopečků co koušou je tady mraky. Dát to jednou jako 90km, tak to asi narvu, ale představa dvakrát toto, no uvidíme. Po kole krátký běh s rovinkama, přesně dle rozkazu trenéra a vykoupat se v jezeře tempem takovým, že se mi začala přibližovat vidina 1:30 na plavču a chytala jsem z toho hysterák. Odpoledne kola do depa, návštěva kamarádů a těstovinky k večeři – klasický obrázek před závodem. Nutno říci, že v depu vše pracovalo na jedničku a velmi efektivně. Spánek přichází o půlnoci, budíček nemilosrdně čeká na 4:00 následujícího rána.

3:55 přesně dle předpovědi jsem vzhůru, zamačkávám tu brzy crčíjí stvůru a jdu se umýt a obléct – jako robot, tady je ta již 4 zkušenost znát – ukuchtím kukuřičnou kaši s vločkami banánem a medem, hrnek čaje a pomalu to do sebe cpu, zatímco zbytek se snaží alespoň otevřít víčka. Přesouváme se autem na start a já jsem celou dobu zticha jak mořská pěna – Dušan je z toho očividně nervózní, ale já to takhle mám, soustředím se na sebe – to mě naučil můj první kouč a koukání na profi sportovce – taky si přijdu důležitě, jen tentokrát v rámci respektu k ostatním nemám sluchátka v uších, takže důležitost působí asi jako nafoukanost. Do depa se dostaneme krásně a rychle, policisté rozmísťují auta na parkoviště tak, že zácpa je asi slabých 10 minut. A pak už všechno víceméně letí – pusa Zezulkovic rodince, neopren, odnést věci na převlečení, pusa a přání jejich tátovi Dušánkovi, kterého jsem si nenápadně celý rok udržovala ve střehu směřujíc k jeho prvnímu zářezu. Rána jak z děla – doslova, leknu se až heknu a budoucí držitel světového rekordu je na cestě vstříc neskutečnému času 7:35..

To už lezu do startovní kóje taky, povídám si s Blankou, kterou vidím poprvé v životě a nechápu, jak mě dokázala poznat s čepičkou na hlavě. Pak už doplavat na start a jde se na to. Cítím se velmi klidně, vzpomínám velmi krátce na zvracení při loňském IM Nice, rychle tuhle vzpomínku zaháním a myslím na svojí Terezku a Terezku, který mě někde drží palce a na ostatní co mám ráda a říkám si, že tenhle den je vlastně pro ně, protože vím, jak budou odteď až do večera nervózní – i teď když to píšu mám slzy v očích – člověka dojímají různý věci. A dost rozněžňování se a jde se plavat.

Plavání v Rothu je jednoduché a více než příjemné, za sebe jsem nedostala ani jednu facku či kopanec, uplavala to za zatím rekord 1:18 a bylo to na pohodu. Hned ve stanu se mě ujímá dobrovolník, svlíká mě, pomáhá nandat vše potřebné a uháním ke kolu jako by mě za zadkem hořelo. Při výjezdu z depa mám skvělé fotky, protože se culím jak blázen na rodinku Zezulkovic třímající plakát s našimi jmény. Vyrážím do prvního kola a hned záhy vidím, že taktiky: třetina pohoda, třetina narvat, třetina vyhodnotit co můžu se nedržím a drtím to jak pako. Samozřejmě vím, že mě to v nejlepším doběhne na běhu, v nejhorším dojede rychlostí Frodena již na kole – a taky že jo, dochází mi na začátku druhého kola taky proto, že známý Solar Berg jsem vyjela jak Froome (ten, co už taky běhá) když chce ukázat záda tomu cvrčkovi z Kolumbie. Kadence jak otáčky mixéru, tepovka nad hranicí smrti, ale když to tu vypadá jak na Tour, tak jedete jak na Tour. Byl to neskutečněj zážitek, jen podél lidí za zabránami a pak vidět jen masu hlav bez možnosti průjezdu, ale dalo se to, bohužel na fotkách ta šílenost moc nevynikla – ale věřte mi, to chcete zažít. Stejně jako lidi posedávající za stoly ve vesnicích, popíjejí kafíčko a snad se vám smějou do očí! Tak šup do druhého kola, nejede to, zjišťuji, že jsem jako obvykle málo jedla a pila, tak se dožírám – doslova – gelem, sušenkou, banánem a na poslední hodinu se nohy zase dávají do pohybu, snila jsem na téhle trati o 6 hodinách, ale nakonec 6:13 taky není špatně. Druhé depo a čeština, kamarádka triatlonistka tu dělá dobrovolnici a hned mě vítá, to mě potěšilo tak, že jsem se snad i těšila na běh a to i proto, že už jsem podvědomě věděla, že to bude lepší než Kodaň, rozuměj, nebude to průšvih. Ty moje nohy prostě vždycky nějak běžej, i když tentokrát jsem se bála, protože mě celý kolo bolelo koleno. Ve stanu nabízí namazání, pomáhají s věcma, divím se, že nabízí masáž a tak vyrážím opět rychle na maratónek.

No a ke běhu, taktika běž 5-10km pomalu je zase sci-fi, protože přeci když to běží, tak to nebudu brzdit, že jo. Taky vždycky doufáte, že to třeba vydržíte až do konce? Tak nedoufejte, nevydržíte pokud vaše příjmení nezačíná na F.

Nakonec jsem to vlastně vydržela asi 25km, pak už byly zastávky v občerstvovačkách rozmístěných pravidelně po 1,7km pomalejší – tedy promyšlenější – tak, abych dobře dorazila do cíle. Ta trať má své výhody nebo nevýhody, podle toho, co si myslí vaše nohy v tom, že se tady střídá terén jak profilem, tak povrchem, mě to teda nijak nepomáhalo, ale s úsměvem a za skandování fanoušků jsem se plazila dál, můj dieslový motor jel naplno a hlava už počítala poslední kilometry a těšila se na závěr, kdy jsem měla naučeno zrychlení na posledních dvou kilometrech s vidinou cíle. No poslední tři kilometry vedou do kopečka do města, po kostkách, zatáčkama městečkem, zase do kopečka, zpátky, pak tráva, koberec…. takže si asi umíte představit to zrychlení, spíš to bylo klopýtání skoro po čtyřech do cíle, za konečných 4:13, měla jsem ale radost, že jsem na hodinách viděla 11:53, to jsem si přála – pod 12:00, tak se mi to splnilo. Jediná výčitka mě dohnala ráno při zjištění toho, že kdybych se konečně rozhodla na závodě závodit (v mém slovníku trápit), tak to mohlo být k mému osobáku nebo i lépe na těžší trati. Ale nevadí, tenhle cíl si dávám na další rok, protože miluju vstávání v půl šesté do tmy, plavání je lepší než sklenička champagne, zadek z kola otlačený vypadá dobře v sukni a ty modrý prsty můžu přelakovat a navíc, kde bych vzala čas na letní party v botách co z nich koukají.

Tak zase za rok, zkusíme, aby to začínalo 10, ale bude to vyžadovat jak říká můj trenér „předělání Illíčka z diesela na jinej typ motoru“. Už teď se na to těším a doufám, že u toho budu mít furt podporu a třeba zase někam vyrazíme ve větší partě – to je totiž jediné co tomu v Rothu chybělo!

LUKAS

 

V Rothu jsme prožili s rodinkou skvělých 5 dní a vychutnali si atmosféru jak se patří. Místní obyvatele ten týden žijí pouze ironmanem a je to znát na každém kroku, všude transparenty, které vítají závodníky, všude velmi ochotní a trpěliví lidé, navíc při početné československé výpravě všude narazíte na Čechoslováky a to bylo velmi příjemné! Závod jsme si užili skvěle „Solar Hill“ byl zase o něco užvaněnější než před dvěma lety a organizátorsky se závod také posunul kupředu. Před závodem jsem měl trošku větší cíle, ale nevyšlo vše dle představ takže s výsledkem jsem po závodě spokojeny, cely závod jsem si skvělé užil až na 14 km běhu, kdy jsem měl problémy se zády a to jsem si protrpěl, ale jinak jen sama pozitiva a zarezavěny finiš s Natálkou byl tou největší odměnou, na kterou jsem se těšil cely závod.

Roth je dle mého názorů nejhezčí závod vůbec! A je to tou atmosférou a lidmi kolem závodů. Těším se, že ještě budu mít možnost závodit na tomto závodě!

IMG_4767

Slovami Honzovej priateľky Samanthy Engelsmann:

Můžu říct, že Challenge Roth 2016 byl nejen pro závodníky ale hlavně i pro nás diváky jeden z nejhezčích závodu. Takovou atmosféru člověk jen tak někde nezažije (hlavní Hotspot „Solar Berg“).

Na závod, kde bylo přes 260.000 diváků, přes 3.000 závodníků (z toho mnoho profíků) a hlavní hvězda závodu Jan Frodeno, jen tak nezapomeneme. Challenge Roth 2016 určitě nebyl náš poslední. Můžu jenom doporučit.

RM_roth

 

Závod Challenge Roth patří mezi legendy světového triatlonu, především třicetiletou tradicí, rychlou tratí (mužský i ženský světový rekord je odsud), skvělým obsazením a neskutečnou atmosférou zejména na cyklistické trati. Pro Čechy je velice atraktivní svou blízkostí a letos byl okořeněn avizovaným pokusem Jana Frodena o překonání světového rekordu.

Závodu jsme se v barvách Kerbera zúčastnili s Honzou Jakubíčkem a Milanem Svobodou, kterého jsme vzali na jednodenní hostování, protože je to Honzův svěřenec, ale hlavně abychom se mohli poprat o umístění v soutěži týmů. Já měl jako vždy respekt k ironmanské distanci, ale také ty nejvyšší ambice a to pokořit osobní rekord, být nejlepší Čech a v AG se dostat na bednu. To se podařilo jen částečně.

Plavání v kanále spojující Dunaj a Mohan proběhlo dle plánu a podařilo se mi poprvé zaplavat pod hodinu za 59 minut, takže jsem na trať kola vyrazil jako drak a kosil jednoho závodníka za druhým, což mě trochu překvapilo, neboť jsem startoval z elitní vlny s číslem 42. Honzu jsem dojel už na 35km, ale to vzhledem k jeho tréninkovému manku, bylo celkem pochopitelné. Na Solar bergu mi vyhrkly slzy do očí, atmosféra na TdF je hadr!!! V polovině trati jsem držel průměr 38.6 a dojel silnou skupinu, která mě hákovala, a já je nebyl schopen urvat. Tak jsem druhé kolo v pomalejším tempu odjel s nimi a byl krásně odpočatý na běh. Celkový čas kola 4:44 by l nakonec také dle plánu (4:40-45) a jel jsem ho o dvě minuty rychleji než super cyklista Lukáš Krpec, kterého jsem vyrazil stíhat na běhu. Chtěl jsem dát maraton poprvé pod 3 hodiny a vše šlo dle plánu. Na 10km jsem doběhl trpícího Lukáše, 14km za 58:30. Trochu jsem zpomaloval, ale bylo to ok. Na 20km mě zaskočilo, že mě Lukáš zase předběhl, ale půlmaraton za 1:28:30, byl pořád ok. No a od té doby začalo přituhovat, a já zpomaloval. Posledních 12km, už to byl boj o holé přežití, tempo asi 5:15, nohy jako z olova. Lukáš mi dal na této části 7 minut.

Nakonec jsem se doploužil do cíle maratonu za 3:10 v dezolátním stavu v osobním rekordu 8:57, ale to co jsem prožil, bych nikomu nepřál. Asi nejvýstižnější slova jsou od Verči Andrlové, která mi asi půl hodiny po doběhu, po té co mě viděla 4 a 1km před cílem, říká: „Ty nejsi na kapačkách?“ Musím strašně pogratulovat Lukáši Krpcovi, který to nakonec rozběhl a finišoval jako první ve své AG.

Já byl celkově 37 a v AG 8., což už mi fakt hlava nebere, jak je kategorie nejmladších dědků našlapaná. Už abych z ní příští rok zmizel mezi regulérní dědky 45-49. Nejdřív si ale hodlám zlepšit osobák v říjnu na IM Barcelona.

Jak totiž řekl trenér Lukáš: „Nemůžeme být nespokojeni, zajel jsi svůj vysoký standard, i když na spodní hranici, vzhledem k vytuhnutí na běhu. Ale zase se máme kam posouvat, a hlavně jsi nechodil!!!“

JM_w

Zdravím všechny triatlonové nadšence a fanoušky, a zároveň bych se s Vámi rád podělil o své pocity a dojmy z letošního triatlonového závodu série Challenge v německém Rothu.

Abych byl naprosto upřímný, tak skutečnost, že budu v tomto dle mého názoru nejkrásnějším  triatlonovém závodě v Evropě s distancemi 3,8km plavání, 180km na kole a 42km běhu vůbec startovat, se vyjasnilo zhruba 48 hodin před prvním startovním výstřelem, a podle toho jsem k celému závodu i přistupoval.

Jelikož jsem na letošní triatlonovou sezónu neměl moc natrénováno, a účastnil se pouze pár vybraných tuzemských závodů v ČR jako například krátkého Krušnomana, sprintu v Poděbradech nebo celého Czechmana, a v minulosti v jednom případě si pokoušel splnit svůj sen a dokončit závod v dlouhém triatlonu v Otrokovicích, který jsem ale bohužel vzdal na poslední disciplíně běhu na 10km, tak jsem byl na jednu stranu neskutečně šťastný, že mám příležitost startovat v Rothu, ale na druhou stranu i soudný a objektivní ke své aktuální formě, a nedával si proto přehnané cíle v jakém časovém limitu závod dokončit.

Kdybych měl jedním slovem vyjádřit své pocity ze závodu tak musím velkými písmeny napsat „NESKUTEČNÉ“. Atmosféra jak okolo samotného závodu, tak i před ním, ale i po něm byla doopravdy fascinující. Organizátoři odvedli vynikající práci, jejich přístup byl naprosto profesionální a vše fungovalo na 120%. Od vyzvednutí bagu se startovním číslem až po odevzdání kola do depa den před samotným závodem, jsem ani na chvíli nenabyl dojmu, že organizátoři něco nezvládají.  I při jednotlivých okruzích na kole nebo při následném běhu bylo o všechny závodníky perfektně postaráno. Občerstvovací stanice poskytovaly všechny nezbytné doplňky, které jsou v závodě potřeba, a úsměvy všech dobrovolníků hnaly snad každého ze závodníků ještě rychleji do vytouženého cíle.

Navíc toto vše bylo podpořeno několika deseti tisíci fanoušky podél tratě celého závodu, fenomenální je v cyklistické části výšlap na Solarer Berg, kdy si každý závodník dosyta vychutná jejich neuvěřitelného zápalu fandění. Ještě více se tak umocnilo moje přesvědčení, že tento závod je doopravdy jedinečný, a každý kdo se alespoň trochu věnuje triatlonu, by jej měl  minimálně jednou v životě na vlastní kůži zažít.

Do vody jsem skočil v 6:35 ráno a cílovou pásku jsem úspěšně „proťal“ lehce před 20 hodinou večerní. Můj výsledný čas 13:20:01 se může někomu zdát jako informace, kterou by raději nikde veřejně nesděloval, nicméně já jsem i za tento čas neskutečně šťastný, neboť jsem závod dokončil a nevzdal. Nyní mohu hrdě říci, že jsem CHALLANGER a právem patřím do Challenge Family. Zároveň jsem rád, že jsem měl možnost poznat další nové kamarády, a chtěl bych i touto cestou především  ocenit přístup Danush, že zorganizovala setkání větší části všech startujících v Rothu z ČR a Slovenska při páteční Pasta party, a zároveň mi dala i příležitost se podělit s Vámi o své pocity a dojmy.

Závěrem pouze dodám…přijel jsem…viděl jsem…závodil jsem…dokončil jsem :-)

Tomáš Novotný, vodič a sparing Mareka Moflara na Roth spomína takto:

ROTH… pořádně mě Mrazí… .být Ironman je životní styl i když je to pro hodně lidí blbost. Pro mě je to něco, co chci zažívat každý rok a dělit se o to s ostatními…. možná i proto již třetím rokem sedám na tandem s Markem Moflarem, nevidomým sportovcem, před kterým neskutečně smekám a při představě, že před třemi roky  a 10ti měsíci do našeho prvního společného Ironmanu v Braceloně neuměl plavat mě děsí (v dobrém slova smyslu), čeho je člověk schopnej…

Nejezdíme spolu, ani já osobně, žádné zářné časy, ale přesto jsem hrdý na to, co děláme a na všechny, co se dokáží pro něco nadchnout… možná i proto mám na autě SPZ IRONMAN 1, aby si to někdo nespletl (smích)… a  i když mě má hodně lidí za magora, tak mě je to jedno… Ironman je životní styl, nemusíš se dřít za nejlepším časem světa, ale stačí ho vnímat, být na závodech, cítit to chvění před startem, prožívat bolest a radost v cíli… přemlouvat ostatní, aby do toho šli… proto se vrhám na organizaci dvou půlek v Čechách a snažím se tak otevřít obzory dalším lidem…

Mrazí mě o tom psát a představovat si start dalšího závodu i když s našimi časy okolo 11hodin nejde o zázrak… ale je to nepopsatelné… co se týče Rothu, neskutečná poklona organizátorům, kteří nám poskytli SOS GPS chip, který by nás lokalizoval v případě jakékoliv kolize nebo problému, což je pro nás s Markem na tandemu neskutečná možnost… pocit průjezdu „Peklem“ na tandemu je nepopsatelný… jestliže všichni povzbuzují závodníky s blížícím se tandemem je úroveň decibel v davu nepopsatelná…Marek to vnímá a žene nás to dopředu… chceme ukázat všem, že i když máš nějaký handikep „Anything is possible“…

IMG_4810

TR_w

Roth 2016 byl pro mne zážitková záležitost a poslední ze závodů, kde jsem sbíral letošní koncentrované zkušenosti na ironmanských distancích. Organizace závodu je ryze „Německá”, vše funguje na 100% na všech frontách. Obecně mám závody série Challenge velmi rád, kvalita organizace je na vysoké úrovni téměř všude.
Před Rothem jsem absolvoval komplet pražského Bigmana a týden před ještě velmi krásnou půlku v Černé hoře. Na startu jsem tedy byl řádně bez formy a rozhodnut si závod pouze užít. Po plavání jsem se opravdu těšil na Solar Berg, kde fanoušci ženou všechny jezdce do kopce na maximum. Nezapomenutelný zážitek – každý triatlet by měl jednou za život tuto pecičku v Rothu ochutnat. Běh už byl jen masochistická záležitost s cílem nechodit a docupitat do cíle. :)

Další závod absolvuji první ročník Pálava race, kde půjdu tréninkově v ironmanských intenzitách a poté bude následovat můj vrchol sezóny IM Podersdorf. Osobní cíl mám, pokud triatlonový bůh dovolí, první Ironman pod 10 hodin.

RS_w

Při rozbalení dárků ke svým kulatinám (40) jsem zůstal chvíli stát jako z kamene. Řekl jsem si Ironman a já? Vždyť na silnici jezdím chvíli a nejdelší výlet jsem měl 100km. A pak ještě maraton? Nikdy jsem to neběžel. V terénu 30 km ano ale silnice je jiná. O plavání jsem měl jasno, to dám 🙂

A čas běžel a najednou jsem byl na cestě do Rothu. Naštěstí jsem měl domluvenou pomoc na místě, díky Danka a Karel. Všechno jsme probrali a v sobotu už jsem vezl za doprovodu kolo do depa. Zbytek soboty jsem si docela užil. Celé město Roth a okolní městečka žijí tímhle závodem. Opravdu žijí…všude nápisy vítáme triatlonisty, stánky se sportovními věci  a ostatní doplňky.

Nedělní ráno…. budík v 5 hod začal můj Ironmanský den. Obléct, umýt a něco se najíst. Byl jsem sám překvapen že jsem se vyspal bez nějaké nervozity.

V 5:20 odchod do depa odevzdat věci. Již cestou na start jsem viděl přicházet davy diváky a doprovod závodníků. Tohle jsem ještě neviděl. Aby  hodinu před závodem již diváci stali okolo trati…teda okolo platebního kanálu kde se plavalo.

Odevzdal jsem věci a šel udělat kontrolu kola. Cestou přes depo jsem koukal na ostatní závodníky. Bylo jich mnoho, opravdu mnoho a říkal jsem si co mezi těmi borci dělám? Vždyť oni trénuji X let a já jen tak když zbyde čas. Hned vedle mého kola byl Markus s Německa. Svou lámavou angličtinou jsme hodili zdvořilostní fráze a následně padla otázka jaký čas chci dát. Má odpověď zněla „nevím Ironman jedu prvně“ a reakce Markuse byla „já taky“ a v tu chvíli jsem si řekl že ta medaile mi bude viset na krku nejpozději do 14 hod od startu. A stále jsem byl bez větší nervozity.

Přišel čas 7:45 a odstartovala předposlední skupina….zbývá poslední a v ní jsem já. A nějak se to ve mně bilo. Nervozita a natěšení na závod. Šel jsem po schodech do vody a přišlo malé zaváhání….zvládnu to? A hned přišla reakce „jasan že to dáš“. A hned do vody a plavání ke startu. One minute… speaker hlásí a bum z děla a plavu. Plavání opravdu šlo. Chvíli jsem se musel brzdit a říkat si že mne čeká kolo a běh. Plavu a slyším stále povzbuzování a trochu se nechám vyhecot a přidám. Už slyším speakera jak hlásí nějaké časy a do toho hraje rocková muzika.

Paráda…. už už  lezu z vody a říkám si proč jsou ve vodě pořadatelé? Jsem metr od něj a natahuje ruce proti mně. Nechápu proč a zkouším se postavit a nohy jako bych neměl. Rychle se chytím podané ruky a pomalu mi procitají nohy a můžu po svých do stanu se vysoukat z neoprenu a vzít věci na kolo.

Ve stanu mi pomáhá jeden z dobrovolníků. Nasadit ponožky a boty. Schovat neopren, brýle a šup do pytle a já mizím ke kolu.

Kolo je tam kde má být a naskakuji a začíná něco co neznám. 180 km dlouhý výlet. Že začátku to jelo a kilometry skákali pomalu. Tak jsem na tachometru vypl ukazatel ujeté vzdálenosti a dal si denní čas. Takzvaně jsem opisoval podle ostatních… zkoušel co nejdéle jezdit na hrazdě a šlapat podobnou frekvenci. Během prvního okruhu když jsem slyšel podivný hukot (diskové kolo je hlučné, teď již to vím) a následně mě předjížděli startovní čísla do první desítky, viděl jsem ten rozdíl. Jak v kole tak v rychlosti. Jsou to opravdoví borci.

Prudší výjezdy lemované špalíry lidi, kteří vás ženou a speaker, který tomu ještě přidává…. to prostě musíš i když už to nejde. Tak jsem vydržel až do druhého depa. Ještě pochvala za občerstvovačky. Opravdu super a bylo vše co bylo potřeba.

Tak už zase sedím ve stanu a beru  boty na běh. Zase s pomocí přezouvaní a povzbuzení do běhu. Výběh z depa kde bylo lidi jako much a mohutné povzbuzování k běhu. Chtěl jsem začít chůzi ale dav mě rozběhl a tak jsem běžel. Na 5 km jsem potkal krajana Zdeňka a řekli jsme si že to poběžíme celé, jen na občerstvovačce jdeme do chůze. Plánu jsme se drželi i když to bolelo. Trasa běhu podél plavebního kanálu byla taková klidná a pak šup do městečka a tam muzika a speaker vyhrávali a lidi tleskali. 😛

MS_w

Roth byl pro mě jednoznačně vrcholem sezony, podřídil a přizpůsobil jsem tomu téměř celý rok. Do místa závodu jsem přicestoval už v pátek večer abych mohl v sobotu absolvovat krátké předzávodní rozjetí a už v tu chvíli mě pohltila atmosféra závodu. Co se týká samotného závodu, tak už jen start byl neskutečný zážitek – takhle si šlapu vodu před výstřelem a koukám, že metr vedle je Frodeno :)

Samotný závod rozebírat nebudu, to by stejně asi nikoho nebavilo číst :) Každopádně, závod každému doporučuji, ještě teď mám z toho husí kůži. Celý závod jsem projel s otevřenou pusou a hltal neskutečnou atmosféru. Závod mi navíc vyšel i sportovně dle plánu a bez krize, takže naprostá spokojenost. Musím říct, že se jedná o můj největší sportovní zážitek.

Prostě nádhera..

Keď som pozeral fotky z Rothu 2015, ktoré dali na facebook Danka s Karlom, tak som si začal chat_wštudovať, kde to vlastne je a čo je to za event. Pomaličky mi dochádzalo, že v triatlone nič lepšie neexistuje, tak som im napísal: „som z tych vasich ROTH fotiek cely posrany, ako sa tam nabuduci rok dostanem na startovku?” Odpoveď znela, že je len jedna šanca: Mikulášska akcia. Poznačil som si to v kalendári, ale považoval som to za stratené.

V decembri som bol na Mikuláša v práci, mal som stretnutie so zákazníkom u neho doma a o 11:55 mi pískla pripomienka ROTH. Poprosil som zákazníka o chvíľku strpenia a  cez telefón som vyplnil nejaký registračný formulár a odoslal som ho. Späť mi poslali mail o tom, že ma registrujú a že mám o pár dní čakať mail. Bral som to tak, že bude nejaké zlosovanie a potom nám dajú vedieť. O dva dni prišiel mail: Zaplať a prídi. Žiadne zlosovanie nebolo, ono sa to podarilo na prvý krát a cez smartfón (keď zdochne, dám si ho zarámovať). Už stačilo vyplniť len nejaké formality do štartovky, kde som do kolónky predpokladaný cieľ napísal 12:00 (ale priznávam chcel som pod 11:00), veď osobák je 11:22 a na tréning je pol roka.

Tréning sa nekonal. Aj keď som dosť behal a zúčastnil som sa dvoch 24h bežeckých pretekov, k plávaniu a k bicyklu som sa vôbec nedostal. Poviem to v číslach: ku dňu štartu za rok 2015 cyklistika 347km, plávanie 3,45km. Mesiac pred štartom som chytil paniku a skúmal som, či sa dá odstúpiť a či tam je storno poplatok. Nedalo sa. Boli len dve možnosti, buď sa pred celým svetom vyhovoriť, že som silno chorý, alebo ísť do toho. Išiel som. Štyri dni pred pretekom dcére prišiel predčasne pas a rozhodnutie bolo ísť tam s celou rodinou. Tri dni pred štartom sa mi dokonca podarilo nájsť ubytovanie v Norimbergu 20 min od Rothu.

Do Rothu sme prišli v piatok. Keď som tam videl to množstvo nabúchaných a namotivovaných ľudí  vo finišerských tričkách z celého sveta, tak mi začalo lepiť. Veď štartovať s mojím tréningom je urážka celého triatlonu. Kontaktovali Karla s Dankou. Stretli sme sa pred Pasta párty. ZSKarlom som začal debatu o tom koľko máme natrénované. Keď mi opísal svoj tréning, tak som sa začal cítiť ako profesionálny triatlonista a začal som sa na štart tešiť.

Nedeľa ráno, budíček na 4:30, pretože o 5:40 som mal rezervovaný bus na štart. Auto som odparkoval pri cieli a vybral som sa hľadať miesto odkiaľ štartujú autobusy. 5:30 a ja som stále nič nenašiel, tak som sa v nejakom provizórnom kempe spýtal, či nevedia, kde sú autobusy na štart. Že sadaj do auta aj my tam ideme. No na parádu. V depe som už nemal čo riešiť, stres nebol tak som sa len motkal a pol hodinu pred štartom som sa išiel obliecť do neoprénu. No hanba ako hovädo. Neoprén bol  celý zasvinený od nejakých chalúh zo Štěrkáča z Moraviamana 2015. Tak som ho začal čistiť, nech nevyzerám ako debil, ale nešlo to. Obliekol som ho aj taký a keby sa niekto zaujímal, tak by som mu povedal, že som v piatok trénoval a nestihol vyčistiť. 7:25 našu skupinu pustili do vody a ja som zaujal svoju štandardnú štartovnú pozíciu: vzadu a z brehu. Štart. Plávanie neprekvapilo, čakal som bolesti chrbta a aj prišli. Ale hneď. Skúšal som hľadať polohu, štýl, aj tempo, aby bolesť bola čo najmenšia.

Keď už to celkom išlo a ja som sa začal cítiť, že už mám za sebou celkom slušný kus (odhadoval som to tak na 1000-1300m), tak som zbadal na brehu ceduľku s kilometrážou. Zaplával som bližšie aby som si prečítal: 650m. Nechcem opisovať ako som sa v tom momente cítil.

Bolelo to, ale od ceduľky 3000m to už išlo celkom dobre. Depo v pohode, niečo som zjedol, niečo vypil, sadol na bike a išiel. 60km na parádu stále som obiehal. Plán bol jesť na každej občerstvovačke. Prežral som sa. Namiesto kŕčov od hladu som cítil, že som to prehnal, ale tie energetické žuvačky mi chutili vo všetkých príchutiach. Pre istotu som prestal jesť. Na 70tom km prišlo to, prečo som sa do Rothu prihlásil. Stúpanie na Solarhill. 2-kilometrové stúpanie pri ktorom som bol v uličke divákov, ktorý povzbudzovali ako keby som bol prvý.  80-ty kilometer a prišli bolesti kolien, bolesť hlavy a potreboval som kávu. Začala kríza, ktorá fakt trvala do konca cyklistiky. Dokonca na 130tom km som si dal 5-minútovú prestávku, kde som sa v kľude najedol a dal trošku do poriadku. Prestávka nepomohla, kríza pokračovala. Na 160tom mi prebehla hlavom myšlienka, že keby bola možnosť odovzdať bicykel a namiesto maratónu bežať 62km, tak by som ju prijal. Kilometer 180 na tachometri pre mňa znamenal koniec utrpenia.

Odovzdal som bicykel a začal som si užívať. Nabehané som mal, takže maratón nebol problém a rovnako tempo nebolo dôležité. Na prvej občerstvovačke som vyjedol asi pol kila melónov, vypil dva redbuly a bežal ďalej. Na 5tom km skákali mažoretky, ku ktorým som sa okamžite pridal. Jedna mi požičala tie strapaté chuchvalce a ja som tam s nimi chvíľu povzbudzoval. Potom som náradie vrátil a pokračoval. V pohodičke som si dobehol na otočku na 13-tom km, kde na mňa jedna diváčka zakričala: Ivan du bist so frisch. No bolo to asi vidieť. Ja som si to fakt užíval. Ľudia povzbudzovali, vykrikovali moje meno a ja som asi 1000 krát povedal Dankeschon.

Na námestí v Rothe 2km pred cieľom som s divákmi robil mexickú vlnu a za námestím som si odchytil prvého sediaceho Nemca vo finišerskom tričku a požičal som si od neho telefón, aby som dal manželke info, že o 15min som v cieli. Po telefóne sme dohodli, kde ma počkajú, lebo deti chcú bežať so mnou do cieľa. 200m pred cieľom sme s deťmi bežali do cieľa a zažili  niečo čo sa nedá ani popísať. Tisíce ľudí na tribúne búchalo, revalo, pískalo, trúbilo a my sme prebehli popod tie tribúny a ja som si uvedomil, že toto je ten ROTH. Ale ten sa nedá pochopiť z fotiek, ten sa dá pochopiť len takto. Už doplním len o čísla swim: 1:34, bike 6:53, run 5:07, spolu 13:48. Takže osobný rekord sa konal, ale opačne – horšie som to ešte nedal, a to v každej disciplíne.

PV_w

Ten nápad že absolvuji  ajronmena se rodil několik let. Nikdy jsem si nedovedl něco takového vůbec představit a vždycky jsem měl z takového závodu obrovský respekt. Tak 15 let se věnuji triatlonu, ale vždycky jen krátkým závodům maximálně do 2 hod. Na střední škole jsem „uměl“ 1500m za 5:50, což byl můj vrchol vytrvalosti, tak si umíte představit jaký jsem talent (no nakonec se ten talent v běhu taky na IM potvrdil). Ale během těch let jsem si stále říkal, že bych jednou něco takového chtěl dokázat a že to bude až když budou děti větší, bude víc času na trénink.

V roce 2013 jsem se vážně zranil, spadl jsem z kola a zlomil si krček stehenní kosti. Naštěstí jsem se absolutně bez následků vyléčil. Ovšem tato událost mě přesvědčila, že není na co čekat a taky by se mohlo stát, že si svůj sen nikdy nemusím splnit.

To, že jsem si vybral zrovna Roth je zásluhou hlavně kamaráda Víti, který jej už několikrát velmi úspěšně absolvoval a já jsem mu jeden ročník mohl fandit na místě.

Atmosféra tohoto závodu mě neuvěřitelně dostala a řek jsem si, že tohle musím zažít jako závodník. K nadšení se přidal i druhý kamarád Ota. Když jsem si s ním při mé rozlučce se svobodou připíjel na potvrzení tohoto rozhodnutí, najednou se přimotal čtvrtý do party Zbyněk a připil si taky. Tak jsme loni vyrazili s Otou a Víťou do Rothu, aby jsme na místě pojistili zakoupení startovného, protože on-line registrace je dost nejistá, když je cca 2000 startovních pozic do 1min. vyprodaná. Příprava proběhla docela podle očekávání. Nejsem žádný profík, tak jsem neměl ani žádný cílený tréninkový plán. Věděl jsem, že musím hodně nasedět v sedle a co co to půjde naběhat. Plavání jen tak doplňkově v zimě, jinak jak zbude čas. Parádní vyjížďky jsme si užili s Víťou, kdy jsme v sobotách v 8hod. nasedali na kolo a odpoledne se vraceli a k tomu pár přechoďáků na běh. Během přípravy jsme s Víťou odzkoušeli i několik triatlonových speciálů, kdy jsme zvažovali zapůjčení na závod, ale nakonec vše krachlo. Podařilo se mi od začátku roku najet cca 4100km, naběhat cca 1000km, naplavat cca 100km.

Po Víťovo nevalných předchozích zkušenostech ze spaní pod stanem v kempu v místě startu, jsme se rozhodli zajistit si ubytování v nedalekém Norimberku. Z pátka na sobotu jsem spal ještě doma, ale nervozita již značně zapracovala, takže ze spaní moc nebylo. V sobotu jsme vyráželi cca v 7:30 hod. společně s mojí rodinou Víťou a jeho rodinou a Zbyňkem s jeho doprovodem směr Roth. Bohužel Ota se vzdal startu dlouho před závodem. Registrace proběhla úplně bez problémů. Prošli jsme si veletrh a vyrazili do Hilpoltsteinu. Před uložením kol do depa jsem se byl lehce projet cca 45min. Depo opět překvapilo svou obrovitostí. Vedle neskutečných raket typu Cervelo P5, nebo Spezialized Shiv Sworks jsem zaparkoval svůj 13 let starý, ale přesto skvělý Cube Agree. Odevzdal jsem tušim modrý vak do kamionu (věci na běh) a vyrazili jsme do Norimberku do City apartment Hintergasse2. Ubytování naprosto super, mohu jen doporučit. Večer jsem zobnul stilnox a spal krásných 6hod v kuse.

Ráno vstávačka v 4:00, kafe, jeden rohlík, vykadit, vločky sebou do misky a vyrazil jsem s malým Páťou pro Víťu. Před kempem očekávaná fronta, ale parkovali jsme napohodu kolem 5:30 nedaleko startu. V klidu jsme se vydali do depa, počasí super – zataženo, bezvětří, ideální stav. Ještě jsem navštívil TOIku a začal si v klidu připravovat kolo. Dofouknout, nalepit energetické tyčky na rám, do uříznutého bidonu jeden rohlík se salámem, naplnit ionťák do bidonů. Mezitím jsme se opět setkali se Zbyňkem, který měl více času, jeho start byl v 7:50, my s Víťou už v 7:20. Ještě několik povzbudivých slov před startem a posledních pár rad od zkušeného Víťi a hurá do neoprenu. Pak už jen čekání na náš výstřel z děla.

A konečně START.  Voda se mi zdála poměrně studená, ale za to krásně čistá. Snažil jsem se držet se při pravém břehu a pokud to bylo možné se držet za plavcem přede mnou, abych pošetřil nějaké síly. Plavalo se mi skvěle, žádná kolize, vše proběhlo v klidu. Na otočku to uběhlo hodně rychle. Cestou zpátky vyhlížím někoho z naší výpravy, lidí plno, ale nikdo od nás. Už se blížím k mostu a plave se mi stále skvěle. Za chvíli se o  mě začne pokoušet malá křeč v prvém lýtku, tak přitáhnu špičku nohy a rychle zase odezní. Začal jsem raději preventivně aktivněji hýbat s nohou v kotníku. Podplavu most, dostanu se na otočku a říkám si, že to plavání nějak rychle uteklo a že by mohlo ještě klidně dlouho pokračovat. Lezu z vody, kde mi pomáhají pořadatelky, rychle najdu svůj batoh a už sedím ve stanu. Kouknu na hodinky, plavání za 1:03, super. Utřu nohy, obuju boty, neopren a brýle zpátky do batohu a běžím pro kolo.

Při výjezdu zamávám Janě a Markétě a už krájím první kilometry na kole. Kolo jde od prvních kilometrů opět skvěle. Na svůj předpokládaný průměr 31, mám velký náskok. I po pauze na vyčůrání, je tam 33. Ale je mi jasný, že profil je v první půlce kola spíš z kopce. Od začátku se snažím do sebe dostat maxim jídla, padne první rohlík. Atmosféra je neuvěřitelná. V každým kopci, či vesnici alespoň malá skupina fandících. Neustále se přetahuji s Curtisem (USA), on je lepší na rovinkách, ale v kopcích mu to vracím. Na 71km přichází SOLAR. Ikdyž jsem tu atmosféru 2x zažil jako divák, začínám být naměkko. Je to neskutečná atmosféra, kvůli tomuhle sem jezdí celý svět a já si to teď můžu vychutnat v závodě. Na konci na mě čeká Blanka a  podává mi v pytlíku další rohlík s párkem a kečupem, ten bodne. Do konce kola už jen jednu voltage od Nutrendu, jeden Powerbar a několik banánů od pořadatelů. Kolo se mi jelo fantasticky a do depa jsem dojel s pocitem, že bych mohl dát ještě klidně dalších 50 km.

Slezl jsem z kola, batoh jsem dostal od pořadatele a ve stanu rychle přezul na běh. Vybíhám ze stanu, dám pusu manželce, plácnu si s Páťou a hurá na běh. První kilák, ikdyž z kopce za 4:45, jde to, ale je mi jasné že musím zvolnit. Další km až do čtvrtýho do kopce a tempo začínám regulovat. Na šotolině podél kanálu, kde je úplná rovina se zavěšuju za Portugalce, jeho tempo mi vyhovuje (5:30). Proběhneme spolu 2 občerstvovačky a tak v půlce k další musím zpomalit a přichází první křeč. Zatím si říkám, že v pohodě. Protáhnu se, chvíli jdu a pomalu se rozbíhám. Ale sotva uběhnu 1km, je to tu ta mrcha znova. Takhle to proběhne asi třikrát a nakonec se smiřuji s tím, že to jinak nepůjde, než do cíle prostě dojít. Je mi jasné, že pokud bych se snažil dál běžet přes bolest, cíle bych se asi nedočkal. Cestou z první otočky potkávám Víťu, tak se jen pozdravíme a jdu dál. Za chvíli se objeví i Zbyněk.

Dostanu se na 21km a velkou občerstvovačku. Blanka s Páťou mě už vyhlíží. Chvíli jdou se mnou, dostal jsem radu ať to aspoň dojdu a to taky dodržuji. Po chvíli se ke křečím do nohou přidávají i nepříjemné křeče do břicha. Už nemůžu nic jíst a pomalu ani pít. Zkouším na občerstvovačkách všechno a nic nepomáhá. Asi na 33 km potkávám Víťu v protisměru. Zastavíme se, postěžujem si jak jsme oba v hajzlu a jdem krájet km dál. Potkávám opět Zbynďu, ten vypadá skvěle a běží – paráda, mám z něho radost. Před velkou občerstvovačkou se opět rozbíhám, říkám si, že před tím davem lidí bych to mohl zkusit.

Potkávám holky Janu s Markétou. Chvíli se mnou běží, o něčem se i bavíme. Jakmile mě opustí přecházím do chůze a to už se nezmění prakticky až do cíle. Říkám si, ještě že je to už jen kousek a většinou z kopce. Obchůzka kolem náměstí je pro mě peklo. Všichni se mě snaží vyhecovat ať to zkusím, ale já jejich rady nedbám a začínám střádat energii na koberec. Potkávám Blanku jěště poměrně daleko před cílem, jdem koridorem k cíli, ještě vyzvedáváme Páťu. Beru je oba za ruku, na koberci se hecuju a ještě se zmůžu na běh. Tuhle chvíli jsem si tisíckrát představoval, ale teď jsem si ji vůbec nedokázal užít. V deliriu v doprovodu mých nejbližších se dostávám do cíle. Čas 11:55, čas běhu 5:13. Jsem rád, že jsem to dokázal a hned si říkám už nikdy více.

Na závěr patří poděkování Víťovi, který mi předal neskutečnou spoustu rad k nezaplacení a s kterým jsem zažil spoustu krásných zážitků během přípravy i samotného závodu. A pak hlavně mojí manželce, která měla tu neuvěřitelnou trpělivost, kdy mě většinou ochotně pouštěla na předlouhé tréninky.

DZ_w

Roth 2016 pro mě ještě dlouho zůstane jako den plný krásných vzpomínek. Den začal vstáváním v nelidskou hodinu, ale když jsme se přesunuli do místa startu plavání, kde už byly tisícovky nám podobných, najednou mi došlo, kde jsem, na svém prvním startu na dlouhé Ironmanské trati.

Nebudu tady popisovat průběh závodu. Stačí jen napsat, že jsem dokončil a na trati si prožil chvíle radosti ale i bolesti. Po proběhnutí cílem, jsem si vzal medaily a měl jasno v tom ,že se už nikdy podobný závod nepřihlásím. Dva dny po závodě už jsem si říkal ,že to nebylo zase tak strašný a po týdnu už jsem přemýšlel kam napřesrok.

Celý závod je svou atmosférou a německou precizností neopakovatelný zážitek. Mám za sebou závody na Slovensku, v Maďarsku a Rakousku, ale Rothu se žádný ani nepřiblížil. To se nedá popsat, to se musí zažít. A i proto příští rok se pojedu podívat do Rothu opět, tentokrát jako divák. Abych podobnou atmosféru pomohl vytvořit i dalším závodníkům.

P.S. Kdyby jste mě hledali příští rok v pondělí po závodě, tak budu stát ve frontě na startovné na rok 2018.

Fotogaléria:

Photo Credit: X3me.eu, Stephen Pond & Alex Caparros/Getty Images (X3me postproduction), súkromný archív pretekárov

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com