Euroloppet Finsko – 120 kilometrů, zima a krev

V období, ve kterém se ostatní vydávají za teplem najíždět své kilometry na kolech, my vydali se na sever. Naše teamové jarní soustředění se odehrávalo ve Finsku. Spojili jsme běžky, běžky a zase běžky, spolu se závodem seriálu Euroloppet – Vuokatti Hiihto 2015 Finland. Kromě toho jsme si ale samozřejmě našli čas také na jiné věci, bez kterých by nebylo žádné soustředění tím opravdovým a nezapomenutelným.. jako je například pozorování polární záře..

Finsko nebylo nějakým zkratem, nebo okamžitým hnutím mysli, ale promyšleným krokem který byl logickým pokračováním spanilé jízdy seriálem Euroloppet toho nejlepšího z nás, našeho nejlepšího lyžaře. Takže když nám Radko v průběhu běhu „Od Tatier k Dunaju“ oznámil, že se na jaře jede do Finska, bylo rozhodnuto.

A tak jsme se jednu sobotu ráno ve čtyři hodiny vzbudili a vydali se na cestu. Myslím, že ani jeden z nás nápad absolvovat nakonec cestu autem nehodnotí jako špatný, ale Radkovi za to, že ji celou sám odřídil, bude už navždy patřit náš nehynoucí obdiv.

Cestou přes Polsko jsme se snažili vyhnout Varšavě a uspořit tak drahocenný čas nutný pro projetí této polské metropole. Příliš jsme se nezastavovali – jen kvůli věcem nezbytným, o kterých snad není nutné se příliš rozepisovat, takže o nějakém poznávacím zájezdu by si mnozí mohli nechat opravdu jen zdát.

I když, i to málo, co bylo vidět kolem cesty bylo dost na to, aby si člověk udělal alespoň nějakou představu o zemi, kterou projíždí. A tak jsme si dělali při průjezdu Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem představy, které v neděli okolo čtvrté hodiny ranní přerušil příjezd na námořní terminál do Tallinu.

Zcela upřimně je ale třeba sebekriticky do vlastních řad přiznat, že část osazenstva velkou, ale opravdu velkou část cesty prospala a dost možná bude lepší, když se o jejich snových představách nikdo z nás, a ostatně ani z Vás, nic nedozví.

Auto i nás v Tallinu pohltila obrovská obluda aby nás po necelých čtyřech hodinách klidné plavby vyplivla v Helsinkách, městě, které mě učarovalo už kdysi hodně dávno (i když tenkrát ještě jen virtuálně a díky Emilu Zátopkovi). Naživo však svému obrazu nezůstalo nic dlužno, naopak pro mě bylo ještě větším překvapením než na jaké jsem snad byl připraven.

První dojem: v Helsinkách běhá každý, Helsinky je město sportu, Helsinky je město které žije, v Helsinkách je problém otočit hlavu do úhlu ve kterém neuvidíte běžce. Je to součást Helsinek, není to móda. Chvíli mi trvalo než jsem se ujistil, že tam neprobíhá paralelně několik závodů, ale že tak se žije v Helsinkách.

Druhý dojem: mají jinou hranici chladu. Zatímco my přijeli do zimy, v Helsinkách začínalo jaro, se vším co k tomu patří, to znamená krátké rukávy, kraťasy a lehké průsvitné šaty žen a dívek. Co je velmi příjemné, v Helsinkách žijí lidé, pokud jste zvyklí na vellká města u nás, všimne te si toho. Centrum Helsinek patří lidem kteří tam žijí, bydlí, relaxují nejenom pracují.

A protože Roman přiletěl do Helsinek letadlem, v Helsinkách bylo tak hezky a bylo už docela pozdě, nakonec jsme v Helsinkách zůstali. Bydleli jsme spolu s desítkami obyvatel na jednom z ostrovů Helsinek v jednom z jejich bytů, který jsme si na ten den pronajali. Tak jsme se na jednu noc a část dne připojili k tisícům obyvatel Helsinek a snad i trochu víc vyzkoušeli život v Helsinkách.

V pondělí dopoledne už jsme však pokračovali na sever vstříc klesajícím teplotám, zamrzlým jezerům, bílým králíkům běhajícím přes cestu. Sobům a losům vynořivšími se znenadání odnikud a vrhajícím se na cestu bez ohledu na to jede-li po ní zrovna nějaké auto. Naštěstí, díky nám nepřišel k újmě ani jeden živý tvor, ale havárie které jsme cestou viděli osobně řadím mezi ty méně pochopitelné. Za zmínku stojí návštěva Finské zájezdní restaurace. Malý dřevěný domeček u cesty rozdělený pultem na přibližné poloviny kde v jedné byly tři stoly a ve druhé kuchyň s příslušenstvím. Civilizace poblíž jsem si nikde nevšiml, menu měli docela obsáhlé a jídlo dělali na objednávku dá se říct přímo před vámi, a bylo vynikající.

Do cíle naší cesty jsme dorazili natolik včas, že se všichni členové po vybalení vydali na běžky okusit o čem to Finsko je co se běžek týká. Hodnotit kvalitu sněhu mi nepřísluší, ale i jako laik jsem pochopil, že připravit a udržovat desítky kilometrů běžkažských tratí umí opravdu dobře.

Co jsem ale oceňoval nejen já, je jejich sauna. Využívali jsme ji hojně a jak klesaly teploty ještě hojněji. Radko s Romanem se připravovali především na závody, zatímco naše nezávodní část brala běžky jako treninkový doplněk, i jako způsob poznat sami sebe. Když jsem na běžky vyrážel brzy ráno přinášelo to s sebou zvláštní klid a jinou atmosféru. Bylo slyšet hluboké zvuky jak pukal led na jezeře, a mohl jsem prohodit i pár slov s rybářkami jdoucími na jezero se svým vrtákem vyvrtat do díru ledu, kde číhali na svou rybu. Do té doby jsem to znal jen z ruských pohádek a také se mi to zdálo tak trochu jako pohádka. S tím souvisí ještě jedna překvapivá věc. Na severu Finska jsem se domluvil mnohem líp rusky než anglicky, měl jsem pocit, že velmi dobře rusky tam umí snad každý.

Večery někteří trávili dlouhými hovory s domovem (čímž štvali zbytek osazenstva), sledováním těžko pochopitelných finských televizních pořadů (a to vůbec ne pro nesrozumitelnost finštiny), filozofickými debatami a předáváním životních moudrostí.

Nadešel den závodu, slunce to moc nepřehánělo, zato vítr se snažil předvádět a teplota klesala sice pomalu, ale vytrvale. Můj plán supportovat oba závodníky a snažit se oběma dělat i obrazovou dokumentaci na jejich 120 km dlouhé trati, vzal za své nedlouho po startu. No, dělal jsem co jsem v tu chvíli dokázal. Byl jsem na oba po celou dobu náramně pyšný, protože jejich jména padala v místním rozhlase i v hlášení průběhu závodu velmi často. (Přeci jen, byly to závodníci z evidentně exotické ciziny.)

Závod dopadl výborně, možná to kluci osobně vidí jinak, jenže oni jsou na sebe příliš přísní a nezdravě sebekritičtí. A také neviděli v jakém stavu dojížděli ostatní, viděl jsem hodně omrzlin, viděl jsem příliš krve na to, abych měl odvahu tvrdit že je to bílý sport. Viděl jsem muže jimž zmrzlý sníh vzal kus tváře, viděl jsem sněžné skůtry vozit k sanitkám ty, kteří do cíle nedojeli a viděl jsem i mnoho takových, kteří ten den prostě vzdali.

Po závodě se všichni hodně těšili do sauny, únava byla znatelná. Ten večer se moc nemluvilo a spánek přišel také mnohem dřív. Ráno nás čekal odjezd, tentokrát se Radko rozhodl vzít tu cestu ještě rychleji, už jsem jej tady jednou obdivoval, ale v tomto případě nebude nikdy dost. Přiznávám, že jsem byl natolik mrtvý, že jsem měl problém vůbec zůstat vzhůru, natož abych ještě řídil auto. Na trajektu z Helsinek nás čekalo počasí o poznání bouřlivější, to, že cesta trvala o něco dýl asi nebylo až tak hodno zmínky, ale výkyvy lodi dávaly o sobě natolik znát, že si myslím, že je nepřehlédl vůbec nikdo. Ono totiž na lodi nebylo možno stát natož pak chodit.

Finsko je za námi, ale sezóna, ta teprve začíná..

Previous
Next
Nezasvěcenému by napadlo něco o kultu nejmenované triatlonistky.
Ráno na desáté palubě, odplouváme z Tallinu.
A všude kolem moře ..
Rozevřená tlama trajektu přichystaná nás pozřít.
jedna z mnoha tratí pro běžky na pevnině ..
Radko vjíždí do druhého kola závodu, a okolní teplota neustále klesá ..
Na trajektu jsme každý hledal své místo kde přečkáme cestu přes moře.
Po 60km v nohách, teplé polévce snažící se vzbutit pocit zahřátí další pokračovaní ..
Tunel pod zemí, a můžete lyžovat i v létě, nevidět to, nevěřil bych že to skutečně postavili.
Otevřené kluziště na náměstí uprostřed Helsink.
Radko se vydává do poslední smyčky která už směřuje k cíli..
Dopravní prostředek obvyklejší než jekýkoliv jiný
Osada která se nám stala na týden domovem.
Zatímco někteří z nás bez přehánění mrzli, finské děti si hráli tváříc se že
Jeden z ukazatelů směru na rozcestí, tentokrát na jednom z tisíců finských jezer.
Oběd ve finské restauraci ( jeden ze tří stolů)
poprvé jsem viděl na občerstvovačce okurky ( a to bylo hodně pod nulou )
další z malých finských otužilců přišel omrknout závody
zmiňovaná restaurace při pohledu zvenčí.
Lavička na jezeře, obsazená, ti dva si měli co říct.
Řada na jednom náměstí v Helsinkách, včetně spacáků a vybavení na dlouhodobé přežívání. Na co byla netušíme.
Někteří dojížděli do cíle značně vyčerpaní, a byl dost problém je postavit znovu na nohy.
Stopa na jezeře ..
Závod byl také plný žen, obecně a jednohlasně jsme se ale shodli v tom že lyžovat sice umí, ale jinak na naše nemají.
Radko po 120 kilometrech vjíždí do cíle.
Momentka z trati, to se jela klasika ..
Snímače čipů byly perfektně rozmístěny po celé trati a i cíl působil jak terminál na dálnici .
Naše bydliště v Helsinkách na jednom z ostrovů.
U nás jezdí maličcí v kočárku, ve Finsku jsou vidět maminky které je, přivázané kolem pasu, táhnou na něčem takovém.
Část závodu se jela na jezeře, v tuto chvíli už má Radko za sebou 80 kilometrů.
Finský support, těžko se mi posuzuje, ale vydržet v tom mraze na jednom místě prakticky bez pohybu byl pro mě neskutečný výkon.
necelá hodina do startu, Radko si chystá lyže do stopy.
první zastávka v depu po šedesáti kilometrech. Přezout lyže, trocha polévky a znovu na trať.
40 sekund do startu ..
Rybářka která se ráno vypravila na jezero chytat ryby.
Jeden ze dnů kdy se ujal Radko role učitele (nejenom abychom se dověděli co všechno děláme špatně, ale abychom to dělali líp)

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com