RoC0

O radostech mužů i dětí, aneb hold Rothu..

Roth, město o jehož existenci nemá vlastně většina obyvatel světa ani tušení. Pro triatlonisty je to ovšem pojem, který si zařadí okamžitě. Ve skutečnosti je Roth triatlonovou Mekkou, místem, kde by měl startovat alespoň jednou za život každý, kdo se cítí být triatlonistou. Psát k tomu nějak víc je nošením pověstného dříví do lesa. O Rothu toho bylo napsáno hodně, a ještě mnohem víc toho napsáno bude.

Pro mne má Roth vyjímečné postavení pravděpodobně už doživotně, vlastně pro celou moji rodinu, ale to, s čím se s Vámi chci podělit souvisí s mým letošním pátým startem v Rothu. Budu se snažit být dostatečně edukativní, neboť můj letošní závod i celá „příprava“ na něj je plná odstrašujících momentů. Dost možná, že je to jedna velká ukázka toho, jak rozhodně k triatlonu nepřistupovat. Pokusím se ale najít i své světlé stránky, abych z toho nevyšel jako úplně ztracená existence a velká ostuda československých triatlonistů.

Konkrétním bodem, kdy pro mě jako závodníka letošní Challenge Roth začal byl 13.červenec 9:32 ráno. Tam někam lze situovat okamžik, který přepnul běh událostí z pozice standart na čas, pro který se u nás doma ustálil pojem „orogrot“. Rok je je jak víme dostatečně dlouhá doba na to aby se člověk mohl stát silnějším, vytrvalejším, odolnějším, nebo se alespoň naučil plavat. Přiznávám, že v mém případě nedošlo k žádnému výše jmenovanému posunu, dokonce ani jinému nejmenovanému, se kterým by bylo možné se právě tady pochlubit. No vlastně jsem jako triatlonista a sportovec selhal ve všech bodech, které mě napadají. V neděli 17.července 2016 jsem se postavil na start po třech letech sportovního nicnedělání. (Ve vodě jsem nebyl ani jednou, proběhnout jsem se byl hlavně abych si zvykl na tenisky, které jsem si na běh koupil a na kole jsem vyzkoušel jestli ještě řadí, přičemž jsem zjistil, že nedrží zadní galuska). Co přiznávám opravdu velice nerad, postavil jsem se na start těžší o dvacet kilo. Přiznat to ale musím, protože se jedná o informaci dějově podstatnější, než se může na první pohled zdát. (Omluva, že jsou to necelé čtyři měsíce po porodu u Vás asi neobstojí, že?)

RoC3

V sobotu před odevzdáním věcí do depa jsme byli s Terkou Durdiakovou a Rosťou Skopalem projet naše kola, protože Terka oprávněně tvrdila, že musí zjistit, jak jí to řadí. A tak jsme všichni po cca 4 kilometrech zjistili, že nám to řadí a vrátili se zpět do kempu pohroužení každý do svých myšlenek. Terčiny řeči o tom, že jí bude asi malý neoprén jsem okomentoval slovy, že mě bude malý určitě, neuvědomujíc si, co všechno tato jistota vlastně znamená. To, že jsem si jej před startem nevyzkoušel totiž jak jistě tušíte vůbec neznamenalo to, že bych tomuto zjištění, ostatně jako spoustě jiných zjištění které ještě měly přijít, mohl nějak uniknout. Žít v domnění, že co jste oblékli před třemi lety oblečete kdykoliv je dost velká hloupost i když jde o neopren.

V neděli ráno vstávám tradičně bez budíku okolo čtvrté a jdu se projít k jezeru se záminkou zastavit se na WC, neboť každý triatlonista ví, že už tam začíná závod, dokonce by se dalo obrazně říct, že je místem, kde se pokládají jeho základy. Při návratu potkávám závodníka klečícího před jeho karavanem, objímajícího velkou plastovou nádobu do které velmi expresivně zvracel. (Což do tichého rána, snad i díky neobvyklé akustice oné nádoby, vnášelo atmosféru temného Mordoru)

S Terkou a Rosťou jsme se domluvili že jdeme na start v 5:20. Po cestě, přemýšlejíc nad věcmi příštími jsme potkali Samanthu Engelsmann a Honzu Kundráta a já si uvědomil jak je letošní Roth jiný, kolik je tam známých, kolik je vidět českých vlajek a jak moc je slyšet čeština a slovenština.

Jsme v depu, dofoukávám, no vlastně znovu foukám zadní galusku s neznámo odkud pramenící jistotou že ta mě do cíle dostane. Odevzdáme swim bag na místo, Terka si jde oblékat neopren do stanu takže si popřejeme štěstí, netušíc že už se nepotkáme. Pouštím se do oblékání neoprénu u kola, po navlečení do pasu toho nechávám abych nabral sil, doufajíc, že až jej zaplaví voda nějak si to sedne. Ještě si stihneme s Rosťou udělat předstartovní fotku a já běžím na start abych nezmeškal svou vlnu. Tam opět bojuju s neoprenem, s pomocí ostatních se do něj nejen dostanu, ale je dokonce i zapnut. Dělám takové ty frajerské pohyby na různé strany s točením rukama a vzpažováním. Připadám si jako ve svěrací kazajce a při vzpažování hledám gumové expandery které mi do neoprenu musel někdo škodolibě dát, protože zdvihnout ruce je problém. Pocit, že je něco vážně špatně už představa vody v neoprenu nedokáže rozptýlit.

Start už byl otázkou minut, pustili nás do vody, já zjistil že voda opravdu nijak nepomohla, on byl vůbec problém ji do neoprenu dostat. Čemu jsem ale nepřestal věřit ani na vteřinu, bylo to, že svůj letošní cíl splním, dostanu se do cíle v limitu a cílovou bránu proběhnu s holkama. (Mayu držíc nad hlavou)

Zazněl výstřel a začala mela, zpočátku jsem měl snahu netrhat partu, ale sil ubývalo. Můj plavecký styl se změnil natolik, že to zaujalo hodně diváků podél kanálu a všiml jsem si že mi fandí až příliš nezaslouženě. Trvalo, než jsem pochopil, že si myslí že jsem postižený. Někteří byli opravdu unešeni tím jak bojuju a jak se držím. Deltové svaly už odmítali kontrakce, síla vůle začínala být k ničemu a pomalu byla nahrazována pudem sebezáchovy. Nad vodu už jsem dostával víceméně jen pravou ruku, směr pohybu jsem se snažil vyrovnávat nekoordinovaným kroucením celého těla. Plavat prsa bylo nemyslitelné, tak rozsáhlé pohyby neopren vůbec neumožňoval a tělo šlo okamžitě do křeče. Můj nový styl který bych asi nazval Houdiny přitáhl také pozornost profesionálních záchranářů a zdravotníků po celé délce trati. Jako znalci okamžitě poznali, že to co předvádím je ztělesněný problém a zcela vážně dávali pozor jestli to ještě zvládám, nebo už mě mají vytáhnout (Čemuž jsem se bránil, poněvadž to v několika krizových okamžicích hodlali udělat bez ohledu na můj názor, za což jsem se na ně vůbec nezlobil a jejich práce a toho co dělají si nesmírně vážím). Díky za pomoc při výlezu z vody, byl jsem na hranici svých sil, no v tu chvíli asi za ní. Do převlékacího stanu jsem šel plavným krokem šelmy ledabyle nesoucí cycle bag, přemýšlející o další strategii ale hlavně o tom jestli se cestou nesvalím aniž bych dosáhl stanu.

RoC2

Ve stanu mi z neoprenu zpočátku pomáhala jedna dobrovolnice, poté co mě už tahaly za neoprenem po zemi dobrovolnice dvě, jsem přemýšlel nad tím, jestli je možné, aby se za tu dobu můj laciný model přivulkanizoval k tělu. Na radu, abych se chytil lavičky jsme na zem nechtěně pomohli ještě několika dalším závodníkům. Neopren byl konečně dole a já se mohl vydat na trať cyklistiky.

Na cyklistiku jsem se vážně těšil, hlavně teda že si odpočinu. Dětsky naivně jsem totiž doufal, že na filmech s terminátorem je alespoň něco pravdy a mě také naskočí nějaké ty záložní zdroje. Zdroje nenaskočili žádné a já jel rychlostí turisty ovšem na pohled ve značně zbědovaném stavu. Jako správný turista jsem začal vnímat barvy, krásu krajiny a hlavně naše kluky, kteří kolem mne prosvištěli a dodávali mi svými slovy energii abych vydržel. Začínal jsem si také uvědomovat, že mám plný nos, ale na frajerské odfrknutí jaké předvádí nejeden borec (přiznávám že to bez poskvrny nedokážu) to nebylo. Asi sinice při plavání způsobily alergickou reakci díky níž jsem mohl na dýchání nosem zapomenout, potřeboval jsem se nutně vysmrkat. První možnost se naskytla až v Penalty Boxu, kde jsem zahlédl ToiToiku, ve které jsem očekával dostatek toaletního papíru. Při zastavení rozhodčí porovnávali mé číslo s jejich záznamy a dávali najevo nesouhlas, že mám jet dál. Jenže já nejenom, že dál nejel, ale sesedl jsem z kola a šel ke zmíněné budce. Zaslechl jsem jen citoslovce pochopení, jako že jim došlo o co jde. Dovnitř jsem ale nevstoupil, takže část mého já byla venku a druhá část uvniř smrkala, což asi pro okolí nebylo příliš standartní a snažili se tomu přijít na kloub. Ten nejodvážnější, nejbližší, nebo vybraný tedy nakoukl dovnitř, a když zjistil že pomoc vážně nepotřebuji okomentoval mé počínání smíchem a slovy „schlecht Kokain“. No a protože jsem tak v průběhu cyklistiky obrazil téměř všechny penalty boxy, tak mě rozhodčí zdravili i na trati jako starého známého, který k nim chodí smrkat. Alergická reakce postupně ustupovala a hlavně, na Solaru jsem potkal mé holky. Bylo to euforické a tehdy už jsem si tím, že dokončím byl naprosto jistý.

RoC1

V depu na běh se o mě starala Tereza z Polska, která přijela do Rothu dělat dobrovolnici. Jak zjistila, že jsem Čech přešla do polštiny pomohla mi rozhodnout se jestli si mám dávat ponožky nebo ne, přinesla mi magnézium, popřála mi hodně štěstí a s polibkem mě poslala na trať.

Těžko se popisuje zážitek, který mi připravili postupně Roman Malivánek, Ivan Ježko a Honza Jakubíček. Potkal jsem je když jsem se vydával na svůj maraton, zatím co oni už mířili do Rothu majíc před sebou cíl. Bylo moc fajn je vidět jak se ženou k cíli a jak jim to jde. Už jsem měl energii, tělo sice mělo tendenci jít do křeče bez upozornění, ale to už jsem se zvládat naučil. Maraton byl pro mě o dobývání občerstvovaček, potkávání se s našima (což musím vyzdvihnout, bylo to skvělé, kluci moc Vám děkuju). Bylo hodně českého povzbuzování i kolem trati až bych připustil, že vlastně možná víc než na závodech u nás. Speciálně děkuju Michalovi Barešovi a Ditě Punčochářové protože fandili nádherně (a já byl na tom tak, že jsem za fandění nikomu ani nepoděkoval a nedal dostatečně najevo jak moc si toho vážím). A zmiňovat se o fanoušcích německých či jiných snad ani nemá smysl. Na jedné z obrátek běhu se vytvořil velký fan club, které vyloženě bavilo způsobovat rozruch dlouho před tím než jsem se přiblížil. A já tak při různých modifikacích melodických popěvků a skandování se slovním spojením „rastamen Karel“ pokaždé zažíval pocity jako bych letos ten světový rekord dal já. V blízkosti první z obrátek mi nabízeli dva fanoušci joint který kouřili, samozřejmě že jsem odmítl. Nevzdali to ale a když jsem se vracel měli už ubalený nový, úplně a jenom pro mě. Největším překvapením ale bylo setkání se starostou Rothu cca tři kilometry od cíle. Stál tam v obleku (bez saka) spolu s dámským kolem a jak mě uviděl tak mával a křičel ať nezastavuju. Na tom kole pak přede mnou chvíli jel jako bych byl opravdu first man a vysvětloval mi, že podle záznamu z check pointu zjistil že se blížím do Rothu, tak si půjčil kolo od kolegyně a přijel mě povzbudit. Myslel jsem na to, že už budu v Rothu, že ještě ten nepříjemný kopeček, oběh náměstí.. a najednou už jsem přebíhal koleje směrem k cílové zóně a Lukáš Krpec na mě křičí že to dám. A já to skutečně dal, i když letos to byl díky mé hlouposti vůbec nejtěžší triatlon, který jsem kdy absolvoval. Dobíhal jsem do cílové brány s Mayou nad hlavou a Felix Walschhofer na ni ukazoval a křičel „triatlon baby“ a já byl šťastný protože jsem splnil sen.

RoC4

A kdybych měl shrnout mé dojmy, pocity a postřehy z letošního Rothu? Za poslední roky ten letošní patřil k nejlepším. Naše velká účast byla na trati opravdu znát. Počasí bylo pro závod téměř ideální. Ti kdo pamatují čtyřicítkové peklo a zdravotníky obsluhující kolabující běžce z rychlých člunů vědí co mám na mysli. A k sobě – jít dlouhý triatlon bez tréninku je hloupost, když Vám ale nejde o čas a máte za sebou nějaké sportování tak by jste to v limitu dát mohli. Příkladů těch, kteří se do toho tak každoročně pouští jsou ve světě stovky, ne-li víc (přeci jen, tvrdit o sobě – jsem Ironman – za ten diskomfort asi stojí). Proboha, nikdy si ale na to nedávejte malý neopren, kdo to nezkusil, nedokáže si představit, co se ze závodu takovou změnou stává (ani to nezkoušejte!). Abych snad v někom nevzbudil dojem, že bez tréninku je to v pořádku a nějaký hazard je přípustný. Ne, to vůbec není žádná sranda. Letos v Rothu jeden závodník zemřel při plavání, je to už druhé úmrtí v historii co do Rothu jezdím. Vždy to bude chtít pokoru a respekt. Děkuju všem, kteří mi na trati dodávali síly a podpořili mě slovem či gestem. Smekám před obyvateli bydlícími podél trati, co všechno pro nás udělali sami, protože chtěli a skláním se před stovkami tisíc fanoušků z celého světa, protože kulisu, kterou vytvoří nelze popsat, lze ji jen zažít.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com