IRANm

I, Cycleast: Chajámův dům

Desátý díl seriálu o cestě nás přivádí do Teheránu, hlavního města země, o které máme povětšinou jen neurčité představy. Jaká je ale ve skutečnosti?

Po strmých stěnách hory Tochal stékají dolů do chuchvalců teheránského smogu první odvážné paprsky Slunce. Je šest ráno a nádražní ochranka mi cloumá ramenem – je čas vstávat.
Ještě úplně mimo se hned utopím v hustém provozu na Valiy-e-Asr, prý nejdelší ulice na Blízkém východě – osmnáct kilometrů kličkování v uzoučkých mezerách mezi auty – túút zleva a o pět centimetrů mě minou koberce naložené na motorce, která pod nimi ani nejde vidět. Vzzzumm, přifrčí zprava z chodníku skůtr a než stihnu otočit hlavu zpátky, doprostřed křižovatky se napříč narval funící autobus, jakoby odnikud, provoz ho ignoruje, plyne dál jak houf mravenců okolo kapky vody, steží rozeznáš jednotlivá vozítka, protože mezery mezi nimi jsou tak malé, že řidič ve vedlejším autě je skoro tvůj spolujezdec. Funguje to jak krevní oběh, auta jsou všude a mezi nimi leukocyty různých jednostopých vozítek, pulzuje to celým městem, transport smogu do všech koutů Teheránu, chlopně na červenou tak úplně nedovírají, z bočních uliček se do hlavních tepen plynule slévají další a další proudy aut, už není kam se pohnout a přece: tudút, motorka v protisměru, protáhne se mezi nárazníky a pokračuje po chodníku; taxíky, schopné sesbírat nekonečný počet cestujících, se zasekávají na krajích silnice, jako spadlé kmeny stromů jež vynesla řeka na břeh; na patnících, tvořených silně proudící strouhou vody (která se bere bůhvíodkud) čekají jako dravci na svou příležitost opomíjení chodci, kteří se při sebemenším zaváhání řidičů vrhají do proudu a chráněni neviditelným silovým polem se nějakým zázrakem vynoří živí a zdraví o osm pruhů dál, na druhé straně toho veletoku.
Najít dům, ve kterém mám příští dny bydlet se zdá být ve čtrnáctimilionové íránské metropoli jak hledat jehlu v kupce sena, ale adresy se tu píšou minimálně na tři řádky a vždycky udávají největší blízkou ulici nebo velkou křižovatku a pak posloupnoust ulic vedoucí k té nejmenší, finální, takže stačí sledovat značky na rozích a dřív (nebo spíš později) jsi u cíle. A tak o půl deváté ráno stojím před bílými železnými dveřmi Chajámova domu, na jejichž zvonku jsou fixou zvěčněná písmena CS, označující nejprofláklejší CouchSurfingové místo v Teheránu.

-„Hey, jsi couchsurfer?,“ ptá se postarší pán s hustým šedivým knírem, který mi otevírá dveře a vůbec nevypadá jako můj hostitel Reza z fotky na webu.
-„…Jo?“
-„Já, taky. Reza tu není, ale pojď dál.“

A takhle nějak to tu funguje. Neznámí otevírají dalším neznámým a klíče a důvěra jsou tu pro všechny. Na to, že oficiálně je couchsurfing v Íránu nelegální to tady dost žije: ve sklepě, na konci točitých schodů, jejichž stěny jsou oblepené nápisy „Vítej!“ ve všech možných jazycích, je vlastně squat, kde můžou složit zadarmo složit hlavu všichni, co o to požádají. Kromě toho jsou každý den odpoledne dveře dokořán a velká místnost pod schody hostí každý den nějakou akci, od lekcí angličtiny, turečtiny nebo perštiny přes čtení Háfezovy, Chajámovy nebo Sa’adího poezie až po promítání zakázaných necenzurovaných amerických filmů. Jsou tady skříně plné věcí na výměnu, můžeš tu nechat přečtené knížky a vzít si z knihovny jiné, je tu skříň odložených tašek a oblečení a dalších věcí, které tu procházející cestovatelé nechali. Kromě toho můžeš studovat desítky sbírek perské poezie, kochat se fotkama Blízkého východu, které beze zbytku pokrývají všechny stěny nebo bloumat v nádherných detailních mapách Teheránu a Persie.

A tak tomuhle kouzelnému místu odpustíš, že je tu šílené horko, takže se tu i v lednu daří komárům (a švábům po celý rok), že tu není ani jedno okno a vzduch je dusný a težký, obzvlášť v koupelně – měl bych tomu ale asi spíš říkat záchod, protože tam není sprcha a samozřejmě ani vana, jenom kýbl, do kterého si napustíš teplou vodu, a malá konvička, kterou si pak tu vodu nabíráš, stojíce nad prohlubní tureckého záchoda se s ní poléváš a dopřáváš si tak to, čemu se tady říká sprcha. Co se týče záchoda samotného, má Írán oproti Turecku a jeho konývkám na umývání zadnice velký technologický náskok v podobě hadice, se kterou se na rozdíl od konývky dá voda alespoň směrovat do těch správných míst. Použitý toaletní papír (pokud tam vůbec je papír, jinak nastupuje do akce již zmíněná hadice) se tu ale háže do koše stejně jako v Turecku, s čímž mám vždycky největší problém, obzvlášť když koš už přetéká, ale člověk si nakonec zvykne na všechno.

Teheránské vyčkávání

Jak už jsem psal, v Teheránu jsem potřeboval získat turkmenské, uzbecké a čínské vízum, takže jsem většinu posledních dvou týdnů strávil ježděním tam a zpátky mezi ambasádami, každý den kolem dvaceti kilometrů. Když už mluvím o ambasádách, zvlášť vyníká návštěva té české, kde jsem kromě bezvadného dopisu, jež mi zajistil devadesátidenní čínské vízum, dostal taky igelitku s instantním jídlem, opravdické pivo a možnost s někým (tváří v tvář) mluvit česky – naposledy se mi to poštěstilo ve Florencii a po tak dlouhé době mi mateřština zněla z mých úst divně a neohrabaně.

A kromě toho?

Hned druhý den se mi rozsypal objektiv, takže jsem v Teheránském bazaru sháněl nový – našel jsem ho za sto sedmnáct dolarů. Moje poslední hotovost čítala sto čtyřicet, takže to nepřicházelo v úvahu, proto jsem se tam další den vydal znovu, s šedesáti dolary v kapse, a snažil se vysvětlit svoji situaci s tím, že ten objektiv opravdu potřebuju, ale nemůžu si ho dovolit za víc než čtyřicet. To samozřejmě nestačilo a tak jsem z kapsy postupně vytahoval další bankovky, samozřejmě menší a menší, pokaždé s tím, že víc už opravdu nemám a nakonec jsem odcházel s novým objektivem za šedesát dva dolarů, dvacet tři tisíc riálů a čtyři cigarety.

O víkendu jsem vylezl na Tochal, po pravdě ne celý, jenom do tří tisíc metrů, protože pak padla tma, ale i tak to je nejvýš, co jsem kdy byl a byla to zdaleka nejnebezpečnější hora, na jakou jsem zatím lezl, protože na stinných svazích vedla uzoučká, skoro neprošlapaná cesta skrz zledovatělý sráz svažující se stovky metrů do propasti a přestože jsem každý krok pečlivě promýšlel, moje o led pořezané ruce jsou neslavným svědectvím toho, jak jsem dvakrát uklouzl a se smrtí v očích jsem zoufale zarýval moje zmrzlé prsty do nepoddajné ledové krusty.

Tocha
Dál každý den chodí do Chajámova domu Sabra, pouliční umělkyně, vydělávající si na živobytí hrou na akordeon v ulicích Teheránu, aby tu cvičila, často ale víc času tráví se mnou u čaje, snažíc se mě naučit číst perštinu, jelikož je zřejmě na mém čtení cosi náramně zábavného.

A taky nesmím zapomenout na Masuda, se kterým kouříváme nargilé v naprosto úžasné autentické dýmkovně v Darbandu:
-„Potřebuju se tě na něco zeptat… počkej až tu nebudou lidi…,“ říká tajemně a ostražitě se rozhlíží kolem, „víš, jak teď jedeš na tom kole… kdys naposled… víš… SEX?,“ a to slovo, „sex“ říká tak srandovně přidušeně jako bychom o existenci něčeho takového věděli jenom my dva.
-„No… já mám teď takový poustevnický režim. Co ty?,“ ptám se a popravdě nečekám, že by na tom byl o moc líp, jsme přece v Íránu.
-„Já mám svou MILF, ta mě miluje a zvě mě každý týden na večeři.“
-„Nevolal jsi náhodou dneska třikrát svojí přítelkyni?“
-„Vy máte SEX s přítelkyněma?“

Konec zimního spánku

V neděli jsem konečně vyřešil všechno, co jsem v Teheránu potřeboval udělat, a je nejvyšší čas vrátit se zpátky do sedla. Do Turkmenistánu ale můžu až za šest týdnů, takže není kam spěchat. Vlastně ani přesně nevím, kam mám teď jet. Vím jenom, že zase potřebuju být nějakou dobu sám se svými démony, takže se v pátek, kdy má přestat v Teheránu pršet, rozjedu na jih do pouště, daleko od lidí, kde budu v nekonečných pustých horkých planinách z plných plic výt na obrovské zářivé zrcadlo Měsíce.

Je to teď taková podivná cesta – možná už to ani není cesta, ale prostě jen nový způsob mojí existence – nemůžu se totiž někam posunout a současně tam nebýt, abych se tam mohl objevit a sledovat ten pohyb: staré tam je nové tady – zastav čas, Svět zmizí a všechno bude jasné, ale Albert Einstein se směje z Mléčné dráhy, protože ví že rychlost světla se prohání hodinovým strojkem Vesmíru a nic takového se nestane, nehledě na to kolik podrážek nebo pneumatik prošoupou dharmoví tuláci na svých zmatených smutných cestách k Nirváně – něco se stalo, něco se zlomilo, něco co ještě neumím přesně popsat: má to nejblíž k flegmatické apatii, ve které se odevzdávám vůli Světa a plynutí času. Už to není cesta s nějakým plánem, už jedu jen proto, že to je jediná věc, kterou si dokážu představit dělat – pramení to asi ze všeho toho čekání – je mi už úplně jedno, jak plynou měsíce nebo dny, pochybuju o tom, že chápu, co je to vlastně čas – každý den je nakonec znovu a znovu jen hořkosladkým slepencem východu a západu Slunce, troubení aut, čerstvých novin a vyhaslých cigaret a přesto pořád s dětskou naivitou pronásleduju tu etérickou lehkonohou vílu naděje, že tam kde vychází Slunce dřív jsou jeho paprsky jasnější, večery (teď navíc bez vína) jsou ale všude na světě stejně temné – sto dvacet dní a moje rozbouřená duše pořád šílí na svém ostrově osamělého bytí, v kostelech vztyčených z vodopádů žalostných slz vzhlíží k bohům pro něž není oltářů; sto dvacet dní a ta krutá bezbožná kolonizace mojí hlavy myšlenkama na Ni, na můj ztracený svět, kam se nelze vrátit, pořád nepřestává drancovat vyhořelé pralesy mého doutnajícího srdce Hamleta, nasáklého žlučí temné Mizérie, znuděně a odevzdaně tlukoucího do stínu Shakespearových rozteklých svíček.

Further Reading

Portfolio with an id of "ic10" is not defined.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com