SPC

I, Cycleast: Fénix ze sinťangského prachu

„Jsou tři stavy mysli, které mě zajímají,“ řekla Amanda, a otočila ještěrčí klikou skříňky na zdi. „Jsou to: první: amnézie; druhý: eufórie; třetí: extáze.“ Sáhla dovnitř a vytáhla malou zelenou lahvičku s leknínovým pylem: „V amnézii člověk neví, kým je a zoufale se to snaží zjistit. V eufórii neví kým je a nestará se o to. V extázi ví přesně, kým je – a stejně je mu to jedno.“

Tom Robbins: Another Roadside Attraction

“Good morn’ sunshine,” vítal jsem ji do nového dne. Neřekla nic, jen poslepu nahmatala moji ruku a přitiskla si ji na svoje horká prsa. Pak jsme se milovali v rozteklých barvách Dalího surrealistické kresby. Dlouho a animálně, špinavě a bez skrupulí. Držím v náručí tu nahou dívku, vpíjím se do jejích sametových zad, pod kterými se kroutí had její šíje, který nás kdysi dávno vyhnal z ráje a jejími vlasy protékají Eufraty, Oby a Jang-c-ťiangy. Hlasitě, hladově a divoce se hltáme a brázdíme svoje rozpálená těla jako by to bylo naposledy.

Bylo to naposledy. Pro teď.

Když pak u mýtné brány stopla svůj kamion, bylo na všechno už pozdě. Chtěla mě ještě vzít s sebou: “Pojď, nalož kolo nahoru a pojedeme do Aksu!,” ale oba dva jsme věděli, že to je jenom prodlužování agónie loučení s něčím, co už stejně bylo u konce. Zůstal jsem smutně stát dvacet kilometrů za Kizilsu a sledoval, jak se můj anděl znovuprobuzení vzdaluje do sinťangského prachu…

Takže tohle byla ta moje zahrada slastí, do které jsem minulý týden zvědavě a omáměně vstoupil a která mi měla na chvíli dát zapomenout na smrt a koupat mě ve vodopádech endorfinů v naplněné přehradě přítomnosti – jmenovala se Duan Wang. Bylo to tohle sladké setkání, vrchol posvátné hory nebo špička šlehačky ve vídeňské kávě, které přineslo všechno po čem jsem prahnul hned, zářivě a megalomansky, jako výbuch supernovy nebo jako fénix, který je nejkrásnější těsně předtím, než shoří a rozpadne se na prach – a stejně tak to všechno znamenalo nový začátek.

Duan mě měla naučit, abych za lásku netruchlil, protože neexistuje nikde jinde než v přítomnosti. Že jsou to ty prchavé okamžiky, kdy se vesmír spojí a ty jsi ve správný čas na správném místě (což bylo v tuhle chvíli s ní, jejím ukulele a tesknýma písničkama ve stanu uprostřed pouště), hvězdy se jako kuličky rozsypaného ložiska na chvíli srovnají v tom kole Velkého vozu, co se skřípěním drkotá po Mléčné dráze, zlatý hřeb Slunce osvětlí právě to jedno místo na tvé utrápené hlavě a přijde euforie, díky které zapomeneš na nutnost někým být a prostě jen srkáš archivní víno v zapomenuté komůrce šťastných dní. A potom je to pryč. Naučit se přijímat znovu štěstí bylo nepochybně velkým a hlubokým otiskem boty Neila Armstronga v prachu mého putování, tou nejdůležitější lekcí se ale mělo stát přijmutí faktu, že letní tábory vždycky jednou končí a že boření společných stanů je výzvou k novým začátkům spíše než k utírání slz do bezvládných celt.

SP1

Naráz už ale nic nebylo tak důležité: “Možná už ani nepotřebuju nikam dál jezdit – už se o to nestarám. Mám pocit, že teď už zvládnu přijímat život na kterémkoliv místě na světě,” řekl jsem jí.

-”Ne, myslím si naopak, že tohle je teprve pravý začátek tvého opravdového cestování,” kontrovala. “Konečně ses naučil nechat věcem volný průběh, teď teprve budeš moct prožívat cestu sám za sebe, bez všech těch břemen, co sis s sebou půl roku táhl.”

-”Ale vždyť to je snad jediný důvod, proč jsem tady – abych se jich konečně zbavil?,” ptal jsem se, vlastně jenom rétoricky, ve snaze přesvědčit spíš sám sebe, než něco sdělit.

-”Tak nebo tak, žiješ teď přece nejlepší období svého života: jsi na cestě, žiješ každým dnem a nemusíš se o nic starat…”

-”A to je podle tebe ten sen? Tohle znamená žít naplno? Stát se nomádem, nemít cíl, bloudit po světě a nestarat se o smysl?”

-”Proč by ses chtěl znovu vzdávat té vyšší dimenze svobody, kterou jsi teď dosáhl? Netlačí tě čas, nepotřebuješ moc peněz a můžeš jít kamkoliv, tak proč se tomu bránit?!”

-”Protože jestli jsem zatím o vesmíru něco pochopil, tak je to jeho neustálá schopnost být v rovnováze a harmonii: předtím jsem u klávesnice skoro pohřbil moji svobodnou duši a touhu psát a teď bych měl zase zapomenout na moji vášeň pro techniku a vize o tom, jak změním svět? Kdykoliv někde přidáš, jinde bude vždycky chybět, a to nikdy nevede k ničemu dobrému.”

-”Takže se teď vrátíš, sedneš k robotům a všechno bude při starém?”

-”To neříkám, jenom si nemyslím, že to je správné, rezignovat na svět a…ehm, ehm… civilizaci. Když si to takhle řeknou všichni ti lidi, doteď uvěznění v kancelářích, sbalí svoje batohy, vydají se na cestu a nastane velká ruksaková revoluce, kdo vlastně bude ‘provozovat’ svět potom?”

-”Ale to se nikdy nestane – většina lidí to nikdy neudělá a bude o tom jenom snít.”

-”No jo, ale sama jsi řekla, že takhle svobodný život je ten nejlepší možný – a upřímně, bez těch lidí, co se teda vlastně obětovali a zůstali doma, bychom ho ani my nemohli žít, tak jak ho teď žijem’, takže si myslím, že jasně, sbal si svůj ranec buchet a vyraž na zkušenou, ale vrať se potom a dej světu zpátky tu moudrost, kterou ti poskytl.”

Dny v Sinťangu mají neurčité obrysy vizí starce s počínajícím šedým zákalem a jsou povětšinou horké, prašné a zmučené větrem. V poušti rudé jak Áresovy slzy měřím vzdálenosti na dny a další cíle na měsíce. Páchnoucí voda. Pravidelné písečné bouře svištící v pozdních odpoledních na palubách severozápadních větrů mažou rozdíly mezi dnem a nocí: Písek ti šmirgluje tvář a země hřmí jako útroby startujícího raketoplánu. Mizí auta, mizí silnice, mizí směr a obzor a tvůj malý vesmír se propadá do hnědé amorfní Nicoty.

SPC2

Za jasných dní vidíš na jihu do nekonečna se rozprostírající planinu pouště Taklamakan a na severu se pod bílým pouštním Sluncem vaří oranžové štíty Nebeských hor. Kolem cesty netknuté vysušené zdechliny, ze kterých pomalu vylézají na světlo bělostná žebra. Béžové vyprahlé panorama: je to krajina plná groteskních Golgot na kterých bylo ukřižováno už tisíce Kristů.

Bylo to tady, kde v mé mysli už bylo všechno a kolem dokola jen nahé, zchudlé nic,… bylo to tady, kde jsem měl dovršit mou poustevnickou svatou pouť (konečně), tady, kde běžel od arktických plání přes hluboce zelené sibiřské tajgy až k svatým vodám Gangy poledník půlící východní polokouli – tady jsem se vydal na svoji personální Hidžru, sám sobě svým Mohammedem jako zářivým drahokamem euforie zářící v mém nitru, vstříc Medině ležící v záři vycházejícího Slunce. Byl jsem rozhodnutý pokořit ty odlehlé pustiny Kašgárie, oázy kolem Urumči a smrtelně horké prolákliny v Turpanu a Hami bez zastávky, vydat se na opravdové dlouhé putování, vybavený jen nezlomnou vůlí jet dál, od svítání do soumraku, až než tma a únava zalehne moje bezvládné, vyčerpané tělo jako teplé huňaté zvíře.

Poustevnický život na nejlevnějších instantních nudlích, minimálně sto kilometrů denně. Poustevnická rutina: otevřít oči za bledého úsvitu, než jitřní plameňák naplno roztáhne svá křídla a Slunce je ještě tiché a nesměle zářící. Uvařit snídani, ranních sto kliků, ať rozproudíš krev než trochu vychladne. Další lekce čínštiny. Pak se sbalím a jedu, často víc než osmdesát kilometrů, než narazím na vodu. Mezi Kuqou a Turpanem míjím nová, na mapě neznačená města, které se nikdo neobtěžoval pojmenovat: město 29, 30, 26, 22,… a nebo naopak – mohlo to být kterékoliv z nich, všechny jsou těma stejnýma pravítkovýma králikárnama. Spím kdekoliv kde mi na bedra padne tma.

Většinu času vlastně vůbec nemám ponětí, kde jsem, nebo kudy jedu. Jen občas se objeví nějaký znak, který znám, většinou je to prosté 东 (dong – východ) a to mi musí stačit. Nepotřebuju se totiž dostat nikam přesně, všechno, k čemu teď směřuju (a co to vlastně je?) je tisíce kilometrů na východě a tak se spokojím jen s večerním Sluncem v zádech.

Proč se dobré a špatné věci stávají zásadně ve vlnách, místo aby se vyvažovaly a postupně střídaly, tak abys nepropadl iluzornímu nadšení ale ani temné depresi? – I když, já si taky ve školní jídelně vždycky nejdřív “vychutnal” zelené vejce a zhltal hrachovku, abych je měl co nejdřív z krku než přišel párek a vrcholné finální blaho (ach, párek… no, ale buďme upřímní, i hrachovka by teď bodla).

Začalo to vylitou sójovou omáčkou, které se z vodotěsné tašky ven moc nechtělo a její pach avizuje moje blížící se zjevení do teď. Z Kašgaru jsem za sebou měl v osmi dnech dvanáct set kilometrů a můj sen o senzačním úprku přes Sinťang se pomalu rozplýval, v konfrontaci s problémy, které se začaly skládat do podoby vratkého hořlavého domečku z karet. Bylo jasné, že to takhle už dlouho nevydržím a že tři týdny (nebo měsíc) se takhle v kuse jet nedá. Rozhodl jsem se proto, že se na chvíli zastavím v Turpanu a dobiju tam baterky.

Jenomže Turpan, o kterém jsem si myslel, že jej pokořím z Korly ve dvou dnech, se začal vzdalovat. Sil bylo ještě pořád dost, ale na mém spartánském sedle mě zradil do krve rozedřený zadek. K tomu se přidala první opravdu špatná a hrbolatá cesta, silný vítr a bolest, kterou s sebou ty hrboly přinášely: Blbá nálada byla na světě. A jak ti do hlavy vleze ten nechutný šváb blbé nálady, jde do kytek už úplně všechno: dalších pět prasklých špic, dvacet defektů, úplně sjetá pneumatika, přestal fungovat tachometr, čtečka karet (na fotky) a pak i počítač. Přemýším taky, kolik špíny (a nedostatku hygieny), může člověk snést, než z toho nějak vážně onemocní. Naštěstí každý den zjišťuju, že je to ještě o den víc, než jsem si doteď myslel. Vlasy mám tuhé jako kámen, jak se v nich slepil pot a písek, na čištění zubů není většinou dost vody, jsem úplně černý – nevím jestli opálený, nebo tak špinavý a moje bílé tričko je reklamou na film noir. Ani dvě noci v Turpanu to moc nespravily, vlastně jsem se na sebe docela zlobil, že jsem utratil peníze za něco, co mi vlastně nic nedalo (nevím proč, ale moc jsem tam nespal, asi už jsem zvyklý na noci pod hvězdami) – dvě probdělé noci, které mě uvrhly do vyčerpaného zoufalství – přehnal jsem to – tři tisíce kilometrů na jeden zátah je prostě moc, překročil jsem tu čáru snesitelné nepohody a už jsem zase myslel jenom na to, jak to otočím, zahodím celé kolo, obleču si čistou košili a dám si guláš aspoň s deseti.

SP2

Sedmnáct dlouhých poustevnických dní a já nakonec vím, že život není sladký ani hořký, ale prostě Takový Jaký Je, bez nároků na nálepky a pojmenování. Nic netrvá věčně, dokonce ani sinťangská anabáze ne, jsem konečně v Gansu, soumrak už je minulostí a zrodila se bezejmenná pouštní noc s otcem Měsícem v inkognitu. Dnešek umřel v černém kamení a potemnělé světlo baterky stéká po bělostných kostrách v písčitých dunách. Světla zmařených vesnických nadějí plápolají kdesi v dáli, kam nedohlédnu, a střelky kompasů ukazují tam, odkud fouká teplý vítr zítřka – k oáze v Dunhuangu, kde mezi poletujícím ochmýřenými semínky topolů, za zpěvu ptáků, uhnízděných pod pagodami hostelu ve stínu duny Jezera pouštního půlměsíce napíšu tahle slova.

Further Reading

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com