Cyclea_w1000

I, Cycleast: Na kole do Číny, cestou k sobě samému..

Tímto příspěvkem otevíráme novou nepravidelnou rubriku, rubriku jež Vás bude seznamovat s putováním jednoho z nás za svými sny, ideály, s cestou na jejímž konci bude nalezení sebe samého, ale také neuvěřitelná spousta zážitků, do kterých se můžeme ponořit a prožít je společně při čtení příběhu, který se před námi bude odvíjet.

Příběh jsme si dovolili uvést, ale vyprávět Vám jej bude někdo jiný, někdo, kdo na něj má právo největší, aktér sám. Necháme je ať se sám i představí, a v průběhu celého jeho vypravování budeme do příběhu vstupovat opravdu jen minimálně.

 

Mateo_t7Jmenuji se Matěj Balga a na konci druhého měsíce mé cesty, v barevném, nevyzpytatelném listopadu mi bude dvacet čtyři. Narodil jsem se v Hodoníně, smutně omšelém městě v samém dolním cípu jižní Moravy, které svou umouněnou provinčností aspiruje na to stát se šablonou jihomoravského zapadákova, ačkoliv ještě několik let zpátky platilo za centrum průmyslu na Slovácku.

Ke konci střední školy jsem v náročném období, kdy mi zemřela maminka, a kdy jsem tudíž (podobně jako teď) hledal nové životní jistoty, objevil cestování jako prostředek k hlubšímu poznání světa a sama sebe a rok co rok jsem se znovu vydával na cesty:

V srpnu 2009 jsem nesměle, se vztyčeným palcem procestoval za čtyři sta korun Rakousko, Itálii, San Marino, Švýcarsko a Francii.

Pomaturitní léto 2010 mě spatřilo na zuřivě uhánějícího na východ, k úpatí Kavkazských hřebenů a zpátky, svobodnějšího než kdy předtím, jelikož jsem objevil krásy cestování na kole.

Kromě nekonečného bohatství zážitků cesty také poskytují mojí neklidné duši tolik potřebnou samotu a odloučení, ve kterých nacházím odpovědi na palčivé otázky bytí. V létě 2010 jsem si tak na březích Černého moře, v malebné Adžárii, během dlouhého čekání na loď do Oděsy uvědomil, že kromě vody, jídla a místa na spaní člověk nemůže žít bez lásky.

reportáže z předchozích cest : Pustou k Bělehradu, Bulharský štěkot a Turecká svatba, Au revoir v Çatalagzi, Přejezd do Asie: Šrámy na duši, Gka-mar-džo-ba Sakartvelo!, Ukrajina: vězněm v Kyjevě, Andělé ukrajinské pustiny.

Kam?

Vyrazím z Hodonína a podél řeky Moravy (po rakouské i slovenské straně) budu pokračovat do Bratislavy. Přes Maďarsko a Slovinsko přejedu do Itálie, kde v Římě završím křesťanskou část mé duchovní poutě.

Listopad a prosinec bych chtěl přečkat výpomocí na Sicílii, Sicílenež přejedu trajektem z Bari do přístavu Drač v Albánii. Nocí na Olympu pak začne mytologická cesta skrz Dardanely, Tróju, Pergamon a Efes do srdce Turecka, kde na mě v Ankaře bude čekat uzbecké vízum. Přes skály Kappadocie přijedu už podruhé v životě do bájné Kolchidy v Adžárii, kde si holdám opatřit vízum do Íránu.

Do Persie vklouznu Arménií, kolem východního úpatí Araratu, Araratmísta, odkud prý Noe sestoupil z Archy. Jižní okraj pohoří Elborz mě provede Teheránem a Mashadem, kde získám poslední potřebná víza: čínské a turkmenské.

Někdy v březnu bych měl tedy projíždět vyprahlými nížinami Karakumské poušti, odkud mě zachrání uzbecké oázy v Buchaře a Samarkandu. Dál na východ už cesta začne stoupat ke Kyrgyzskému průsmyku Irkeštam, který je branou do Číny. desertZa hranicí, ve městě Kašgar opustím Hedvábnou stezku a pokusím se odbočkou do Tibetu dostat až do Lhasy, kde konečně opustím muslimský svět a začnu se seznamovat s Buddhismem.

Skrze velkou přírodní rezervaci pro pandy v Sečuánské oblasti u města Chengdu si to nasměruju ke konci Hedvábné stezky v Xi’anu. Xian-City-WallPřed Pekingem pak ještě odbočím k posvátné taoistické hoře Tai Shan, na vrchol Jadeitového císaře, čímž bude moje tao (cesta) u konce. Tedy alespoň ta naplánovaná.

V sobotu  ráno přišli někteří na hodonínské nádraží s kolem, aby jeli spolu s Matějem skrz tři země na magický soutok Moravy a Dunaje pod Devínem. Někteří přišli jen tak, předat myšlenku, přání, nebo jen zamávat – jednoduše vytvořit něco, na co bude moct vzpomínat a na co se bude moct těšit, až se zase bude blížit.

Jak?

Na kole.

Je to nepřekonatelně nejlepší dopravní prostředek – je dost rychlé na to, aby se člověk někam dostal, a dost pomalé na to, aby si vychutnal všechno, co okolní krajina nabízí. Narozdíl od cestování v různých motorizovaných plechových škatulích se člověk neochuzuje o přímý kontakt s lidmi a přejezd hranic je na kole taky mnohem méně stresující zálěžitost.

jakk

Nízkorozpočtově.

Rád bych se vešel do tisíce korun na měsíc. Obzvlášť v Asii by to neměl být problém. Koneckonců, na celý rok mám zhruba tisíc dolarů, ze kterých se musí zaplatit strava i víza, takže to ani jinak nepůjde.

diagram of slope on white background

Bez sponzorů.

Nechci být cvičenou opicí, která bude po světě vozit cizí hesla a značky. Mám za to, že ideály a myšlenky se kterými vyjíždím jsou příliš vznešené na to, aby je zprznil svět komerce a ponížil je na obyčejný nástroj propagace.

opice

 

 

Blue metal compass

„Žijeme v nádherném světě, který je plný krásy, půvabu a dobrodružství. Těch dobrodružství, která můžeme prožít. Je bez konce, pokud je hledáme s otevřenýma očima.“

Proč?

Dovolím si parafrázovat Hamleta a říct, že můj vesmír, vymknutý ze všech svých kloubů, právě šílí. Ale už asi ani ne ve špatném slova smyslu – spíš jen tak, že je přede mnou něco obrovského a já vycházím z Platónovské jeskyně, mžourám do oslepujícího světla a ačkoliv nic nevidím, vím že to bude velké.

Hamlet

Moje letošní klopýtání přes kameny mě totiž nakonec přece jen shodilo do peřejí, odneslo všechny jistoty, co jsem s sebou tahal na zádech a já se poněkud odlehčený (ale živý!) klepu na druhé straně řeky, kde, jak jsem už psal, vyrážím vstříc novým horizontům.

Bez dalších náznaků a metafor to v mém případě znamená, že za mnou na zdi, která mi bude říkat pane už jen posledních pět dní, visí obrovská mapa s tunou poznámek. Poličky už jsou prázdné, až na jednu, prohupující se pod tíhou knížek o dalekých zemích a na nepovlečené posteli je rozevřený spacák.

map

Slečna Kateřina byla to poslední, co moji nebohou neklidnou duši nechávalo oscilovat mezi dvěma protipóly mého bytí, ale teď je pryč a ta divoká část mého já se zadrnčením po léta napínaného luku vystřelila moji hlavu zpátky na cestu, proto jsem přerušil studium, vypověděl paušál, odhlásil se ze sociálního a zdravotního pojištění a všechno oblečení, které nebudu potřebovat nebo jsem ho na sobě víc jak dva měsíce neměl, jsem věnoval Dobré vůli. Vymazal jsem se ze systému!

ND

Takže jsem si koupil nové kolo (samozřejmě že z bazaru) a jedu hledat romantiku a především sebe sama na Hedvábnou stezku. Není to ani tak cesta do Číny, a už vůbec ne za památkami, je to filosofická cesta do nitra mojí duše, poustevnická svatá pouť, na jejímž konci snad bude člověk, jakým jsem si vždycky přál být. A navzdory všemu co jí předcházelo je to ta cesta, o jaké jsem přece vždycky snil.

MateoX

S prvními říjnovými dešti a lehkými mrazíky nastal nejvyšší čas odebrat se do teplých krajin. Co jsem mohl, to jsem sehnal, na co jsem už neměl, to snad nebudu potřebovat, a tak teď utahuju popruhy svých brašen a pomalu, pečlivě zavazuju tkaničky na sedmimílových botách mého nového života.

Je to jako snažit se lámat neproschlou větev: je potřeba opravdu silně dupnout a hlavně věřit, že konečně povolí. Když se to ale nestane, zapruží zpátky a opět chvilku trvá, než se člověk ze svého ponížení zvedne a dovolí si se svou vírou znovu zápolit.

Když jsem si představil, že se ve středu ráno probudím a prostě jen pojedu, měl jsem pocit, že to nebude tak úplně ono, že mi něco bude scházet a že tuhle svou větev budu za sebou vláčet stovky, možná tisíce kilometrů a natahovat ji na skřipec, až se někde připomene, strhne všechno zpět a já, nemajíce hřejivou vzpomínku na nějaký ten slavnostní odjezd, si budu zoufat, že si nemám nad čím přihřát studenou polívčičku mého mrazivého poustevnického života.

Takže jedu v sobotu, abych těm, kdo pochybují ukázal ty, kteří mě podporují, a v nastalém mumraji se pln všech těch emocí vydal vstříc vycházejícímu Slunci.

IMG_6980

Further Reading

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com