IC5

I, Cycleast: O rozmanitosti italského Jihu

Je poslední den roku 2014, zitra už budeme vstávat do roku nového, roku který přináší vše co nás teprve čeká. O většině z toho co přijde nemáme ani tušení, přesto všichni kráčíme vstříct svému osudu.  Pátý díl seriálu Vás přenese na Italský jih. Začtěme se spolu do řádků toho jež se kazdý den vzdaluje domovu aby našel něco co možná hledáme všichni celý život.

Dnes je to přesně měsíc, co jsem nechal svůj dosavadní život za zády a s řetězem na velkém talíři jsem se mu začal mílovými kroky vzdalovat. Měsíc na cestě je dlouhá doba a tak nastal čas si trochu vydechnout, dobře se najíst, začít psát knížku a naplánovat, co dál. Vzhledem k tomu, že práci na Sicílii se mi nepodařilo sehnat, zakotvil jsem v sobotu – těsně předtím, než jsem ze samého jihovýchodního okraje Itálie spadl do Jadranského moře – v Puglii, ve městě Altamura, kde budu následující tři týdny sklízet olivy, učit se o výrobě oleje, objevovat italskou kuchyni a cvičit moji už docela obstojnou italštinu. Ale nejdřív vám chci vyprávět o lesku a bídě Campanie, o živelné Neapoli, o horách Basilicaty a pravém Jihu…

Dostat se z Říma bez mapy byl úkol na dvě hodiny, nakonec jsem ale vzdal snahy dostat se přesně na cestu, kterou jsem chtěl (Via Appia), vzal za ruku Tiberu a nechal se dovést k pobřeží. V nížinách provincie Latina sleduju šedesátikilometrovou čtyřpruhovou přímku silnice Pontina, na kterou si zřejmě italští řidiči jezdí ventilovat své osobní averze proti cyklistům a co chvíli tak zastavuju v příkopu, ve snaze nebýt rozpláclý na přední masce náklaďáku. Po šesti hodinách neskutečně nudné a únavné jízdy bez jediné zatáčky se konečně objevují dva kopce, označující konec pevniny a přijíždím do Terraciny, kde si kupuju pivo a čokoládu. S novou energií a nadšením z moře pak jedu za soumraku dalších 25km po pobřeží. Je už úplná tma, když odbočuju z hlavní silnice a nacházím zavřený plážový bar, na jehož zemi se rozhoduju strávit pondělní noc. Během noci jsem sice přivítal několik nečekaných návštěv – občas jsem se probudil a někdo si tam přijel zakouřit – ale nevšímal jsem si jich a oni si nevšímali mě a až na šílený sen, kdy se mi zdálo, že jsem se probudil a všechny moje věci byly pryč, to byla docela hezká houmeles noc. A to ráno, kdy nový den rozehrál na obloze koncert pro růžovou, fialovou a červenou, zatímco jsem si vařil ovesnou kaši, to ráno za to stálo.

Lesk a bída Campanie
Kdyby mezi Toskánskem a Campanií neleželo Lazio, které tvoří jakýsi postupný přechod mezi Itálií z kalendářů a Itálií plnou problémů, asi by mě kleplo.

26_b

Za městem Mondragone jsem patrně vjel do nějaké rozvojové země – ano, mluvilo se tu italsky, ale s Itálií, na jakou jsem byl dosud zvyklý to mělo pramálo společného. Ulice byly lemované ledabyle postávajícími, nepřátelsky se šklebícími černochy, ošklivými prostitutkami, vybydlenými domy a haldami odpadků. Bylo horko, vzduch byl těžký a plný prachu. Podle rad, které jsem dostal na Severu, jsem raději ani nefotil a nezastavoval. A tak jsem přijel do Neapole.

Na Piazza del Plebiscito zrovna začínalo pršet, když na mě nějaký jiný cyklista houkl, ať ho následuju (bylo to zvláštní – ano, měl jsem tam sice domluvenou schůzku s mým hostitelem, ale tohle vlastně mohl být kdokoliv, protože jsem přijel o dvacet minut později a nikdo tam na mě nečekal). V hustém dešti a ještě hustějším provozu bylo náročné se ho držet, ale naštěstí to bylo blízko a po deseti minutách, když jsme konečně dorazili na pavlač před jeho bytem, se představil a já se tak ujistil, že jsem sledoval správného člověka.

Díky Francescovi jsem tak měl možnost poznat také to nejlepší, co Campanie může nabídnout – Neapol.

10_b

Je to úžasné město: možná ne tak krásné, jako Řím, ale s delší historií, živelnější, neustále v pohybu, trochu umouněná, hlasitá, s tisíci troubících řidičů, s milionem řidičů nedodržujících pravidla, se strmými kopci a několika hrady, se svou vyhlášenou pizzou, která se tu jí nadvakrát přeložená, s náboženskými koutky na každém druhém rohu, se svým mixem řeckých, římských i sicilských vlivů, je to město, které se nedá vyfotit ani popsat, je to město které se musí zažít. Je to bývalé město sicilského království, je to město, kde se po staletí mísili lidé všech sociálních vrstev. Narozdíl od ostatních velkých měst totiž v Neapoli v centru stále bydlí obyčejní lidé a to především v přízemních bytečcích, takzvaných bassi, kde jediné, stále otveřené okno vede na ulici, která se tak stává jakousi předsíní bytu.

Neapol mi ale přinesla kromě jiného i potěšení z dobrého jídla. Francesco mě seznámil se smaženými specialitami: zeppole jsou lívance na slano, panzarotti smažené válečky bramborové kaše, melazane je lilek v trojobalu a můj osobní favorit arancini picoli neboli malé pomeranče jsou obalované smažené kořeněné kuličky rýže. Zdaleka nejlepší na tom všem je, že se prodávají za 20 centů za kus!

Nakonec přišli na řadu královna a král neapolských sladkostí: sfogliatella a baba.

25_b

Sfogliatella je křupavý kornoutek s nastrouhanou pomerančovou kůrou, zatímco baba je nadýchaný obrovský muffin politý rumem.

Poté, co jsem se o něco později dlábl ještě jednou margaritou a spořádal penne rigate s kalamáry k večeři, praskal jsem ve švech a musel jsem si jít lehnout. Ale musím říct, že mi bylo špatně ve velmi příjemném slova smyslu.

Basilicata
Ve čtvrtek ráno jsem poté, co jsem spořádal čtvrt kila Nutelly, vyrazil z Neapole přímo na východ. Z centra Neapole až zhruba po Torre del Greco, tj. asi 35km vede cesta výhradně po kočičích hlavách, což ocenily zejména moje lámavé špice a (nyní již) ocelový zadek. Přestože to na kočičích hlavách žádná ze špic nevzdala, nakoupil jsem jich ten den dalších deset s tím, že už mi snad budou stačit až do konce.

Na dlažbě se jelo hodně pomalu, takže když se začalo kolem čtvrté stmívat, měl jsem na kontě nějakých osmdesát kilometrů a vlastně jsem pořád neopustil neapolskou konurbaci, která je jednou z největších v Evropě a po Milánu druhá největší v Itálii. Zástavba začala zlehka řídnout až za městem Eboli a místo na spaní se hledalo docela těžko. Nakonec jsem se vmáčkl mezi typický červený cestářský domek a plot zahrady posledního domku vesnice San Zaccaria.

A skoro bych zapomněl, že den mého odjezdu z Neapole zaznamenal také několik neslavných prvenství:

  • V Eboli jsem během koukání do mapy nezaznamenal zaparkované auto, prudce jsem zabrzdil, na mokru se mi smýklo přední kolo a poprvé jsem spadl. Všichni jsou živí, škody na těle i na kole nulové – docela hezky jsem celý ten pád ustál, jen foťák, který teď nosívám přes rameno mě práskl do hlavy.
  • Taky se objevili první opravdu nepříjemní, volně pobíhající psi. Jednoho, který mi urputně a neodbytně chňapal po achilovce jsem kopnul do hlavy, poněvadž to bylo šíleně do kopce, nešlo mu ujet a k mému (mám takovou představu) řevu dominantního alfa samce byl naprosto imunní. Pak už jen chňapl po vlajce (kterou naštěstí netrefil) a nechal mě jet. Ó jak já se v tomhle ohledu netěším na Turecko!

Další den už jedu v čistokrevných, hrdých horách. Silnice jsou malé a klikaté, značení špatné a nebo chybí úplně, takže se v Contursi Terme poprvé opravdu ztrácím a míjím odbočku na Palomonte, což znamená zbytečný pětikilometrový sjezd do údolí, kde je jen dálnice a trpká skutečnost, že musím šlapat zpátky nahoru. Následující hodiny a dny jsou bohužel na tyto situace více než bohaté a tak, když konečně dorazím do Palomonte, nějaké dvě hodiny za očekáváním, spravuju si náladu lehkým vyhozením z kopýtka a na patníku před obchodem do sebe láduju kilo a půl chleba, společně s půlkilovou Nutellou a pintou piva Nostro Azzuro. A jak tak svačím a do života mi svítí Slunce, jsem přesvědčený, že svět je krásný a ptám se, co víc vlastně člověk potřebuje ke štěstí než příjemné počasí a dobré jídlo? (Lásku, jak si hned vzápětí připomínám.)

15_b

Nakonec jsem ten den ujel pouze zhruba půlku toho, co jsem plánoval a do Potenzy, kam jsem mířil jsem horko těžko dopedáloval až následující den, nevěda, zda se mi podaří dorazit do Altamury, kde jsem si domluvil práci v olivovém sadu, už v sobotu, jak jsem chtěl. Ale vědomí, že nikam už nespěchám, počasí je krásné (celý týden jsem jezdil v kraťasech a triku a na Slunci bylo kolem třicítky) a dobře jím, to všechno mě činí klidným a šťastným a dělá z cesty i z kopců opravdu potěšení.

V noci špatně spím a v jedenáct musím ven do zimy na záchod – na horském hřebeni, uprostřed ničeho se doslova koupu v nesmírnosti temné oblohy poseté hvězdami, a daleko, v hlubinách pode mnou se v údolích třpytí světla bezejmených vesniček, s mnoha malými lidmi jejich kamny a teplými večery. V tom vytržení skoro zapomínám, že je mi po dlouhé době v noci opět docela zima (asi bych měl začít spát v něčem teplejším než je pouze spodní prádlo).

Příjezd do Puglie
V sobotu jsem navzdory dalším přísunům čokoládových pomazánek už bojoval nejenom s kopci ale i sám se sebou a do zblbnutí opakoval starou známou cyklistickou mantru, že: „za deset kilometrů bude všechno lepší“, v tomto případě tak, že tento kopec je už ale určitě ten poslední a pak už mě čeká sjezd z hor a úrodná údolí Puglie. Malou satisfakcí se stalo překročení mety dvou tisíc kilometrů, ale do vytoužené Altamury, s její teplou sprchou a večeří jsem se opět nedostal.

Večer ale na cestě potkávám starého pána, který je naprosto fascinovaný tím, že je možné přijet z Česka do Itálie na kole, napouští mi vodu a zahrnuje mě snad deseti balíčky slaných krekrů (které jsou otřesné, ale darovanému koni na zuby nehleď, že?), takže se pak osmělím se zeptat jestli posso dormire sulla sua terra, ale mají mu přijet na návštěvu synové, které dlouho neviděl a tak to spaní nakonec odpískám sám, jedu dál a konečně spím v olivovém háji, jako jsem si to už tolikrát přál.

Snad je to předzvěst věcí příštích – v Altamuře, kam jsem v neděli po obědě konečně dorazil, totiž možná budu mít olivových hájů po nádházejících třech týdnech sklizně plné zuby. Ale o tom, jak se dělá olivový olej, o rodinných večeřích v Puglii, o mém novém bytě a o mém srbském spolubydlícím Andrejovi, o tom zase až příští týden.

Further Reading

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com