IC4

I, Cycleast: O svaté pouti k věčnému městu

Je advent, čas kdy k sobě lidé nacházejí cestu na kterou někteří možná trochu zapomněli, období rozjímání, a s blížícím se koncem roku i obdobím hodnocení a předsevzetí. Je tady čas kdy myslíme na své blízké i na Ty se kterými se setkat nemůžeme. Na ně pravděpodobně nejvíc. My myslíme na jednoho z nás, který je daleko od domova na cestě která vede od včerejška do zítřka, která mu do života přináší lidi které už pravděpodobně nikdy nepotká. Přejeme mu aby mu přinášeli závan dalekého domova stejně jako on přináší jim daleký vítr ze vzdálené ciziny.

Pojďme se tedy ponořit do dalších řádků které k nám promlouvají z daleké cesty abychom i my mohli nasát nesdělitelné ….

Těžko uvěřit, že se všechno, co se tento týden stalo, událo opravdu jen během sedmi dní. Mohly to být klidně dva nebo tři týdny, alespoň mi to tak připadá. Možná jsem prostě jen navštívil tři paralelní vesmíry a nyní v úžasu prohlížím ty pestré střípky minulosti v kaleidskopu zážitků.

Ale hezky popořádku. Na tento týden jsem se těšil ještě když jsem si v hodonínské knihovně četl průvodce Itálií a s otevřeným atlasem a fosforovým zvýrazňovačem jsem si tvořil trasu: za Florencií totiž můj itinerář zanechal jakoukoliv logiku někde v prachu cesty, která se zdánlivě bezcílně klikatila skrz malebné Toskánsko a mezi hrady a vinicemi jsem měl v plánu zapomenout kam že to vlastně jedu.

Barvy Toskánska

Opravdu nebylo jednoduché se sunout dál – jakmile jsem se dostal do kopců vinařské oblasti Chianti, která se rozprostírá na jih od Florencie, kodrcal jsem se nějakých deset kilometrů za hodinu a kochal se těmi nádhernými svahy plnými zažloutlých řádků vinné révy, olivových hájů, kamenných kostelíků a pečlivě učesaných polí. Středověkké, nádherně zachovalé vesničky (jako třeba pondělní San Gimignano), celé z kamene, se hrdě vystavují v odpoledním Slunci na piedestalech nedostupných kopců a já si představuju všechny ty bitvy, co se o tuhle krásnou zem bojovaly a jak si vlastně nemám proti těm vojákům v těžkém brnění na co stěžovat, protože mám přece nejlehčí převod a oni jen unaveného koně.

tyden3-001_b2
Jenže já jsem se taky unavil. Už v pátek, kdy jsem spěchal do Florencie se mi v posledních kopcích udělalo špatně a musel jsem si o víkendu vzít léky. V úterý jsem měl pak ten skvělý nápad odbočit z Buonconvento do Montalcina, městečka známého zejména ze dvou důvodů:

  • Dělají tam vynikající červené – Brunello di Montalcino – které osobně patří k mým italským favoritům, spolu s Primitivem ze Salenta a toskánským Montepulcianem.
  • Tyčí se skoro 500 metrů nad okolní krajinou, tvořenou údolím říčky Orcia.
    Jak to tak u mě chodí, převážil u mě první, iracionální důvod, nad tím druhým. Takže jsem sjel ze státní silnice číslo dvě – tak zvané Via Cassia – a jal se škrábat nahoru do kopců s vidinou lahodného alkoholového opojení.

Když jsem se po několika světelných letech rychlostí, která nepřekročila 8 km/h, konečně dostal do Montalina, zjistil jsem, že moje oblíbené Brunello začíná na 20€. Se zapalujícími se lýtky a lehce nakyslou náladou jsem si udělal hezkou fotku a to mi muselo stačit.

Den prvního vyčerpání

Byly teprve dvě odpoledne, do Říma zbývalo jen něco přes dvě stě a tak jsem se rozhodl najít supermarket, koupit si levnou láhev vína, brzo se utábořit, uvařit si velkou večeři a udělat si to hezký – prostě trošku polaskat moji profackovanou ublíženou duši, která nedostala svoje Montalcino.

Kopce, kterými jsem projížděl, si sice pamatují Marca Aurelia, o supermarketu ale nikdy neslyšely a vesnice byly od sebe vzdálené 15-20km, což při mém vyčerpaném tempu znamenalo tři hodiny jízdy a tak bylo naráz pět, padala tma, došla mi voda, blížila se bouřka, sílil vítr, dělala se docela zima a vjel jsem do lesa, což je navečer ta nějhorší věc, protože v lese je vlhko a spousta zvuků a spím tam šíleně nerad.

Možná bych to všechno ještě vydržel, ale neměl jsem To Víno a dokonce! ani čokoládu a tak jsem zákonitě začal myslet na bačkory a domácí teplo a chtěl jsem se na všechno vykašlat, porušil jsem totiž základní přikázání spokojené cesty: „Dobře jez!“, a s prázdným žaludkem, v zimě a vlhku klesalo moje nadšení z dobrodružství po nekompromisně strmé exponenciále.

I v takových momentech ale umí být Duch Cesty shovívavý a když konečně nacházím docela vhodné místo na spaní, začíná pršet až přesně v momentě, kdy zalézám do hotového stanu.

Potřebuju se odměnit, takže vařím večeři o dvou chodech – čínskou polívku a česnekový kuskus – potom zapínám telefon a čtu si povzbuzující zprávy, které na moje lehce narcistní ego působí silou kila čokolády a je jasné že jedu dál – jak taky jinak.

V noci šíleně prší a stan se celý třepe ve větru, ale spím klidně, protože křest ohněm přišel už v Maďarsku. Prší ještě i ráno a tak zvažuju, že zůstanu celý den na místě a budu si číst, ale jsem bez vody a má pršet tři dny. Dvakrát ve stanu všechno zabalím a pak zase rozložím, podle toho jak moc jsem zrovna odhodlaný vjet do deště nebo je mi zima, nakonec ale prosím nebesa alespoň o deset minut lehčího deště na sbalení stanu a chci jet dál.

DSC_2985_b3

 

Jak už jsem tady psal, všechno je jenom slovo a myšlenka a tak mi vesmír vyhověl a za půl hodiny jsem opravdu dostal svých deset minut. Bohužel ani o minutu víc – když už jsem byl skoro hotový a šel jsem vytáhnout poslední kolík, spustila se opět ta ohyzdná reklama na akvapark, vítr mocně zadul a já honil stan po poli, přičemž jsem ztratil ten poslední kolík.

Přestože lilo jak z konve, nepřipadalo v úvahu stan znovu stavět – koneckonců všechno už stejně zmoklo. Uklidňoval jsem se tím, že jsem na déšť přece připravený a že jsem se vlastně těšil, až vyzkouším moji nepromokavou výbavu v akci. „V akci“ vydržely kalhoty asi pět minut, boty tak deset a bunda, která udává vyšší vodní sloupec než můj stan, následovala hned vzápětí. Chápu to tak, že i „nepromokavost“ je relativní pojem.

Kašlu na plány a co nejrychleji sjíždím zpět na Via Cassia. Voda je všude, prší opravdu hustě, nevidím na cestu a v mokru mi přestaly fungovat brzy, což je přesně to, co jsem po nich ve 14% klesání nechtěl.

Na SS2 hrdinně moknu, ale mám tu představu, že přijedu někam do tepla, třebas k moři a moře, to je tak krásná věc, že tam nemůže pršet, dám se tam do pořádku, uschnu a všechno bude OK.

Via Francigena

Prozřetelnost tomu ale chtěla, aby při bouřce spadl most a já musel z SS2 znovu odbočit, objížďkou na Radicofani, vesnici, která jak jinak, ležela na nejvyšším kopci v okolí. Nevím, jak je možné, aby v kraji, kde vrcholy nepřesahují 600 metrů nad mořem stoupala silnice v tak vražedném tempu víc jak dvě hodiny, ale pro cestu do Radicofani je to prostě fakt. Když jsem se dostal na hřeben, bouřka zrovna kulminovala, blesky šlehaly všude okolo, v silném větru mě těžké kapky bičovaly ze všech stran a odfoukávalo mě to do protisměru a moje oblečení připomínalo smutně zplihlé plachty na lodích neúspěšné expedice kapitána Scotta.

Souběžně s tím, jak jsem mokl jsem zvažoval porušení všech svých zásad a rozhodl jsem se utratit deset euro za cokoliv, kde se můžu usušit a osprchovat. Bouřka sílila a moje odhodlanost utratit peníze také, a to postupně na 20€, 40€ a pak už cokoliv, jen abych ze sebe dostal ty mokré plachty.

Když jsem do vesnice konečně dorazil, venku samozřejmě nikdo nebyl a tak jsem se snažil vzbudit soucit před místní sámoškou. Bezvýsledně. Byl jsem odkázán na hotel La Torre a jelikož jsem byl v zoufalé situaci, odhodlal jsem se využít jeho služeb: bylo zavřeno a na zvonek nikdo neodpovídal.

Už to tak prostě vypadá, že cesta si dělá co chce a já jako odevzdaný poutník můžu jenom laskavě přijímat její dary. Nějakým zázrakem jsem tedy objevil bar se symbolem hole, který, jak jsem si vzpomněl, označuje poutní cestu do Říma. V baru jsem se zeptal na nocleh, barman zvedl telefon a ani ne za minutu se objevil usměvavý mnich v kapuci, který mi bez jakýchkoliv otázek otevřel dveře z boku kostela svatého Petra, noclehárnu pro poutníky na Via Francigena směřující do Říma. A tak jsem se stal skutečným poutníkem.

DSC_3117_b2
Bylo to úžasné místo – trochu mystické, hlavně tím, jak blízko byl slyšet kostelní zvon, všudypřítomným studeým kamením a mlhou – ale hlavně disponující teplou sprchou, pohodlnou palandou a vybavenou kuchyní. Rozhodl jsem se ten den už nikam nejet, uvařil jsem si skvělou obědo-večeřo-snídani a vypral si věci.

V zimě a vlhku se jim ale moc schnout nechtělo a tak jsem půlku dalšího dne strávil jejich sušením v troubě. Ačkoliv to byl docela dobrý nápad, sušení vyžadovalo velké soustředění a pozornost, které se jednomu z mých cyklistických dresů nedostalo a tak má moje cesta kromě ponožek, které jsem nechal v Lugu, svoji druhou oběť.

Věčné město

Ačkoliv jsem rozeslal několik desítek mailů, nikdo mi na moje žádosti o přespání neodpověděl a tak to až do čtvrtečního večera s Římem vypadalo černě. V deset večer mi konečně přišla kladná odpověď, takže jsem si, nezávisle na počasí nařídil budíka na šest ráno s tím, že to prostě nějak doklepu. Plný nadšení jsem další den těch 160 km opravdu zvládl: než se rozednilo, měl jsem za sebou údolí řeky Orcia, do oběda jsem přeletěl východní konec Ďáblovy planiny, proklouzl skrz Sobotní hory a dokončil tak moji křesťanskou pouť.
O mém víkendu ve městě na Tibeře by si zasloužila vyjít i kniha – ty miliony vůni, ten ruch, ten život, nedělní bohuslužba v Santa Maria del Popolo, desítky kilometrů v klikatých zapomenutých uličkách a večerní rozjímání pod Andělským hradem, kde píšu tenhle článek – to je jen zlomek emocí, ve kterých se tu doslova koupu. Ale asi právě proto, že je toho pořád tolik, že jsem se tento týden prakticky nezastavil a že všude kolem je tolik úžasých věcí, které si uzurpují moji pozornost, jsem se musel do psaní trochu nutit. A nucení se mi nehodí do krámu, takže o tom všem někdy jindy…

P.S.: Myslel jsem, že italský a zejména římský provoz bude noční můra, ale docela jsem si ten styl „červená znamená dvakrát se podívej a pak jeď“ oblíbil. Možná že na severu jsme tak sevření všemi těmi pravidly, že už nezbývá prostor pro lidskost a pragmatická řešení. Co se týče dopravy, intuice v Itálii nad pravidly suverénně vítězí.

Further Reading

Fotogalerie:

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com