IC12

I, Cycleast: Opium pouště

Dnešní díl v sobě nese mnoho paralel, možná až příliš. Dostáváme se do období protkaného symboly i skutečnými událostmi, které se staly a na něž nelze zapomenout, je to jen čas, jehož jednou z vlastností je připomenout, že kyvadlo měřící úseky našeho života už je zase tady. Svým pohybem vzbuzuje iluzi opakování, i když už dlouho víme, že to, co se stalo nelze vrátit, co jsme prožili zůstává za námi, a to co nás čeká, závisí z velké míry na nás samotných. Dvanáctý díl budiž tedy dílem, kdy si my vzpomeneme na to, že už je to půl roku od chvíle, kdy započala tato cesta a budeme vzpomínat také na všechny, co jsou na cestě..

Ačkoliv jsem se na tuhle část Íránu těšil úplně nejvíc, s tím, jak se to blížilo, byl jsem čím dál víc nejistý – bude mi na čtyři sta kilometrů do Tabasu stačit deset litrů vody? A dvě kila rýže? Nezmrznu v noci? Měl jsem se nebo mohl jsem se vůbec nějak připravit na ty jednovaté hady a kočkovité šelmy, co tam žijou? Nejsem nakonec přece jenom trochu naivní, když tu poušť chci přejet… na kole?
Ráno třetího března byl čas rozloučit se s Bricem, který zamířil do Širázu. Přestože mi loučení a říkání sbohem všemu možnému jde čím dál líp [sbohem, Evropo, moje tenisky, moje druhé tenisky, Altamuro, Ankaro, sbohem peníze… (to, pravda, trochu bolelo)], protože jsem si na jízdu ve dvou už docela zvykl, stejně jako na naše večerní povídání u ohně, bylo to trochu náročnější, tak jsem si ráno schválně dával se vším načas a když jsem vylezl ze stanu, byl Brice už nachystaný na cestu, takže jsme si jen popřáli hodně štěstí a já mu nechal půl hodinky náskok, abych měl jistotu, že ho po cestě městem nedoženu.
První pouštní etapa byla osmdesát kilometrů v rozpáleném slunci (poprvé jedu v tričku – a samozřejmě jsem pak druhý den rudý jak ruská armáda) do Charanaku, posledního města před Tabasem, kde jsem nakoupil flašky s vodou a pak se doslova vnutil do domu jistého Aliho, kterého jsem s manželkou zastihl, kterak na zápraží myli koberec.

Další den jsem vstal brzo, v devět už jsem měl dvacet kilometrů, ale na druhou stranu jsem vůbec nikam nespěchal a čas plynul pomalu, sladce a přívětivě. V Saghandu, jedné ze tří osad na cestě do Tabasu, kde je možné nabrat vodu, jsem si dopřál skromný, ale v současných podmínkách skvostný oběd – poslední chlebovou placku a mrkvový džem – a pak už jsem si střihnul jen pětadvacet do Karavansera-ye Shah Abasi, kde jsem se už před třetí odpoledne utábořil, nasbíral si dřevo na malý večerní oheň (jak jsem byl teď zvyklý) a bylo mi skvěle. Noc na střeše caravanserrai ve znamení blížícího úplňku byla vlahá a ráno překrásně optimistické, takže jsem střízlivě zhodnotil své zásoby a rozhodl se tam celý den zůstat.

Na střeše caravanserrai
Přemýšlím, co teda vlastně ten život je – jak skutečné a důležité jsou univerzity a kariéry, ideály a sny – když mi dnes, teď a tady ke štěstí (no, ke štěstí – ke spokojenému bytí) stačí jen to, co tu mám a tak tu můžu být, prostě jen zůstat se svýma spálenýma rukama a loupajícím se nosem pod sílícím ranně březnovým Sluncem uprostřed pouště abych rozjímal nad celistvostí mého já?

Nakonec je jedinou velkou pravdou celé kontemplace jen uvědomění toho, že zoufale potřebuju víno!

Ale stejně mě tak nějak pomalu naplňuje bezbřehý klid věčnosti – motýli v břiše, vystrašeně kmitající svými neviditelnými křídly pod tlakem času a povinností už se utopili v pokojných vodách mých žaludečních šťáv – cítím, že se blížím nějaké všeobecné pradávné moudrosti – obecné pravdě, kterou bych tak rád někdy zkrotil a ustájil mezi řádky a byl schopný opsat slovy můj nekonečný údiv nad jednoduchostí života a zázrakem stvoření (jak se vůbec v něčem, z ničeho nic může objevit život? Kde se vzal? Je to asi veškerá ta energie celého tvého předchozího života vystřelená do toho jednoho jediného okamžiku kdy tě milování zavede na počátek vesmíru, ve kterém necháváš celou svou bytost, vzešlou z okamžiků celé tvé minulosti). Takže psaní (moje psaní), a vůbec všechno, co z nás vychází je vlastně jen snaha přiblížit se té podstatě – a já nechci psát o ničem jiném (než o té podstatě) – snad jen o zahození toho všeho okolo, o čem si myslíš, že to nezbytně potřebuješ, ale je to jen příliš mnoho soli v už tak dobře kořeněné polívce.

A nemůžu se dočkat (svobodných) děvčat a toho, jak s nima budu tančit a zpívat jim, číst s nima poezii a sdílet s nima všechna svá odhalení o běhu světa a vesmíru – budou to nová dobrodružství a nová cesta, cesta po neprošlapaných chodnících horkých srdcí… – ale je to tak daleko a uprostřed samoty pouště (kde se ale přesto občas ze silnice ozve funění náklaďáku – není tu zas tak pusto, jak jsem si představoval) s tím nemůžu absolutně nic dělat.

Je čím dál větší horko a tak se nakonec svleču a sedím se zkříženýma nohama v lehkém vánku před stanem, nahý jako šťastné africké dítě v poušti na počátku věků – na začátku března!

Karavansera-ye Shah Abasi. Můj stan vzadu vlevo v rohu.

Karavansera-ye Shah Abasi. Můj stan vzadu vlevo v rohu.

Čím dál častěji teď taky přemýšlím, co bude dál – teď je to na minimálně čtvrt roku jasná věc, ale co bude potom, po Číně? Jakoby tam na mě čekala nějaká velká jáma, vakuum nebo prostě jenom okraj konce světa z kterého spadnu a ta velká stará želva nehne ani brvou nebo se možná jenom ironicky zašklebí. Představuju si občas tu familiárnost domova, nedůležité zprávy, kterým ale rozumím a které jsem dřív tak náruživě každé ráno hltal, vidím před sebou přívětivost české hospody a jak budu přátelům vyprávět o… – mám už co vyprávět? A kterým přátelům? Občas ke mně dolehnou zprávy z domova a mám pocit, že to tam všechno utíká strašně rychle a životy všech těch lidí, které jsem nechal za sebou se od té doby, co jsme se rozloučili, od toho mého nenávratně oddělily a všichni odbočují z naší dálnice a uhánějí vstříc svým novým osudům, pečetí nové svazky a nová přátelství, píšíc historie, do kterých já už nepatřím. A tak se smiřuju se samotářským, občas osamělým osudem života na cestě, s životem, ve kterém jsem sám sobě svým největším přítelem, a hledám v něm krásu, jíž si můžu vážit a kterou můžu hýčkat, ujišťujíc se, že teď a tady je to nejlepší místo, kde můžu být (protože jinak bych přece byl někde jinde) a že já sám a moje myšlenky a moje, ach, malinká zásoba knih a cigaret a kolo a na něm všechno, co potřebuju k přežití je celý můj svět, kompletní život, který si s sebou můžu vzít kam chci a vytvořit si tam domovy na jednu noc, spokojený sám se sebou bez přehnaných snů a očekávání. Protože, jak už dávno vím, očekávání zabíjejí skutečnost, ať je pak jakkoliv krásná.

Jakobych všechno hezké z pouště vycucal na střeše toho caravanserrai, když jsem ho opustil, začala silnice stoupat vysoko do kopců, kde padla studená mlha, zvedl se vítr a potom, jakkoliv neuvěřitelné se to zdálo, začalo sněžit. Těch dvacet kilometrů do kopce jsem jel dvě a půl hodiny, takže když se to nahoře zlomilo, štěstím jsem vydával různé hlasité neartikulované zvuky. Vyhráno ale nebylo, protože vítr foukal i dole, jen místo sněžení vířilo pískem v nevlídné prašné bouři. Nějak jsem ale cítil, že musím jet dál a tak jsem zatnul zuby a ujel dalších padesát, ocitnuvše se v místech, kde už poušť vypadala tak, jak si ji každý představuje. (Písek, přesýpající se duny, opuštěná pradávná krajina, značky upozorňující na velbloudy a pak ještě značky upozorňující na gepardy, které jsem celou dobu po kopcích bázlivě vyhlížel). A v těch překrásných dunách jsem kolem páté taky našel opuštěný domek, zavřel v něm dveře zevnitř, opravil a vyčistil krb, nasbíral dřevo (přičemž jsme se navzájem vylekali s pouštní liškou) a zatopil. Když padla tma, podíval jsem se z okna a v dálce uviděl obrovský překrásný zlatý palác. Hledal jsem ho na mapě, ale podle mapy nebylo v okruhu sta kilometrů vůbec nic. Když jsem vyhlédl z okna znovu, byl palác už vysoko v oblacích – kotouč pouštního měsíce v úplňku byl tak obrovský, že jsem ho zprvu nepoznal.

Oáza v Tabasu
Během ohřívání špaget jsem si jich půlku vylil i s omáčkou do stanu – hygiena nehygiena, jídla je málo a tak špinavýma rukama sbírám špagety i se zrnky písku ze zaprášené podlahy a hážu je zpátky do hrnce…

Ani nevím jak, po čtyřech dnech na cestě jsem dorazil do Tabasu. Je to nádherná oáza – už třicet kilometrů zdálky vidíš velké, lesknoucí se město a pak silnici začnou lemovat palmy – ale ne ty upravené, ze středomořské riviéry – les palem všude kolem, nádherný tropický orientální plevel v rajské oáze Tabasu, kterou uprostřed korunuje mešita se svěžími perskými zahradami Golshan, kde jsem si ustlal poté, co se mi nepodařilo se na náměstí nikomu vnutit. (Už opravdu potřebuju někde alespoň dva dny odpočívat)

Bagh-e Golshan, Tabas

Bagh-e Golshan, Tabas

Islám neislám, další den poprvé v tomto roce natahuju šortky (je 27 °C).

Vesnice jsou za Tabasem hustější (je srandovní říkat hustější, protože to znamená třeba co třicet kilometrů – v Evropě by to byla pustina, tady je to hlava na hlavě…).

Vypadá to, že jsem asi vypil nějakou špatnou vodu (chutnala divně, to je pravda) a dostal regulérní (nesouvisející s mojí diagnózou – což beru jako dobrou zprávu) průjem. Ale jedu dál a držím se statečně (kdo jiný by mě pochválil, když ne já sám?)

V Deh Mohammad toho už mám ten den docela dost, tak zastavuju v obchůdku, že se mi podaří navázat kontakt. Nic. Prodavač mě skásne o osmnáct tisíc riálů za dva chleby a dvě cibule a víc se nekoná, takže jedu dál. Nabral jsem si tam ale taky vodu a po předlouhé době jsem se uviděl v zrcadle: vyjeveně na mě zírala tmavá, zarostlá tvář s loupajícím se flekatým nosem a okoralými rty, vráskama na čele a tvrdým, divokým výrazem pod neposednými, čím dál delšími vlasy, vybledlými od Slunce. – Proč mám věřit tomu, že tohle jsem teď já? Říká to přece jen bezvýznamné zrcadlo v Deh Mohammad, které už nikdy neuvidím.

Přespal jsem ve vesnici jménem Mansuriyeh – pohoštění doma se mi opět zařídit nepodařilo, ale v místní mešitě mě tak nějak hostila celá vesnice – z obchodu (který kvůli tomu otevřeli) mi přinesli chleba, pak přišel pán se zbytkem od oběda a s jogurtem, další přinesl kuře a pak paní, co přišla pustit (z mobilu mikrofonem do rozhlasu) večerní “Allahu akbar” přinesla topení a čaj. Jo a je tu i elektrika, což je všechno hrozně super, protože mě už dneska trochu začaly přepadávat chmury (asi jak nemám moc jídla a už vlastně žádné peníze), ale po dvou večeřích a teplé noci u kamen to snad bude lepší. Před usnutím jsem ale hleděl skrz dvířka lampy, která vypadala jako měsíc v úplňku, do plamenů, viděl v nich můj starý svět a připadal si hrozně daleko.

Mimo civilizaci
Poblíž vesnice Ozbek Kuh je nenápadná křižovatka, kterou naprostá většina aut profrčí aniž by si jí všimla. Já jsem ji ale vyhlížel už druhý den a věděl jsem, že se na ní budu muset zastavit. Znamenala totiž velké rozhodnutí mezi poslední íránskou divočinou (otřesnou, špatnou cestou skrz sto dvacet kilometrů pouště Namak) a komfortem a rezignací na zážitky (ale bezvadnou silnicí po které bych byl v Mašhadu během tří dnů – což znamenalo odpočinek).

Ze začátku se mi ta cesta skrz poušť vůbec nezdála – dokonce nad ní bylo biblicky zataženo, zatímco asfaltka do Bardaskanu byla prosluněná, rovná a svažovala se lehce dolů – pak jsem si ale uvědomil, že o tohle přeci šlo, že jsem si na začátku sliboval, že se velkým silnicím budu vyhýbat, že vody mám dost (je to přece jen jeden den cesty – to jsem si na začátku opravdu myslel) a že se přece ničeho nebojím. Jenomže cesta byla komplikovaná a co chvíli se rozdvojovala, takže jsem jel víceméně jen podle Slunce (kompas ani GPS nemám, jen když mám občas nabitý iPhone) a cestu na rozdvojkách vybíral podle hloubky vyježděných kolejí. V Taškiranu, malé osadě o dvou domech, jedné rodině, stádu koz, několika slepic a psů, mě zastavil kluk na motorce a zval mě k nim do domu Nadžejíjů. Nadšeně jsem přijal.

Večeře v Takširanu.

Večeře v Takširanu.

Uvnitř jsem si uvědomil, že jsem se s konečnou platností ocitnul mimo hranice civilizace – byl jsem ve starém, tradičním, z hlíny a slámy splácaném domě bez vody či elektřiny a samozřejmě bez nábytku – celý vnitřek místnosti vyplňují jen navrstvené koberce, uprostřed stojí rezavá kamna a občas se tam taky objeví slepice, než je někdo vyhodí. Rodina sedmičlenná – otec Medžíd a matka Fatime, synové Ali, Reza a Hossein a dcery… Fariba a Zahra, osmnáct a dvacet let, tajemné orientální krásky v pestrobarevných čádorech, které tě směrují do jejich uhrančivých oči, sametová snědá pleť a nesmělý úsměv, zatímco kolem tančí a opatrně našlapují na svých něžných bosých nohou. [Ráno mi jednu z nich (vyber si sám), Medžíd zkoušel provdat s tím, že jejich koberec pro svatbu ještě není hotový, ale jak jsem si mohl všimnout v místnosti, kde jsem spal, už se na něm usilovně pracuje. Uvědomuju si, že tohle je vlastně vážná věc – opravdu jsem tehdy mohl říct ano a můj život by nabral naprosto neočekávaný, šílený směr (ale tak moc jsem ještě nezešílel, i když… oči Fatimy a úsměv Zahry…)]

Jejich perštině rozumím čím dál míň (asi nějaký pouštní dialekt), ale poté, co jsme se s Medžídem pohodlně usadili u čaje a rozezvučeli gong (“rozezvučet gong” je čínské úsloví, které znamená “kouřit opium”), naučil jsem je hrát piškvorky a celý večer byla zábava i bez mluvení.

K večeři v přítmí jediné petrolejky byla suchá rýže s trochou “sabze” (zeleného) a extra kyselé kozí mléko. Jídelní stůl nahrazuje igelitový ubrus rozprostřený na podlaze, do kterého je zároveň, když se nepoužívá, zabalený i chleba, který je součastí každého jídla.

Po čtyřech hodinách v temně modrém dýmu mám pocit, že jsem se poprvé předávkoval opiem (a to ho kouřím teprve podruhé). Myslíš si dlouhou dobu, že ti opium nic nedělá, jenže pak jsem vstal, abych si venku vytáhl z brašny knížku, a přál jsem si zase sedět. Moje nohy byly velké vratké neohrabané stohy rákosí ve větru a podlaha jako tekutý písek ve tmě, po cestě ke dvěřím, groteskně toporné a pomalé, se mi klepaly kolena a nebyl jsem si jistý, jestli je tohle tělo moje. Pod noční oblohou jsem si připadal zoufale malý a ztracený a uháněl jsem rychle zpátky “do nory”, kde bylo útulně teplo. Znovu jsem si lehl příjemně jsem klimbal a kouřili jsme dál.

Cesta pouští Namak je exhibicí nekonečného koberce nízkých houževnatých křovin, vyschlých hor a prašné cesty ztrácející se v dáli na severovýchodě u pat kopců se občas tyčí pár domečků jako z jiné planety, které jsou ale taky tak smutně osamělé, že nijak nenarušují ten obraz opuštěného vesmíru. Takhle daleko jsem nikdy nebyl ani si tak nepřipadal – teď teprve cestuju nejen prostorem ale i časem, do dob velkých objevitelských cest a dobrodružství ve vzdálených zemích, jejichž jazyk i způsoby nechápeme.

Ale taky mám pocit, že se jedna velká etapa mé cesty chýlí ke konci – za Mašhadem opustím Blízký východ a vydám se do Střední Asie, kde znovu nebudu ničemu rozumět a všechno bude zase jinak. Už zbývá jen projet skrze tuhle poušť – pravděpodobně poslední část mého velkého perského dobrodružství.

Myslel jsem si totiž, že další den už z pouště vyjedu, ale silnice (no, cesta) se rapidně zhoršovaly, foukal silný vítr a byla zima, kolo co chvíli zapadalo do písku a několik kilometrů jsem ho tlačil. U cesty se objevovaly vesnice duchů, které vypadaly, jakoby je lidé opustili teprve včera.

V jedné takové mě začalo šíleně bolet břicho v pravém boku a nebyl jsem už schopný šlapat, takže jsem si ani neužil pětikilometrový sjezd do solného údolí, při kterém jsem se nemohl soustředit na nic jiného než na bolest v břiše a tak jsem se několikrát už viděl dole, řítíc se v písku a kamenech rychlostí kolem čtyřiceti kilometrů v hodině s kolem vážícím přes šedesát kilo. Dalších deset kilometrů jsem střídavě tlačil kolo a chytal se za břicho – při šlapání mnou projížděla nekompromisní, bodavá bolest. Po třiceti takových kilometrech, když navíc zima pronikala až do morku mých kostí, jsem si přál jen ležet a spát. A za kopcem se na obzoru opravdu objevila osada. Vyfotil jsem si její staré hrazení a schovávaje foťák do brašny, zastavil vedle mě policejní džíp, který se vzal bůhvíodkud. Sebrali mi pas, suše oznámili, že tady pro dnešek končím a domluvili mi nocleh u jistého pana Chodabarše – pořád opakovali, jak je “Mr. Chodabarš wondrful ent super”, až jsem začal tušit nějakou botu.

S obyvateli Robat Zangijeh před domem pana Chodabarše.

S obyvateli Robat Zangijeh před domem pana Chodabarše.

Ale bylo mi tak špatně, že mi všechno bylo jedno, chtěl jsem jen aby mě všichni nechali na pokoji a mohl jsem spát, nestaral jsem se ani o můj pas ani o povinnost být “dobrým hostem” a šel jsem si hned lehnout, usnout jsem ale nemohl. Civěl jsem v tmavé světnici bez oken do stropu z kulatin a rákosí a bylo mi blbě. Deka, kterou jsem byl přikrytý silně smrděla nemytým šourkem a možná na ní Mr. Chodabarš opravdu plodil jedno ze svých třiceti dětí se čtyřmi manželkami – měl 2000 ovcí, tak si to mohl dovolit – ale mohl taky aspoň vyprat deku. Na stěně za mou hlavou nemilosrdně chladně a odtažitě tikaly hodiny, jakobych to už měl spočítané a ony jen čekaly na můj exitus.

Dostal jsem silný průjem. Myslím, že za to mohla kombinace opia a toho nechutně kyselého kozího mléka, každopádně v průběhu noci se moje stolice změnila na vodu a změnila barvu od zdravé hnědé přes světle hnědouk pálivé oranžové a pak k toxicky zelené. K ránu už ze mě tekla jen strašidelná šedá voda. Záchod byl navíc na druhé straně návsi a byl tvořený jenom spirálou po pás vysoké zídky, takže jsi, zatímco ses v podřepu uvolňoval, mohl sledovat, co se děje okolo. Já jsem se moc nekochal, celý zbytek vesnice mě ale poprvé, co jsem tam šel, se zájmem celou dobu od domu pozoroval. Naštěstí pak rychle padla tma a měl jsem (nepočítaje zběsilé štěkání psů, pokaždé, když jsem v noci “musel”) trochu víc soukromí.

Skoro jsem zapomněl napsat, že jsem se ten den snad poprvé opravdu bál – a tak jsem začal nosit na opasku moji nikaragujskou půlmetrovou mačetu – viděl jsem totiž po cestě v písku stopy nějaké velké kočky (mohl to být gepard?) staré nejvíc od posledního deště, tak před dvěma nebo třemi dny. Navíc těch sto kilometrů pouští Namak bylo docela veliké sousto, na které jsem, přiznám se, nebyl tak úplně připravený.

Další den foukal opět silný protivítr a cesta vedla, zdá se, pořád do kopce, byl jsem ale odhodlaný z pouště vyjet, stůj co stůj. Po prvních dvaceti kilometrech, kdy jsem zase tlačil se tu a tam objevil kousek zpevněného povrchu a s ním i záblesky čirého štěstí – přestal jsem přemýšlet nad Čínou a slečnou Kateřinou a budoucností – přál jsem si jen asfalt a dostat se z té prokleté pouště.

Ke konci odpoledne cesta odbočila do skal a začala se pomalu zlepšovat. Kroutila se mezi malými bílými skalami (pokrytými solí) ve snové měsíční krajině s šedými, tmavě zelenými a černými kamenitými pahorky, zasazená do rámu velikých červených skal. A pak jsem se přehoupl přes poslední velkou dunu a v dálce konečně po pěti dnech uviděl město. Jakoby mi někdo píchl obrovskou dávku adrenalinu, rozjel jsem se na předtím nepředstavitelných třicet kilometrů v hodině, hrboly nehrboly (kolo dostalo v poušti opravdu zabrat) a řičel na celou pustinu nadšením trosečníka, pro kterého konečně připlula vytoužená loď.

IC12e

Doraziv do vesnice, zjistil jsem, že Džafar Abad, do kterého jsem měl namířeno to není, takže jsem vlastně úplně poprvé vůbec netušil kde jsem, bylo mi to ale úplně jedno. Vedla tudy asfaltka, po které se vydám na sever a to mi v tuhle chvíli úplně stačí. A fakt, že jsem byl opět pohoštěn v domě (zařízení je mimo poušť mnohem lepší – elektřina, televize, smartphony,…) to jen vylepšil. Ale pořád je to ještě poušť a tak se i tady kouří taryok.

Že jsem zpátky v naší technologicky nadopované civilizaci mi došlo až v okolí Bardaskanu, kde si mě všichni chtěli natáčet a fotit. Jeden “reportér” (tehdy jsem mu křivdil, a nevěřil jsem mu to, takže jsem se mu pořád snažil vykroutit, ale pak jsem v Mašhadu opravdu objevil článek v íránských novinách) mi pak ale zaplatil oběd – na to že jsem poprvé jedl v restauraci nebylo maso nic moc. No a pak jsem v té restauraci nenašel záchod a nestihl to za město – dvakrát jsem si myslel, že tomu uniknu, ale pak už se nedalo nic dělat, jen rychle jednat, pokud jsem chtěl uniknout nejhoršímu – skok do příkopu, přímo uprostřed města, stánout kalhoty.. a svět zmizel v blaženosti jednoho velkého třesku. Někdo se mi z druhé strany silnice smál a neměl jsem toaletní papír (nestihl jsem ho vytáhnout), ale všechno jsem to spolu s mou důstojností pro tu úlevu obětoval (utřel jsem se kamením).

Hašišová paranoia
Na konci města jsem si koupil cigarety a jen co jsem si sedl na lavičku, abych si zakouřil, hned se našel někdo, kdo si chtěl povídat. (Nebyl jsem z toho moc nadšený). Hossein mě ale zve do auta na arak a pak jedeme do jedné z garáží, kde vytáhne hrudku hašiše a ubalí joint. Prý afghánský matroš. Relax. No dobře.

Jakmile se zkouřím, začnu o všem pochybovat, nevím, jestli mám přijmout pozvání do domu, jsem paranoidní, ale moje racionální stránka říká ano, takže jedu za autem, připadám si směšný a bezvýznamný s celou tou svojí cestou.. pak se vrátím do reality a uvědomuju si, že jsme ujeli tak tři kilometry a já vůbec nevím, kde jsem – dva kruháče a zatáčka vpravo?, garáže vlevo, garáže vpravo, všude stejné garáže,… zastavuje a nechává mě v obchodě s autopotahy – myslel jsem si, že se vrátí, ale už se neukáže – vůbec nechápu co v tom obchodě dělám, mám klasickou schizoidní náladu, je mi trapně a nechce se mi mluvit, jenom zavřít oči a spát a utéct před tím zvědavým krutým světem.

A pak mi shánějí nocleh i tam:

-”Šoma ve šoma, jů ent jů,…,” ty a ty, ukazuje někdo na mě a ještě jednoho kluka, co tam ty autopotahy prodává, “šáb, tunajt tugedr,” budete v noci spolu… “ghob,” spát. – Což zní přesně tak blbě, jak to vypadá a protože prý nemalé procento íránců zažije své poprvé s mužem, vůbec se mi do toho nechce (i když se fyzicky nemusím bát – můj metr osmdesát pět proti jeho metr sedmdesát a vážím teď zase přes osmdesát kilo – čistých svalů, pánové a dámy), ale jsem otupělý a zkouřený a sama myšlenka skládat stan je strašidelně složitá, natožpak ho postavit v realitě.

Nakonec je to spaní v noclehárně egyptského červeného půlměsíce, ale otevírají až v šest, což je po setmění a mě se nechce čekat a chci svoji svobodu, taky mám přece stan a jsou určitě lidi, kteří ani ten stan nemají a potřebujou tu postel víc než já a najednou kompletně chápu tu scénu z filmu Into the Wild, kde odmítne ten pokoj poté, co bloudí ulicema LA, protože taky ví, že na tom ještě není tak špatně aby musel spávat v noclehárnách červeného kříže (i když ta sprcha by bodla, jen co je pravda). A tak jedu kousek dál, cítím se ještě trochu bezprizorně, ale čím dál líp, hašiš už je skoro pryč a když jsem po týdnu konečně znovu ve stanu, vím, že jsem se rozhodl dobře.

Ráno mě nastartuje cedule “Mashhad 270km” a tak to rozjedu s předsevzetím, že tam za dva dny budu. Chci totiž jen jet a nezastavovat se, ale hned z rána mě dvakrát staví zvědaví policajti – ačkoliv od těch druhých dostanu snídani, štve mě že mě okrádají o čas a tak třetí a čtvrtou policejní hlídku, které mě chtěji odstavit na krajnici, prostě ignoruju. A projde mi to.

Doufám taky, že si v Mashhadu odpočinu, protože poslední dobou nebezpečně často myslím na návrat – tím víc že teď poslouchávám Nohavicu, jak zpívá o hospodách a pivu a českých holkách – tožm pobrečel jsem si trochu.

Mám taky sílící pocit, že se nakonec ničeho nedoberu – snažím se nějak zachytit ten sen, tu podstatu, univerzální krásu propité noci a klidného růžového teplého rána v písku ruku v ruce s letní dívkou, ale pořád mi něco uniká a bojím se, že jsem s tou představou sám a nepochopen – chňapám do prázdnoty a naivně kreslím klece kolem nepolapitelných ideí – tak snad aspoň najdu blízké Slovo, co v tobě, která to vidíš stejně, probudí ty stejné touhy a emoce. Chápeš?

Nepříjemný checkpoint
Poslední překážkou na cestě do Mašhadu se nestaly ani tak lehce nepříjemné hory (docela mě ty kopce překvapiliy – s takovou teda do Kyrgyzstánu nevím nevím), ale velmi nepříjemný policejní checkpoint, dvacet kilometrů severně od Torbatu.

Samozřejmě mě odstavili ke krajnici:

-“Passport,…,” natáhne ruku první voják a pět minut si zevrubně prohlíží můj pas.

Už jsem pak myslel že pojedu, ale nějak se jim nechtělo mi vrátit pas, po kterém jsem se neúspěšně natahoval, a když jsem si ho konečně mohl dát zpátky do brašny, zahlídli v ní foťák, takže samozřejmě chtěli vědět, co jsem fotil, naštěstí jsem zdařile simuloval vybité baterky – to je ale neodradilo a už mě táhli do kiosku na čaj a já musel odpovídat na spoustu dalších vtíravých otázek, které mě měly odhalit:

-”Arak, jů lajk?,” sondují alkohol.
-”Írán nou arak.”
-”Wůmen? Měl jsi v Íránu sex?”
-”Ne.”
-”Pět měsíců bez ničeho? Haha!”
-”A honíš teda aspoň večer?,” názorně naznačují masturbaci.
-”Každý den jedu sto kilometrů – myslíš, že mám večer ještě energii?”
-(smích)

Ale pak přestanu být opatrný a když se ptají, proč se neoholím, ukážu na obrázek Chameneího, jakože chci mít plnovous jako on, atmosféra zhoustne, policajt si políbí prsty a pak se dotkne obrázků duchovních vůdců, zvednu se že pojedu, jenomže pak udělám další blbost a dávám si sluchátka, zajímá je samozřejmě, kam vede druhý konec drátu a když mi rozebere řídítkovou brašnu, triumfálně vytáhne telefon (o kterém jsem řekl, že ho nemám) a pak se mi v něm hrabou dost neomaleným způsobem – fotky, videa, čísla, všechno. Začínám mít vztek, který vygraduje, když ten nejtlustší z nich vyleze na kolo a začne se projíždět, nemůžu ale nic dělat. Jestli jsem se ale na cestě něčemu naučil, je to zůstat pokorný a v klidu a dávat “autoritám” najevo, jak vysoké je jejich postavení, takže jakkoliv moc jsem chtěl toho tlustoprda shodit z mého kola, pět minut proseb a přesvědčování, že musím být večer v Mašhadu (už bylo ale jasné, že to nestihnu), sloužilo mému účelu mnohem líp.

A pak už jen několik desítek kilometrů hor, kdy jsem se znovu setkal se sněhem a za nimi po víc jak měsíci první jakás takás zeleň a kouřící, troubící, pulsující pětimilionový Mašhad, místo posledního odpočinku imáma Rezy.

Rodina je ne vždy krev
Byl jsem v Mašhadu ani ne deset minut a na kruhovém objezdu, kde jsem měl v plánu si konečně odpočinout na mě volal nějaký muž. První, na co se zeptal bylo, jestli v Mašhadu zůstávám dýl a jestli bych teda nechtěl zůstat v jeho domě. Ach prozřetelnosti, že ty sis to všechno schovávala až na teď?

Takže jsem ve městě, v nádherném bytě Amira Mazloomiho a jeho ženy Sáry, strávil celý poslední týden roku 1393 (hidžry) a ve svitu mých posledních íránských dnů jsem okusil taky život moderních sekulárních městských íránců – večer co večer se v Amirově bytě scházel kopec jeho (zajímavých) přátel (jeho velká rodina, která podle něj není svazkem krve ale zážitků – a já jsem se pro něj stal bratrem), hráli jsme (sehnali pro mě housle) a bubnovali, holky (bez čádorů) smyslně tančili a dobře jsme jedli a pili (po dvou měsících konečně aspoň trochu vína!)

V úterý jsme vyrazili na venkov, oslavit čaharšan behsuri (poslední úterý v roce). Ze začátku jsem tam jen hodinu seděl, snažil se trénovat loupání slunečnicových semínek (jsem v tom pořád šíleně špatný), kouřil vodní dýmku a představoval si, že kdyby tenhle svátek byl u nás, docela určitě by u toho byla spousta pití a chlebíčky. No a pak přijelo pár dalších aut s lidma zhruba v mém věku a s nima vodka a chipsy, takže večer byl zachráněn – dopili jsme, spustila se muzika a tančilo se, tělo na tělo, jako kdekoliv jinde na světě – jenomže jsme byli pořád v Íránu a tak se stalo, že s roztomilou Maryam, která tančila až moc blízko na to, aby mě to nechalo chladným, jsem se tu noc pod vlivem skoro oženil – zoufalý, osamělý a nelíbaný po půl roce poustevnického života – jen aby Něco bylo!

Ve čtvrtek jsem s Amirovou rodinou jel na pohřeb Sářiny babičky: Nejdřív se všichni sešli v restauraci, kde do sebe během půl hodiny naházeli oběd (výtečné šole mašhadi – rozvařená pšenice a rýže spolu s fazolemi, hrachem, natrhaným teňounkým masem a fenomenálním kořením) a pak pronajatým autobusem na hřbitov, kde se nad hrobem (íránský hřbitov vypadá jako chodník a jednotlivé hroby jsou jenom dlaždice s nápisy na zemi) rozložil koberec, na který si posedali plačící ženy a rozložilo se na něm pohoštění – to je vůbec zajímavá věc – na íránské hřbitovy si lidi chodí na hrob udělat piknik. Potkal jsem tam například jednu paní, která u hrobu svého zemřelého syna rozdávala sušenky, na “našem” pohřbu zase hrob zdobily banány, okurky, koš oplatků a velký talíř baklavy. Co se týče obřadu, imám řekne pár slov, každý si zobne jídla a po půl hodině je po všem.

Dnes (v sobotu) ve dvě ráno začíná No Rouz – Nový rok 1394, největší íránský svátek v roce – vlastně něco jako Vánoce (dokonce se rozdávají i dárky). Bude to velká noc a mrzí mě, že už ji sem nestihnu zvěčnit – s Novým rokem totiž začíná můj závod s Turkmenbaším – já versus pětidenní tranzitní vízum skrz šest set kilometrů turkmenistánské pouště a dost možná nejtěžší etapa celé cesty.

Further Reading

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com