Cy8

I, Cycleast: Příběh 100 a 1 noci

Osmé pokračování příběhu o cestě. Osmička je ve své „ležící“ podobě používána k popisu nekonečna. Samo nekonečno je ovšem pojem, který nemáme možnost reálně na tomto světě zažít, může ovšem nutit k zamyšlení, zamyšlení které, jak už bývá jeho zvykem, dokáže odplout od prvotního nekonečna k čemukoliv jinému. Myšlenky tedy nechme volně plout, a ponořme se do pismen popisující cestu jednoho z nás..

Už to snad i vypadalo, že po třech týdnech konečně z Ankary (jakkoliv pohodlná byla) vypadnu, ale ve středu po cestě na nádraží se od zadního kola ozývaly teskné ječivé vzlyky a když jsem prozkoumal jejich původ, zjistil jsem, že nikam nejedu. Praskl mi zadní nosič a vzhledem k tomu, že Turecko je dost možná poslední země před Čínou, kde se mi podaří něco takového jako nosič koupit, musel jsem se smířit s dalším týdnem čekání, který bohužel znamená, že moje choroba se zhoršuje. Z toho, co jsem vypozoroval, jsem, jak se zdá, odsouzen věčně šlapat napříč světem, jelikož jakmile se zastavím, do dvou týdnů znovu v křečích hledím na záchod plný krve. Vízum už je ale v pase, já jsem plně odhodlaný se nevzdat a od Teheránu dál si dát do těla tak moc, že moje smutná krev už nebude mít odvahu se ani ukázat. Ale teď zpět k cestování…

Ankara

Další ospalý den z Věčnosti lednové Ankary se bezhlesně utopil v šarlatovém oparu roztřeseného, zesláblého zimního Slunce před otupělými zraky tisíců lhostejných minaretů, pyšně přehlížejících hrůzy nastávající noci plné psích hoven a rozbitých lahví. A s tím dnem klesajícím do hlubin mé paměti sestupuju ruku v ruce z výšin zamrzlých, kluzkých hradeb ankarské pevnosti, dobrých padesát metrů vysokého srázu do rumiště starých čoudících domů, jejichž smutné vetché dřevěné zdi se kdysi shlížely v lesklých vlasech Mustafy Kemala – jeden špatný krok a tvůj bezhlesný pád do prázdna tě seznámí se Stvořitelem – být tenhle hrad v Evropě, vybíralo by se tu vstupné a zabavovaly fotoaparáty a ty staré, majestatné, tvrdohlavě zpupné červenošedé kameny by nebyly vidět přes záplavu bezpečnostních zábradlí, pravidel, východoasijských turistů a informačních tabulí, které si myslí, že se o svoje křehké tělo neumíš postarat sám – ale ne tady, tady máš svobodu fotit si co chceš a vylézt kam jen v tom silném větru a mrazu dokážeš, svobodu uklouznout a pohlédnout smrti do očí sám a na nic se nevymlouvat.

Cy8a

Je tu jen malá umouněná serafínská holčička s neviditelnými andělskými křídly a smutnýma očima, která se k tobě po cestě nahoru připojí a povídá o utrpení těchhle zdí, aby nakonec mohla natáhnout svoji promrzlou špinavou ručku a dostala pár lir do rulety s oválem zamrzlé Luny. Připojí se potom k dalším zbědovaným skřítkům tohohle místa, viděl jsem asi deset dětí, nejstaršímu mohlo být tak šestnáct, tahají dřevo z polorozpadlých domů pod pevností, pak zalezou do děr v hradbách a rozdělají oheň, a tiše a odevzdaně hledí do toho plamene naděje, který jako ledoborec proráží tmu k ránu, které je ve své nahotě snad ještě smutnější než večer, zanechávajíc po sobě sazemi zčernalé zdi, jako nesčetné epitafy těch tragických lednových nocí.

A už je tu tma, prohání se ve svém temném plášti břečkou špinavých ulic a bulvárů, kličkuje mezi smradlavými modro-bíle pruhovanými rachotícími minibusy a troubícími nedočkavými taxíky; pouliční prodavači hulákají ve světlech křižovatek, snažíce se prodat poslední kusy ztvrdlých studených simitů, pod balkóny na pěších zónách si miliony šátků omotaní bezdomovci roztahují svoje umouněné kartony a opuštěné matky tisknou k prsům malé roztřesné uzlíčky z nichž občas vykoukne malá ponožka nebo se zableskne doufající zvědavé oko, které ještě nepoznalo utrpení světa.

Naráz se před tebou rozevře křižovatka Kızılay, zářící, reklamami ověšené tepoucí srdce města, se svými stovkami autobusů a miliony neonů, McDonaldy, Burger Kingy a kebabárnami – sleduju to šílené představení z terasy na Atatürkově bulváru – tu hru elektromagnetických vln a rozmazaných červených světel za zvuku klaksonového blues – šest pater pode mnou, ještě níž než široký všeobjímající asfalt, je bláznivé mraveniště s dvěma linkami metra – zoufalství temných uliček je tu zapomenuto v záři lesklých vlasů, vysokých podpatků a módních butiků, až na tu temnou vzpomínku, až na ten ostrý konstrast vlastně teď můžu být v Miláně, Praze nebo v Berlíně (nejvíc pravděpodobně v Berlíně): naleštěné turnikety a čipové karty, svítící bankomaty, velké televize a nové Mercedesy… ale právě proto je Ankara Ankarou, pro její dvě tváře, pro její podobu moderního evropského byznysmena, který je ale bos a potácí se na těch bosých nohou ve stokách periferií, mezi kýčovitými červenými blikajícími poutači inzerující cokoliv od ceny benzinu přes holičství až po tužkové baterky.

Vystoupím z metra v Emeku, na předposlední stanici linky Ankaray, k domu kde teď bydlím je to kousek, jen do kopce, měl jsem opravdu velké štěstí na hostitele – Ömer, snědý, krátce ostříhaný Kurd, původem z Istanbulu mě tu nechává bydlet mnohem dýl než bylo původně v plánu a nejen to, nemusím se starat ani o jídlo, které se vždycky když přijde z nemocnice (je začínající doktor) jako zázrakem objeví v lednici – abych se nějak revanšoval, aspoň uklízím a vařím – jsou to hody, poněvadž Ömer neuznává jídla, jak říká bez proteinů, a tak na večeři ve dvou většinou spořádáme dvě kila kuřecího a snídani míchám z patnácti vajec. Ale jsme živi nejenom jídlem – vedeme dlouhé diskuze o světě a o Bohu, k mému překvapení jsem to nakonec já, kdo se snaží Jeho existenci obhájit – Ömer vždycky důsledně zastavuje u hranice racionality a já chci jít dál – samozřejmě, že věřím vznešeným vědám a fyzikálním zákonům, ale nejsou snad na světě věci, které ještě pořád vysvětlit neumíme? Lidská mysl prostě potřebuje odpovědi a já se snažím vysvětlit, že je lepší mít se o něco opřít, než se zastavit nad propastí neznáma a čekat, až ji nějaký nový objev přemostí. Věda nás dovedla k Velkému třesku, ale kde se vzal ten? A i kdybychom na to přišli, narazíme na další zdánlivě nepřekonatelné překážky kauzality, které kvůli našemu příčinně-následkovému vnímání času tvoří nekonečný řetězec, jež bez nějakého všeobjímajícího principu nemáme šanci přetrhnout. A tak věřím – ne v Boha, to je jen slovo – nenesu kříž utrpení a na cestu mi nesvítí obrácený půlměsíc – věřím v nekonečnou nevysvětlitelnost božsky vyvážených konstant předurčenosti vesmíru. A protože všechny atomy mého romantického srdce jednou vytryskly z nitra mé pradávné šťastné hvězdy, věřím v sebe a sílu svých myšlenek.

13

V osm večer ve sprše slýchám větrací šachtou poslední Allahu akbar a během těch pěti minut muezzinova teskného zpěvu přemýšlím o hlubokých kořenech náboženství zelené barvy, prorostlých celým Blízkým východem. Islám se nedá srovnávat s křesťanstvím, alespoň ne tak, jak se o to dnes v Evropě všichni snaží, blábolíc cosi o křesťanské Evropě a jejích tradicích. Nic z toho v nás není tak hluboko, jak hluboko mají Alláha ve svých srdcích ti, které jsem viděl při pátečních modlitbách v mešitě Kocatepe. Ve světě, kde se nemusíme starat o přežití a všeho je dostatek není po Bohu-Spasiteli poptávka, tady se ale setkávám s tím, že lidé opravdu Věří, nic jiného jim často ani nezbývá – je to něco o čem se kněžím v jejich prázdných kostelech ani nesnilo – k prasknutí narvaná mešita a na jejích skvostných nebeských kobercích stovky lidí, pokorně se dotýkajících svých ušních lalůčků, recitujících modlitby ve víře, že jejich život může opravdu být lepší. Ne, ani teď nejsem obhájcem církví a organizovaného náboženství, ale vidět tisíce lidí klečet na ulicích a v mešitách za mystického pátečního odpoledne je něco, co si všichni ti bačkoroví xenofobové nedokáží představit – naráz je ti všechno jasné, víš že každé srovnání tady kulhá a že pro všechny ty zoufalé lidi, jež přemýšlí o svých životech v přítmí zatuchlých tureckých záchodů, předtím než ulehnou s manželkami, které nemilují, je Alláh důležitý jako další člen rodiny, je neoddělitelnou součástí jejich života a nadějí, že pokud ne tady, alespoň potom, na druhé straně, může být všechno lepší. Ve světle nedávných událostí se tedy nemůžu nepozastavit nad iluzorní slepotou těch, kteří mávají transparentem o svobodě slova a posvěcují tím vpravdě hanebné a vulgární urážky čistého přesvědčení lidí, pro které je urážka jejich Boha či proroka něčím podobným jako nehoráznou urážkou jejich matky či sestry.

100 dní a 100 nocí

S dnešním svítáním, kdy Julie spatřila východ Slunce a Romeo nešťastně vypil svou lahvičku, jsem přes koleno přelomil krásných kulatých sto dní a sto nocí na cestě. Po mapě jsem se teď moc neposouval, zato v hlavě mi buší a práská ohňostroj plný pestrobarevných myšlenek a krásných slov, nezkrocených ideálů a živelné energie, který jsem se snažil celý měsíc usilovně zkrotit a psát, psát, jako by to mělo být to poslední, co na světě udělám, moje ultimátní vyčerpávající zpověď, to těžiště, ten základní, pevně zatlučený kolík, od kterého se budou odvíjet miliony slov a pomlček na cestě k tomu nebeskému geniálnímu románu, který tam snad na mě někde čeká, abych se mohl stát osamělým spisovatelem v tajuplné boudě na břehu moře s velkou zásobou vína, cigaretovým kouřem a zběsilým škrábáním pera – přesně tímhle klišé jsem se krmil, když jsem v mrazivých nocích křičel do tmy pravdy o světě, v mé hlavě jsem už ale opravdu procestoval hodný kus cesty – zestárl jsem snad o pět let a moje vnitřnosti zase otevírá jako šašek na pružině ta touha po terapii: říct všechno, co má být řečeno, jako po pěti pivech s bezvadným kámošem v oblíbeném začouzeném pajzlu.

Vidím, jak se žlutý Měsíc potápí a Země se kutálí, pořád znovu, každou noc se ptám nebes: „Proč?,“ a ještě se mi nedostalo uspokojivé odpovědi – a tak píšu a žiju každým dnem, směřuju k východnímu okraji vesmíru, až tam, kam poznání ani Bůh ani zhrzené páteře nemocných lásek už nedosahují, píšu a tvořím si svoje vlastní útulné Univerzum, ve kterém jsem hrdinou Východní noci, tragickým romantickým zatrostlým básníkem, zoceleným zimou a horkem, blátem a deštěm, zrnky pouštního písku a drsnými štíty hor, uháním v oslnivé ohnivé brázdě, jíž cejchuju zemi, hledám anděla s ženskými křídly, moji růži, můj temný smaragd, sametová stehna jen pro mě, ale sám sebe občas přistihnu na dně nicoty horší než nejvzdálenější představa – moje duše je rozervaná vzpomínáním na snové a nemožné – tak hořce chutná ten sladký svět! – ale snad možná ani nemá cenu se zneklidňovat a přestat nakukovat a odhrnovat závěsy do životů ztracených lásek, přesvědčuju se, že jsem všechno, co potřebuju – setkání jing a jang v lednové Ankaře.

12

A pak mám takovou jasnozřivou všehospásnou myšlenku, která mě obejme a zařadí zpátky mezi všechny ostatní světem bloudící duše: nejsem to jen já, kdo hledá, jsme celá nicotná generace, generace s rychlou, plytkou muzikou, která nic neříká, protože není proti čemu bojovat, v labyrintu možností a iluzorní svobody se všemi lákadly, ze kterých si nemůžeme vybrat; jsme generace Nicoty, která vyrostla v blahobytu zlatých naleštěných záchodků, zapomněli jsme bojovat, jen zuřivě máváme prázdnými transparenty s velkohubými hesly, píšeme plytké statusy abychom něco znamenali ve světě desetiminutových epoch a instatního sexu, nemáme skutečné cíle, jen vágní obraz dekadence a spoustu času a potřebu a sny udělat něco velikého a být všichni „úspěšní“ a známí a lehkovážní, hladit a hýčkat si svůj egoismus, ale proboha jen ne postavit se k utrpení světa a potu člověka čelem, jen ne tvořit skutečnost – tu ať za nás udělá někdo jiný, prý méně úspěšný.

Za těch sto dnů a sto nocí jsem ušel dlouhou cestu (a přesto je to jen milimetr Nicoty) k tomu stát se moudrým, světaznalým, zarostlým mudrcem, který pro citát nejde daleko – vzdal jsem se pokusů o psaní poezie – moje cesta JE poezie – je poezií zjizveného bolavého Dostojevského srdce v hlubokém žaláři nekompromisního světa, kde smutně tluče a hladí křídla andělů a prosí ten ďábelský svět o lásku, pro kterou dýchá a dává zoufalému hemoglobinu to, po čem tak nestydatě touží. Jsem stále Tak smutný pro vášnivé serenády, které nehrají pro duši mé sladké seňority, ale zmoudřel jsem dost na to, abych povolil moje nekompromisní křečovité sevření světa, který se nenakrucoval v šatech, ve kterých bych si ho byl býval přál vidět a nakonec vím, že je to se mnou myšleno dobře a nevzrušoval jsem se ani, když mi ve středu ujel kvůli prasklému zadnímu nosiči vlak do Íránu a já tak ztvrdnul v Ankaře a vydal se prozkoumat Kappadokii, kde jsem strávil odpoledne tím, že jsem se snažil přelézt skály abych nemusel platit vstupné jenom proto, abych zjistil, že samotné přelézání mi dalo mnohem víc, než to malé, turisty nasycené muzeum.

Všechno je tak, jak to má být a já nejsem ten, kdo plánuje cesty jejích zelených hlubokých očí a andělských vlasů, jsem jen ubohý prosebník věřící v boha ze stroje, mého deus ex machina, který nastavil vesmír tak, aby se k sobě přitahovalo to, co k sobě přirozeně patří, ale já jsem teď stejně ďábelský neutron, Higgsův boson, který šílenou rychlostí letí myšlenkami a vesmírem a vše, co po něm zbyde je jenom malá šmouha v učebnicích historie, takže obrať list a soustřeď se na to velké, bombastické, majestátné, barevné TEĎ, na nadšení z cesty, které nezjizví ani tolikrát ostřené kopí kopy vzpomínek na slečnu Kateřinu, ty zelené oči, které blednou v záři modrých esfahánských mešit a andělské vlasy, které se ztrácí v poledním žáru Velké solné pouště, vidím se dál, plním svoji smutnou duši jako zplihlý měch obrázky nadcházejících oáz Hedvábné stezky, zeleným diamantem Samarkandu, sedmitisícovými orgasmy Pamíru a nekonečnou pustinou Taklamakanské pouště, vidím svoji neposednost na náměstí Nebeského klidu, kde ani Jadeitový císař nemůže udržet moje divoké nohy těkající nad pomíjivým povrchem země, dost možná na jih, do tropických džunglí Indonésie a na Bali, odkud slanému větru a všem sudbám navzdory přepluju neústupné moře, svět je můj, já jsem svět a možná bude ještě dlouho trvat, než se vrátím zpátky. A co je vlastně zpátky? Tohle je Ten Život, tohle možná myslela moje slepá sudička, když dumala o mém účelu. Není žádné zpátky a není žádných domovů, než těch, které si pro sebe vytvoříš laskavými slovy a teplými polibky.

Further Reading

Fotogalerie:

Portfolio with an id of "cycleast8" is not defined.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com