Cycle3

I, Cycleast: Slovinskem do Itálie

Pokračujeme třetím dílem seriálu o cestě, poznávání, a možná i o neklidné duši, kterou má v sobě asi každý. Jen málo z nás se ovšem někdy v životě na cestu vydá. Pojďme se tedy spolu začíst do příběhu, zkusme se zasnít nad řádky někoho kdo v sobě našel tu odvahu a vydal se na cestu, aby našel mnohem víc..

Když se člověk vydá na tak dalekou cestu, že její konec leží za posledním listem aktuálního kalendáře, je nemožné tuto skutečnost vstřebat ihned. Skoro se tomu totiž nechce ani věřit, protože to znamená tak šílené vyběhnutí ze zajetých kolejí, že je nutné samotnou existenci něčeho jako jsou koleje zavrhnout.

A tak jsem čekal, kdy se moje současná pouť konečně stane neoddělitelnou součástí mého vnímání světa. Rozhodně to nepřišlo v ještě takřka domácí Bratislavě, nepřišlo to ani v Mariboru, kde už jsem si, pravda, začínal uvědomovat, že ještě bude nějakou chvíli trvat, než si znovu dám guláš se šesti a čepovanou Plzeň.

Nebudu nic nalhávat ani sobě, ani vám – první týden, obzvlášť po pomalém loučení s Bratislavou, kdy byly ještě teplé přikrývky a babiččino jídlo tak blízko, jsem si tím vším byl jistý asi jako otcovstím nečekaného dítěte promiskuitní kamarádky s výhodami. Hlavou mi bloudily všechny ty nadcházející dny, týdny a měsíce, blížící se zima, neustálý hlad a hlavně myšlenky na rozbouřené šťávy mého zažívacího traktu.

Jelikož jsem si ale rozhodně nedokázal představit, že bych se vrátil zpátky a seděl teď někde na přednášce nebo v kanceláři, jel jsem dál a všechno se začalo postupně tak nějak vyjasňovat, obrousily se hrany a dá se říct, že si to celé „začíná sedat“. Po dvou týdnech si začínám znovu uvědomovat, co to znamená žít na cestě, smiřuju se s tím a v tom smíření nacházím tolik potřebný klid a obyčejné štěstí, které dělá z přežívání opravdový život.

LUBL
Vlastně se tento týden nestalo nic převratného, nic co by si zasloužilo palcové titulky – mnohem víc než o konkrétních zážitcích jsou tyto dny plné neuchopitelných a nezdokumentovatelných pocitů a silných emocí. Snažil jsem se alespoň něco z toho zprostředkovat pomocí videí

, ale myslím, že ani tak jsem nebyl úspěšný. Jediné, co můžu udělat je nabádat vás vypadnout z kanceláří, koloběhu docházkových čipů a půlhodinových obědových pauz – alespoň na chvilku – a zkusit si vychutnat následující:

  • Vynořit se ráno z vlhkých mlhavých údolí na západ od Lublaně, vystoupat na hřeben, proklouznout mezi Alpami a Balkánem a těšit se z té kouzelné cesty skrze králičí noru do země, kde ještě teď svítí Slunce.
  • Vyspat se v opuštěné záchranářské budce na pláži , udělat z ní na jednu noc svůj útulný domov a pak sledovat východ Slunce, vrhající světlo na dávno zapomenuté sny.
  • Jet dvacet kilometrů po tiché liduprázdné polní cestě skrze lagunou Lago di Commachio a uprostřed toho klidného zrcadla, ve kterém se shlíží vymetená obloha, si uvařit oběd.
  • Zažít z první ruky tu pravou Itálii, její energický jazyk, zmatené kilometry na dopravních značkách, které ukazují 100 do Benátek a o kruháč dál potom 120; tři tisíce a šest set padesát kvantiliónů trattorií, pizerií, restaurací a kaváren; pravý parmezán, domácí pomeranče; cudné italky v bílých letních šatech klečící na nedělní mši v katedrále Santa Maria del Fiore ve Florencii; oprýskané okenice Benátek, trouchnivějící ve slábnoucím odpoledním Slunci; vdovy v černém, vezoucí na kole v košíku čerstvou zeleninu z trhu – la dolce vita, ať už jste kdekoliv.

Bylo to právě na břehu Lago di Commachio, kde jsem si po cestě pískal pohodové melodie ze hry Neverhood (znalci zajisté ví, které), když to konečně přišlo. Náhle jsem věděl, že jsem na Té cestě a že je to moje Cesta a že je to přesně to, co teď musím udělat. Měl jsem před očima všechny ty země, které se chystám projet a moc jsem se do nich začal těšit.

Opustil mě konečně ten neustálý pocit diskomfortu, pocit že bych se možná měl doma líp, pocit psance bez domova a začal jsem prožívat cestu každým dnem a každou hodinou tak, jako bych se právě narodil a nadšeně si trhal nové sladké neznámé ovoce ze stromu Světa.
snow
Svůj podíl na tom má asi taky to, že se teď snažím shánět nocleh u „domorodců“, kdykoliv je to alespoň trochu možné, protože noci už jsou mrazivé a taška s nářadím, kterou nechávám přes noc venku, bývá ráno celá bílá od námrazy. A skrze tyto lidi, kteří kus cesty prožívají se mnou, se znovu a znovu dostávám každý den domů, skrze ně se snažím dokumentovat svoji cestu a naopak oni srkze mě cestují dál, než si zrovna mohou dovolit. Díky tomu všemu už vlastně nejsou kilometry ani místo důležité, já se začínám posouvat spíš v oblacích myšlenek a zdá se, že tím konečně začíná moje vytoužená duchovní cesta.

Však taky bylo načase – příští týden první malinká část mého duchovního putování končí a víkend mě zastihne ve věčném městě. A presto, Roma!

Further Reading

Fotogalerie:

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com