Cy2_1000

I, Cycleast: Když vás doprovází déšť

24 číslo, které nás provází každodenně jako počet hodin dne, který uplynul, nebo dne, který na nás ještě čeká. Před dvěma dny náš cestovatel oslavil své dvacáté čtvrté narozeniny. Oslavil je daleko od domova, od svých blízkých, na cestě, o které Vám bude vyprávět..

Předkládáme Vám druhý díl seriálu I, Cycleast o cestě a nejen o ní.. A my, věrni duchu seriálu, předáváme slovo tomu nejpovolanějšímu.

V těch pět ráno mě klidně mohli postavit ke zdi, jako si to představuje Jarek Nohavica – po bouřlivé rozlučce, která kromě povinného rituálního holení hlavy obsahovala víc slivovice než byl můj ranní odjezd ochotný snést, jsem na nějaké cestování úplně zapomněl; naráz je tři čtvrtě na osm a naivní plán – být za čtvrt hodiny na nádraží – se drsně a bez okolků rozchází s realitou uvězněnou v hlavě plné střepů včerejšího večera. Se zastřeným nepřítomným výrazem si ještě balím věci, babička ustaraně láduje do sáčků řízky na cestu a já ani ne za třicet minut od probuzení vyskakuju na ulici jako neopeřené ptáče, padající z hnízda do chřtánu čekající šelmy. Hodiny ale byly i tak neúprosné a tak se omlouvám, pokud někdo čekal na nádraží v osm a nedočkal se: holt, velké věci se dějí pomalu a tak jsme (já a můj trojčlenný cyklistický doprovod) nechali Hodonín za sebou až notně po deváté.

Slov_w

 

Bagáž má všeho všudy asi 46 kilo i s vodou a když jsem na kolo poprvé sedl, měl jsem pocit, že se pode mnou rozpadne. Řídítka kmitaly, brzdy úpěly, zátáčelo se s tím jako s autobusem a celé se to nějak podivně vlnilo, což přivolávalo temné představy o prasklém rámu. Na vině se ukázal být tenký milimetrový hliníkový plíšek, kterému jsem věřil natolik, že jsem mu dovolil držet nosič. Když zjistil, jak se věci mají, všelijak se vykrucoval až byl v pondělí ráno nahrazen třímilimetrovým kusem ohnuté oceli, který se k tomu aspoň postavil jak chlap. Než jsem ho obstaral, zahrnovalo to hledání vhodného obchodu, nalezení železářství, přesměrování na zámečníka, dotazování na zámečníka, nejasný popis cesty na konec Bratislavy mezi Raču a Vajnory, hledání vhodného adepta za pomoci vrátného na učilišti a konečně šikovné ruce jednoho z tamějších mistrů. A tehdy jsem poprvé tak trochu ucítil onoho „ducha cesty“ – neviditelnou ruku prozřetelnosti, která každého nezávislého cestovatele vede skrz jakékoliv problémy příjemnou a nevyzpytatelnou cestou nejmenšího odporu. Neplatil jsem samozřejmě vůbec nic.

O průjezdu Rakouskem se toho moc napsat nedá – rovina, upravené vesničky, dva tisíce a tři milióny větrných elektráren a krásné cyklostezky. Oproti plánu jsem se rozhodl trochu si zajet a přespat u Neziderského jezera, což se v kombinaci s famózním západem Slunce ukázalo být jako dobrý nápad.

Nezider_w

 

V úterý ráno začalo pršet. Tento zdánlivě nepodstatný vrtoch počasí pak předznamenal podobu celé cesty Maďarskem která, snad možná už tradičně, byla místo vychutnávání vůně guláše, paprik a szalámů pouhým tranzitním úprkem dál. Pršelo celou cestu, vlhko bylo vlezlé a na rozmáčených polích, neřkuli v lesích se místo na spaní hledalo těžko. Těsně předtím, než padla tma, povedlo se mi asi půl kilometru od cesty za městem Ják najít docela solidní louku. Když se na to dívám zpětně, jsou to vždycky malé, zdánlivě nepodstatné rozhodnutí, které můžou změnit všechno. Toho večera byla tím malým rozhodnutím myšlenka: „Co kdybych dneska zkusil ukotvit všechny šňůrky a kolíky, abych viděl, jak je ten stan postavený správně?“ (Normálně totiž kotvím jenom rohy a se zbytkem se nezdržuju).

Od prvního týdne cestování toho člověk nikdy moc nečeká. Všechno je ještě vypulírované a funkční z domu a cesta nechává poutníka aby se trochu rozkoukal, než mu dá, takzvaně „pocítit“. Já mám ale svůj první zážitek už teď:

Sotva jsem zavřel oči, svět kolem obživl a ve změti skřehotání všech možných ptáků jsem občas zaslechl i nepříjemné hluboké chrochtání. Byla to pravděpodobně žába, protože co by dělal divočák na louce mezi poli, ale stejně se mi neusínalo nejlíp. Před půlhodinou na chvilku přestalo pršet a říkal jsem si, že by nebylo špatné, kdyby zase trochu začalo, ať není takové ticho.

Moje přání byla vyslyšena víc než bohatě – během půl hodiny se zvedl vítr a začalo se blýskat. Okamžik nato se můj stan změnil v ponorku. Tohle rozhodně nebylo to jemné kapkání u kterého jsem si přál usínat. Celý stan se třepal a na boční stěny chrstaly shůry provazy vody. Spal jsem velice málo a většinu noci jsem strávil měřením intervalů mezi blesky a hromy, abych zjistil, že se bouřka točí kolem dokola.

Ve čtyři ráno pršelo už přes osm hodin a pořád s intenzitou ukopnutého hydrantu, takže jsem se začal obávat, jestli má okolní půda ještě žízeň. Neměla. V předsíňce mi plavaly boty v deseti centimetrech vody. Zbytek noci jsem se uklidňoval posledníma řízkama od babičky a čekal jestli voda ještě stoupne. Ráno jsem vysílením usnul.

Ani denní světlo nepřineslo rozuzlení a tak jsem se před jedenáctou rozhodl sbalit se a jet dál, bez ohledu na zabahněný mokrý stan. Když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že v noci se asi tři metry od stanu vytvořila docela dravá říčka, hluboká asi půl metru (jak jsem později neochotně zjistil) a široká dva až tři, která mě odřízla od cesty. Postavit si stan o několik metrů vedle, možná bych se v noci utopil.

zaplavy_w

 

O kilometr dál jsem našel schůdnější místo, kde měl brod zhruba jen metr na šířku a dalo se tam dostat na cestu. Nohy mi ale i tak zajely víc jak dvacet čísel pod hladinu a moje nepromokavé boty začaly poraženecky vydávat čvachtavé zvuky.

Do setmění zbývalo už jen šest hodin a do Mariboru, kde jsem měl domluvené spaní, to bylo ještě přes sto dvacet kilometrů. Necítil jsem mokré nohy, bylo mi zima a přišly první kopce. Na přestávky a ohřívání ale nebyl čas. Naštěstí jsem si našel způsob, jak vytrvat: Bolí tě zadek? – Dej si müsli tyčinku; Je ti zima? – Dej si müsli tyčinku; Už nemůžeš? – …

Na tomto místě bych tedy rád tento kauflanďácký produkt za 3,50,- bez nároku na honorář jaksepatří vyzdvihl.

Začalo si ale zoufat taky přetížené kolo a postupně mi praskly dvě špice. Bohužel na ně müslityčinková metoda silné vůle neplatila a na opravu nebyl čas, takže jsem do Mariboru přijel v osm večer s osmicí klikatou jak Möbiův proužek a s odpojenou zadní brzdou.

Slovinsko_w

 

Dva dny odpočinku v Mariboru ale vše vrátily do normálu – stan už je opět jak ze žurnálu, já bezvadně najezený a díky bezvadnému mariborskému servisu je kolo nejen zadarmo vycentrované, ale dostalo i blatník a já jsem bohatší o klíč na odmontování kazety, který jsem dostal s 50% slevou.

Zítra v sedm vyrážím s novým elánem pokořit sto šedesát kilometrů do Lublaně. A pršet by nemělo.

Further Reading

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com