IC

I, Cycleast: Persie en deux

Jedenáctý díl seriálu o cestě do Číny a vlastně nejen tam, bude tentokrát trochu jiný. Ne snad proto že by vypovídal o něčem jiném (ostatně, obsahově je jiný vždy), ale proto že díky okolnostem, okamžikům sestávajícím z podmínek neočekávaných, problematickému spojení a další řadě větších či drobnějších příčin se život odehrával jinak. Rozhodl se být na chvíli natolik jiný (jaký už život dokáže být), že předsevzetí přijatá kdysi či nedávno byla změněna a na literární zaznamenání času jež uplynul nezbyl čas. Máte tedy možnost nahlédnout do záznamů takříkajíc surových, začíst se do řádků cestovatelova deníku ..

Poslední měsíc jsem neměl moc příležitostí k odpočinku a ještě méně k psaní, takže mi teď na bedra padá tíha všech těch desítek dní o kterých jsem vám nevyprávěl. Ani teď moc času není a proto se pro jednou vykašlu na moje pokusy psát literaturu a prostě vám dám nahlédnout do (některých) poznámek v mém deníku. (A třeba se ukáže, že je to tak i lepší)

(Ale nejdřív je tu jeden odstavec, který jsem napsal dřív a který vás uvede do děje):

Bylo to už šíleně dlouho. Měsíc v Ankaře a teď už skoro půl dalšího v Teheránu nad šustěním papírů a klepotáním všelijakých razítek a samozřejmě taky náčuživým sosáním z mojí kapsy na dolary – bylo mi už z toho velkého města špatně, nemohl jsem tam ani psát, moje svobodná duše tam ruku v ruce s mojí inspirací pomalu umírala, kolo smutně postávalo nahoře u dvěří, zapalovaly se mi lýtka, ale všechno mělo svůj čas a Teherán si mě zaháknul na pořáně dlouhém laně. Plánoval jsem vyjet ve středu nebo ve čtvrtek, jenomže pak jsem se dozvěděl, že v den výročí revoluce mají přijet nějací francouzští cyklisti a jak se ukázalo potom, nebyli to jenom “nějací francouzští cyklisti”, ale Brice a Quentin, které jsem potkal ve vlaku do Teheránu a protože Brice mířil na jih do Dubaje a já stejným směrem, počkat na teplo v pouštním Yazdu, v pátek jsme vyjeli ve dvou.

(A teď předávám slovo paměti mého deníku):

119: Pátek, 13. únor

Je nádherný jarní slunečný den a po cestě z kopce na jih Teheránu se na mě všecko usmívá, reklamy jsou barevné, zácpy pohodlné, troubení vlídné a přívětivé – mám takový zvláštní pocit, že se se mnou to město loučí. První vesnice, kterou potkáváme se jmenuje Ali Abad – je to spíš jenom odpočívadlo pro kamiony se starou mešitou a velkou restaurací, ve které se Brice ptá na nocleh… no a spíme přímo tam, na zemi za posledním stolem

. Dokonce jsme mohli použít restaurační kuchyni k vaření našeho vlastního jídla.

120: Sobota, 14. únor

K snídani vajíčka a extra silná cibule, kterou mám potíže schroupat v syrovém stavu i já, jakkoli jsem její velký milovník [chlap má přece být cítit cibulí a česnekem, tabákem a trochou whisky (a potem tvrdé práce)]. Blížíc se k svatému městu Qom, silnice se rozšiřuje, kolem vyrůstají první garáže a jiné známky osídlení a po dvou dnech jízdy na okraji pouště máš pocit jako jezdci karavan, kteří se konečně blíží ke svému cíli, protože i bez mapy cítíš, že to velké město je na dosah. Den je prosluněný a ve vzduchu je i přes občasný poryv studeného větru cítit syrové jaro, dokonce i cigarety chutnají sladce. Qom je známý kvůli svojí obří mešitě Jamkaran, kde jsem v kanceláři pro vztahy s veřejností dostal na krk visačku “Press” a mohl tam pobíhat s foťákem bez bázně a hany, což jsem taky dělal. (Visačka nevysačka, z vnitřku mešity mě po chvíli stejně vyhodili.)
V podloubí mešity nás pozve nějaká rodina na bezvadnou svačinu. Spíme v zahradě opuštěného domu u železniční stanice – ujali se nás tam dva výhybkáři Masoud a Mohammad, který pořád ukazuje jak by islámští duchovní a Chomejní a Chameneí měli všichni viset, nostalgicky vzpomíná na šáha Rezu, co pět minut se ptá na ženské a pyšně ukazuje na mobilu videou, které natočil z televize, jak se tam v nějakém hudebním klipu třikrát mihne nějaká krasavice (a uznale u toho pokyvuje hlavou). No jo, Valentýn.

121: Neděle, 15. únor

Ráno bez snídaně znamená galeje do Kašanu, naštěstí nás pozvou pozvou zemědělci sklízející u cesty cibuli na malou svačinku [chleba, sýr, okurka, rajče, čaj… a hory cukru samozřejmě – co jsem sem totiž ještě nenapsal – čaj je extra silný a pije se s velkou zásobou naštípaného cukru (cukr se prodává ve velkých tvrdých homolích a stříhá se kleštěma) tak, že si s každý lokem dáš do pusy obrovský kus cukru a necháš ho rozpustit] V Kašanu se zoufale chceme někde pořádně najíst, ale všechno je jaksi drahé, zkoušíme se někomu vnutit, ale bez úspěchu, takže musíme do obchodu a vařit. Pro levné cestování íránem je zásadní vědět, že nejlevnější artikly jsou tyto: rajčata, cibule, chleba (obrovský pakl za dvacet tisíc – to je nějakých šedesát centů) a vejce za dva a půl tisíce jedno. No a když si chceš vyhodit z kopýtka, za deset tisíc prodávají docela velký balík sušenek Soghe Talhaie, které i slovy samotných Íránců chutnají jako slisované dřevo (ale energie v nich je a to je hlavní).
Do Bedrůdu vede extra nebezpečná silnice bez krajnice, takže ze strachu z kamionů, které naopak strach z toho, že mě srazí nemají, jedu vlastně v příkopu – to znamená ukrutně pomalu.
Za Kašanem nás míjí snad milion modrých autobusů svážejících dělníky z obrovské íránské automobilky Saipa zpátky do města.
Poprvé kempujeme v poušti. Kvůli chybějící vlhkosti je v noci v poušti šílená zima, takže se vždycky snažíme rozdělat oheň, dneska jsou ale kolem jen takové malé žluté pichlavé keře, které prostě odmítají hořet, přestože jsem na ně spotřeboval zbytek svého benzinu.

122: Pondělí, 16. únor

Ráno je pomalé a ospalé, vlastně celý den mám od spánku opuchlé oči a jsem vyčerpaný. Cesta do Bedrůdu je exhibicí prázdnoty – velká rovná, postapokalyptická barevně desaturovaná krajina, přímka silnice uhánějící do nekonečna a občas starý americký oranžový náklaďák Mack. Na oběd v Bedrůdu “pars berendž” (perská rýže) za dvacet tisíc a dvě omelety, které koupil Brice. Ráno byla docela zima, pak jsem se vařil i v kalhotech a tričku a teď silnice vedoucí k Natanzu (kde je největší íránské jaderné zařízení – ale to nemám vědět) stoupá až do mraků, takže je znovu vlezlé chladno…a poprchá!
Natanz se skrývá v horách a objeví se po šíleném stoupání za poslední zatáčkou, vysekanou mezi vysokými stěnami červených skal – vypadá to jako brána do fantazie – a je to brána k vysvobození: malé klesání a vcucne tě ospalé íránské maloměsto, kde není nic zajímavého, ale přesto se mi tam bůhvíproč TAK líbí!

123: Úterý, 17. únor

Vyjíždíme pozdě, je to třicet kilometrů do kopce a fouká tak silný protivítr, že to Brice vzdává a na prvních deseti kilometrech mu ujedu o hodinu (a pak ho jedu hledat – tohle je mimochodem jeden z důvodů, proč je lepší cestovat sám) V Targrúdu jsem byl pozván na nejlepší sendvič v životě (protože jsme zase ráno jeli o hladu). Při jídle mluvíme s Bricem o íránských médiích – jediné necenzurované zprávy, které se sem dostanou jsou ty sportovní a tak Íránci z Evropy a ze světa znají hlavně fotbalisty – nejslavnějším našincem je tudíž Petr Čech. Co se týče ostatních zpráv, vlastně nejsou cenzurované nebo upravované – jen pečlivě vybrané tak, aby vzbuzovaly dojem upadajícího zkaženého západu – vidíš obrázky řecké krize, izraelské jaderné hrozby, “evropskou” válku na Ukrajině,… a pak si uvědomíš, že to samé dělají i u nás a ani se ti to neobtežují říct – schválně: co sis myslel předtím o Íránu?
Potom jsem už doufal, že přijde vytoužený sešup k Esfahánu, ale místo toho nás čekala dlouhá, nekonečná, větrná náhorní planina, táhnoucí se až kam oko dohlédlo, kolem nebylo nic, čeho by se dalo chytit, abych věděl, kde jsme, a tak se zdálo že velká křižovatka ve vesnici Morčechort (znamená to “snězeno mravenci”) byla pořád stejně daleko, což vyčerpalo i mě.
Do Esfahánu jsme měli dorazit dnes, ale už je tu soumrak a tak spíme v modlitební místnosti na benzince v Morčechort – konečně pořádný spánek.

124 – 130: Středa, 18. únor – Úterý, 24. únor

Do Esfahánu jsme se velice těšili, takže jsme ranních padesát kilometrů do centra zabili za dvě hodiny. Na Imámově náměstí (po Tien-an-Men prý druhé největší na světě – mám ale pocit, že Kulaťák na Dejvické to stejně strčí do kapsy, tak nevím odkud Lonely planet bere tyhle statistiky) je plno naháněčů turistů a nemůžem se ani v klidu vyfotit, takže z toho nemám až tak skvělý pocit – vstup do nádherné modré mešity navíc pro cizince stojí deset tománů, takže si musím nechat zajít chuť, anžto mám už docela vážné problémy s penězma (vychází mi to teď na míň než dolar na den, což je už oficiálně pod hranicí extrémní chudoby)
Za šest tománů se mi podařilo nechat spravit kalhoty – než jsem našel šicí dílnu, byla to sice tříhodinová kovbojka – chození kolem dokola v ruce s roztrahnýma, hadr na podlahu připomínajícíma gatěma, ptaní po obchodech, bloudění po bazaaru… připadal jsem si jak hrdina RPGčka plnící bohatě ohodnocený quest.
V Esfahánu potkáváme znovu Quentina a bydlíme všichni spolu (skrz CouchSurfing) v obrovském opuštěném domě, kterému přezdíváme ‘The Castle’ – ‘Hrad’ a který máme celý pro sebe. S penězma to ale není u nikoho žádná sláva a tak celý týden přežíváme na špagetách a plechovkách rajčatového protlaku.
Zajímavý fakt: tisícovky riálů jsou tak bezcenné, že se prodavači někdy ani nenamáhají ti dva nebo tři tisíce vrátit (nebo je nemají) a tak místo peněz dostaneš nazpět třeba dva bonbóny nebo čokoládovou tyčinku…
V Esfahánu taky přišla moje první íránská zkušenost s alkoholem (arak). Párty s Davúdem a Mahdím připomínala pijatiky, které jsme provozovali když nám bylo patnáct – pokoutně sehnat flašku a pak ji během půl hodiny celou vyžahnout, hlavně aby TO přišlo. Pití tady tak není ani zdaleka taková zábava, jako ve staré dobré Evropě – Davúd s Mahdím se jenom rychle opijou a pak se chovají jak puberťáci, pouští nahlas turecké disko, řvou, hopsají dokola a blikají vypínačem do rytmu hudby. Celý večer ještě víc zhořkne, když po každém z nás na konci večera chtějí zaplatit dvacet tománů, což vede k hádce, kterou placením ukončuje opilý Quentin, žvatlající o světové lásce a živých kamenech.
Na konci února nám mělo vypršet vízum a tak jsme si ho byli v Esfahánu prodloužit. Ze začátku o tom nechtěli ani slyšet, že prý prodlužujou víza až v poslední den jejich platnosti (což je šílené riziko), ale když jsem půl hodiny nepřetržitě klepal na přepážku a pořád se na to ptal, dohánějíc úředníka k šílenství, nakonec nejenže povolil, ale dokonce víza prodloužil až do konce března a do druhého dne, místo obvyklých tří.

131: Středa, 25. únor

Z Esfahánu se odjíždí těžko – dům byl pohodlný, bylo v něm teplo, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, hodně jsme jedli,… ale poušť už volala.
Znovu na cestě, jedli jsme opět míň a v kontrastu s blahobytem Esfahánu jsem začal být demotivovaný a nikam se mi nechtělo. Přemýšlím jak je asi u nás – v Hodoníně je zrovna poledne a babička vaří oběd… ó jak daleko jsou plněné paprikové lusky, rajská a knedle.
Po cestě do Varzanehu zastavujeme v osadě Gor aby si Brice spravil blatník a minutu na to už sedíme s domorodci u ohně nad kterým se vaří čaj, kouříme nabízené cigarety a v odstaveném minibusu si mocně si přihýbáme z dvoulitrovky s arakem.
Táboříme v Džavanu za jednou barazbiznou, co jsem si vyhlídl ze silnice – vnitřek byl ale plný děr a tak jsme postavili stany. Oheň nechce chytit, tak mu pomáhám benzinem, jsem u toho ale čím dál míň opatrný a celá plechovka plná paliva mi chytne v ruce, což mohlo skončit mnohem hůř než jen tím, že jsem přišel o plechovku a dva litry benzinu. Nu, přežili jsme a já se musím smát jak jsem občas pořád neskutečně blbý.

132: Čtvrtek, 26. únor

Díky bezvadnému větru do zad jsme ráno ujeli přes čtyřicet bez zástávky do Ežijehu, kde jsme ale už kvůli hladu nemohli pokračovat.
Uvařil jsem polívku, koupil pivo (je to vlastně radler bez alkoholu) a Brice koupil skvělé, levné perníčky. Hlad jsme ale měli pořád, takže Brice po jídle jel pro další zásobu perníků, měli ale zavřeno a moji duši i žaludek zaplnilo místo perníčků jenom velké zklamání.
Od Ežijehu dál na východ se čím dál častěji objevují zorostraiánské pískové ptačí věže.
Hned první vjem z Varzanehu jsou dvě ženy v místních typických bílých čádorech odkazujících (nevím jak) k zoroastrianismu, který byl a je v těchle končinách nejsilnější.
Na hlavním náměstí to zabere jen dvě skleničky čaje a několik telefonátů, než seženeme spaní.
Několikrát je teda ujišťujeme, že nemáme peníze, protože jejich přístup připomíná hotel – vlastní pokoj, nejíme s rodinou ale nosí nám jídlo na podnose a pak nás Chálí, syn majitele domu vezme na motorce po pamětihodnostech Varzanehu (ano, všichni tři na jedné motorce)
S naším hostitelem pak jedeme ve starém americkém pick-upu do pouště na čaj (sedíme všichni tři na předním sedadle a řadící pákou se kvedlá mezi nohama toho prostředního).
Mezi dunama je to docela turistické místo, je tu zaparkovaný autobus plný íránských středoškolaček, které z nás (beze vší skromnosti) úplně šílí a všechny se s náma chtějí fotit a cvičit angličtinu.

133: Pátek, 27. únor

Dnešek byl dost možná úplně nejlepší den na cestě. Vjeli jsme do úplně pořádné opravdické pouště, která mě svojí nedozírnou pustinou úplně ohromila.
Kolem čtvrté odpoledne míjíme osamělý stan, třepotající se ve větru. Zrovna z něj někdo vylézá a mává na nás, ať přijedem blíž. Ve stanu jsou dva muži: jeden upravený zeměměřič kolem třicítky, druhý je bezzubý hašišák, který vypadá že v tom stanu zapustil kořeny. Sedí u petrolejové lampy v které si nahřívá ocelový drát, zatímco si z papíru dělá trubičku. Na tlustou jehlu si pak nabere kus nějaké tmavé plastelíny, jezdí s ní po žhavém drátu a trubičkou vdechuje výpary. Vida můj zvědavý výraz, umotá další trubičku pro mě. A tak jsem poprvé v životě kouřil taryok neboli opium.
Večer dorazíme do Qal’Eh Charguši, velkého, opuštěného caravanserrai (stanoviště karavan – nevím, jestli se caravanserrai používá bez překladu i v češtině, ale jestli ne, právě to zavádím, protože “stanoviště karavan” je otřesně neohrabaný výraz). Je to úžasné místo, které na tebe dýchá vůní dob dávno minulých, dob kdy v pokojích ještě hořely svícny, voda v podzemním zásobníku byla pitná a ve výklencích kadili velbloudi. Měsíc září jasným svitem na celé nádvoří a hvězdy vidíš tak jasně jako nikdy v životě. V podloubí, chránění před větrem, postavíme stany a rozděláme oheň. Dlouho do noci si povídáme a pokaždé, když jdu na záchod, dávám pozor, jestli někde nezakopnu a zlatou lampu, kterou bych mohl zkusit otřít. Jestli někde na světě kdy žil džin, bylo to právě tady.

134: Sobota, 28. únor

Poprvé mi bylo (konečně!) ráno ve stanu docela horko.
Poušť je snad ještě divočejší a opuštěnější než včera, ve dvě se ale objeví silnice (oproti pouštní cestě je to teď jako jet po hedvábí) a jsme zpět v civilizaci.
Cesta do Nadušanu je dlouhá rovná štreka mezi dvěma pásy hor, takže město vidíš dlouho dopředu, jedeš ale dvě hodiny ve větru a vůbec se to nepřibližuje.
Když jsme se tam ale konečně dostali, čekala nás jenom zapadlá díra, kde bylo všechno zavřené, takže to s tou civilizací zas nebylo tak horké.
Hned v první garáži jsme ale dostali pozvání na čaj a pak taky možnost se tam vyspat. Necháváme tam kola a autem jedem za město na pastviny, prý abychom si to mohli všecko pofotit, což nadšeně využívám. S pasáčky pak pijeme v tmavém domečku bez oken čaj. Skoro mám pocit, že jsem cestoval nazpět v čase, pak ale všichni (bez vyjímky) vytáhnou ze svých fezů a hazuk smartphony a jsem zpátky v současnosti. Je opravdu neuvěřitelné, a dochází mi to plně až teď, jak velká technologická revoluce se ve světě za posledních pět let odehrála – čtyři roky zpátky jsem míval ve východním Turecku problém najít internetovou kavárnu a dneska mají pasáčci koz informace celého světa u konečků svých prstů.
Když do domu strčil svou velikou nevinnou hlavu osel, bylo rozhodnuto, že zpátky jedu na něm. Nikdy jsem neseděl ani na koni, takže jsem zpočátku směr a cíle cesty určoval spíš osel, nakonec ale i ten druhý osel (já) dosáhl svého a cválali jsme zpátky do vesnice.
Cenou za jízdu na oslovi byla obrovská díra na zadku mých kalhot. Skoro celý večer zašívám.
Nakonec nemusíme spát v garáži a jsme pozvaní do domu – jako ve skoro ve všech vesnických domech i tady chybí nábytek – všechno nahrazují koberce – jí se na zemi, spí se na zemi, televize je na zemi a taky počítač, na kterém chlapi hrajou dlouho do noci Pro Evolution Soccer (což je beze všech pochyb nejoblíbenější hra široko daleko – a vysvětluje to taky proč je Petr Čech mým nejslavnějším krajanem).

135: Neděle, 1. březen

Úžasný sešup z hor: čtyřicet kilometrů za jeden a půl hodiny.
Potkáváme francouzského cyklistu jedoucího na lehokole z Austrálie do Chamonix a jeho rodiče, kteří ho na tandemu! přiletěli na dva týdny do Íránu podpořit.
Jsem parádně spálený od Slunce a loupe se mi nos.
V Yazdu se nedaří sehnat nocleh a mě už se navíc ani nechce mluvit s lidma. Mám těch neustále stejných otázek “as-kodža?” , “farsí baladiye?”, “iran chub?” a “čan ruz” plné zuby, mám plné zuby lidí, těším se na samotu do pouště a chci jen spát a psát, s ostatním mě nechte na pokoji.
Spíme v parku.

136: Pondělí, 2. březen

Konečně se mi podařilo rozbít dvacetidolarovku a vyměnit si posledních $8 na cestu pouští. (Dvanáct dolarů si musím schovat na vstupní poplatek do Turkmenistánu)
Klikaté, staré uličky pouštního Yazdu projezdíme skrz naskrz – ta atmosféra je naprosto úžasná – připomíná mi to motocyklové honičky ze špiónských filmů v Cairo či Marakeši.
Celé odpoledne strávíme seděním v Slunci na lavičce, ztracení na jednom z mnoha malých náměstí uprostřed yazdského bazaaru.
Tamtéž taky konečně zas po pár dnech vyperu ponožky a trenýrky a beze studu je rozvěším po okolních lavičkách.
Spíme dnes pro změnu v jiném, ještě hezčím parku. V osm večer, když už ležím ve spacáku a chystám se usnout, slyším blížící se kroky a pak někdo buší na stan. Vydám hluboký neurčitý zvuk a dumám, jestli vytáhnout mačetu. Jak už je v Íránu obvyklé, paranoia není na místě – jsou to policajti a přišli jen proto, že byli zvědaví odkud jsme – což mě docela naštvalo, protože už jsem měl ve spacáku prima teplíčko a musel jsem se ho vzdát jen proto, abych zase pořád dokola odpovídal na ty otázky, které už opravdu začínám nenávidět. Bože, prosím, dej mi jen trochu samoty!

A samoty jsem měl dostat dosystosti. Další ráno jsme si s Bricem řekli sbohem a já se vydal s posledními penězi na tisícikilometrovou cestu skrz obrovskou poušť k zlaté hrobce imáma Rezy v Mašhadu. Na cestu, která byla tím nejúžasnějším, nevelkolepějším ale taky nejtěžším, co jsem zatím zažil. Úplněk v poušti, džinové z lampy, východní Írán plný drog a dva týdny mimo civilizaci si ale už zaslouží jiný, pořádný článek…

Choda Hafez!

Further Reading

Portfolio with an id of "ic11" is not defined.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com