FATE

Jak je to s překážkami, nejen těmi ve sportu

Překážky nás provázejí celý život, kam naše paměť sahá. Pamatujeme si díky selektivní paměti především to dobré, na špatné zapomínáme, ale na zdolávání opravdu velkých překážek nezapomeneme nikdy, zvláště pokud se nám je zdolat nepodařilo. Mnoho z Vás asi přes klasické překážky neběhá, pravděpodobně ale každý připustí, že je to možné natrénovat na slušnou úroveň – že je možné se naučit překážky překonávat.
Jak je to ale s těmi v běžném životě? Má-li Nietzsche pravdu v tom, že co člověka nezabije, to ho posílí, pak by úplné odstranění všech krizí a protivenství z budoucího života dítěte vedlo k tomu, že se nezocelí a zůstane slabé a nevyspělé. Měli bychom tedy na překážky v našich životech nahlížet jako na požehnání?

Pokusme se rozvinout myšlenku, kterou bychom mohli nazvat „hypotéza nepřízně osudu“. Ta tvrdí, že lidé strasti, protivenství či dokonce traumata potřebují a že teprve díky nim mohou plně rozvinout svoji vnitřní sílu a dosáhnout naplnění a nejvyššího stadia osobního rozvoje. Kloníme se k tomu, že se tento výrok používá často jako berlička, jako slova útěchy pro ty, kterým se nedaří a ne vždy je myšlen upřimně a zcela vážně. Ale ruku na srdce, je pravdivý?

Nietzscheho výrok nemůže být pravdivý doslova, nebo aspoň ne vždycky. U lidí, kterým reálně hrozila smrt a unikli jí jen o vlásek, nebo kteří byli svědky násilné smrti jiných osob, se někdy projeví posttraumatická stresová porucha (v angličtině označovaná zkratkou PTSD), což je vysilující stav, kdy postižení zažívají trvalou úzkost a přehnaně reagují na různé podněty. PTSD zkazí lidem život, a někdy dokonce natrvalo. Snáze podléhají panice nebo se při dalších životních útrapách rychle zhroutí. I když budeme brát Nietzscheho výrok jen obrazně (čemuž by on sám ostatně dával přednost), přece jen výzkumy stresu za posledních padesát let ukazují, že stresory člověku obecně škodí a přispívají ke vzniku depresí, úzkostných poruch a srdečních onemocnění. S hypotézou nepřízně osudu proto musíme být opatrní. Abychom mohli určit, kdy jsou strasti a protivenství přínosem a kdy naopak škodí, podívejme se raději na vědecké výzkumy.

stress
Hypotéza nepřízně osudu má slabou a silnou verzi. Podle slabé verze strádání může vést k růstu, síle, radosti a sebezdokonalení, a to za pomoci tří výše popsaných mechanismů posttraumatického růstu. Slabá verze je dobře podpořena výzkumy, přináší však jen málo konkrétních návodů, jak bychom měli žít své životy. Silná verze této hypotézy je znepokojivější. Tvrdí, že lidé k dosažení růstu musí zažívat strádání, a že nejvyšší úrovně růstu a vývoje se otevřou pouze těm, kteří se střetli s velkou nepřízní a překonali ji. Pokud platí tato silná verze hypotézy, má hluboké dopady na to, jak bychom měli žít svůj život a jak bychom měli strukturovat svá společenství. Znamená to, že bychom měli víc pokoušet své štěstí a zakoušet více porážek. Znamená to, že jsme možná zbytečně nebo až nebezpečně ochranitelští ve vztahu ke svým dětem, protože jim nabízíme jakési neslané nemastné bezpečí a příliš mnoho rad, a přitom je připravujeme o „kritické zápletky“, díky nimž by mohly vyrůst v silné jedince a rozvíjet ta nejintenzivnější přátelství. Znamená to, že heroické kultury, které se bojí víc hanby než smrti, nebo kultury zápasící o přežití ve válce, mohou produkovat lepší lidské jedince než společnost založená na míru a prosperitě, v níž očekávání a nároky lidí narůstají do takové výše, že se lidé začínají navzájem soudit pro „citovou újmu“.

Je ale tato silná verze hypotézy skutečně pravdivá? Lidé sice často mluví o tom, že se díky strádání zásadně změnili, avšak vědci kromě těchto osobních svědectví doposud o změnách osobnosti způsobených strádáním nenasbírali dostatek důkazů. Skóre v osobnostních testech prováděných v průběhu několika let bývá hodně stabilní, a to dokonce i u lidí, kteří uvádějí, že se mezitím podstatně změnili. V jedné z mála studií, jejímž cílem bylo ověřit tvrzení o růstu, se výzkumníci dotazovali přátel dotyčných. Ti však zaznamenali mnohem menší změny, než hlásili samotní zkoumaní.

Z etických důvodů nemůžeme provádět experimenty, kdy bychom lidem v různých obdobích života působili traumata, nicméně život svým způsobem tyto experimenty provádí za nás. Vezměme si například nejvýznamnější události 20. století, jako byla velká hospodářská krize ve 30. letech nebo druhá světová válka. Ty postihly lidi v různém věku, a tak mohl sociolog Glen Elder provést elegantní analýzy časosběrných dat (nashromážděných od týchž lidí v průběhu mnoha dekád), aby zjistil, proč se jedněm později dařilo, zatímco jiní se po prožití těchto nešťastných let již nedokázali plně vzpamatovat.

WW
Pro zakoušení prvních útrap nicméně existuje časová hranice. Elder uvádí, že život začíná „krystalizovat“ před třicátým rokem věku. I mladí muži, kterým se před vojenskou službou za druhé světové války příliš nedařilo, dokázali po návratu svůj život změnit k lepšímu, zatímco lidé, kteří svému prvnímu skutečnému životnímu testu čelili až po třicítce (byli například nasazeni ve válce nebo zkrachovali během Velké krize), byli méně odolní a bylo méně pravděpodobné, že by své zkušenosti mohli využít k růstu. Utrpení je tedy pravděpodobně nejprospěšnější pro mladé lidi od puberty po ranou dospělost, zhruba ve věku 15–25 let.

Měli bychom říct něco na závěr? Každý z nás má dostatek životních zkušeností aby už věděl o čem život je a co je potřeba dělat, případně nedělat (ne že bychom se tím vždy řídili – vědět ještě neznamená konat). A tak se s Vámi rozloučíme slovy Grimliho, (které máme obzvlášť rádi, nejen proto že popisují skutečný život). „Jistá smrt. Nepatrná naděje na úspěch. Tak na co ještě čekáme?“

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com