STEPHAN

Jeden z Vás: Štěpán Bechyňa

Dnešní díl naší nepravidelné rubriky „Jeden z Vás“ je s čerstvým ironmanem, pro něj to je velká zkušenost a nezapomenutelný zážitek. Vědomí toho, že se někdo odhodlal a vy, s vlastní zkušeností, máte možnost pozorovat celou torturu od ranního vstávání, přes samotný závod mající v sobě snad všechny polohy emocí, které život dokáže nabídnout až po cílovou rovinku plnou zadostiučinění, euforie a hrdosti, že to dokázal, že je také ironmanem. To je zážitek, který vám umožní pohlédnout na sebe jinýma očima, možná zahlédnete na okamžik věci, o kterých jste ani netušili.. najednou závodník zmizí a uvidíte člověka.

V první řadě Štěpáne ještě jednou moc gratuluju. Nejenom proto, že jsi byl letos nejmladším účastníkem – Ty jsi tím, co to dal. A to je bez přehánění velká věc. Kdy a jakým způsobem vznikla idea že dáš Ironmana (a podle předstartovních náznaků všem ukážeš)?

Moc Ti děkuju. Nemyslím si, že by to bylo něco velkého, přestože velké věci začínají pro některé lidi už u 10km běhu. Často se na tím ani pořádně nepozastavíme, pro spoustu lidí je to velký cíl, asi jako byl pro mne ironman, jen si to dostatečně neuvědomujeme. V hlavě se mi myšlenka zvládnout ironmana honila hrozně dlouho. Navíc, už jen to, zvládnout jej před dovršením 18 let byl pro mne cíl. Samotná myšlenka na to jít ironmana přišla v lednu. Dostal jsem tréninkový plán a první měsíc a půl jsem jej naplňoval. Běhal jsem ale moc rychle, přesto že mi Tomáš říkal ať běhám časy, které mi napsal, jinak že bych si mohl zkazit celou příprava. Neposlouchal jsem ho a na konci února jsem dostal zánět achilovky, který trval něco přes měsíc. Takže to co jsem natrénoval, jsem rázem ztratil. Když jsem se doléčil, měl jsem šanci ještě trénovat, mé priority ale směřovali jinam a já tréninku nedal všechno co jsem mu dát měl. Na základě toho mi Tomáš řekl, že mi doporučuje ironmana nejezdit. Byl jsem smířený, že jej nepojedu a že si počkám rok, štvalo mě to, ale byla to moje chyba. Ještě den před závodem jsem nevěděl že ho pojedu. Ráno, když jsme vstali, tak šli kluci plavat a já měl samozřejmě zase hloupé narážky na to, že bych ironmana zvládl. V té chvíli Tomáš řekl ok. Když mi tady teď ukážeš že zvládneš uplavat 4km pod dvě hodiny, tak Tě zítra pustím a půjčím Ti své kolo. Zvládl jsem to a tak mohl začít můj 14 a půl hodinový příběh. Pořád jsem nechápal v čem to spočívá, bral jsem to na lehkou váhu a myslel, že to nic není. Jak jsem se mýlil, naopak, je to něco, co vám dá ohromnou zkušenost a možná vás to posune i dál. Mě samotnému to ukázalo, že jsem nebyl ještě pořádně připravený.

Od dětství do dospělosti procházíme vývojem, kterému se často snažíme porozumět až ve stáří. Některé své kroky často nepochopíme nikdy, ale snažíme se vytěžit z našich výher i chyb abychom byli zítra lepší než jsme byli včera. Když se Tě zeptám, co Ty a sport, jak to máš se sportem, s čím si začínal, jestli jsi snil že budeš ligový fotbalista nebo třeba druhý Jágr? Nebo jestli Tě sport tak trochu míjel.. tady je kolem Tebe trochu mlha, opona, za kterou by nejeden rád nahlédl.

Já jsem vlastně už od čtyř let hrál fotbal a stolní tenis; byl jsem tak různě na všechny sporty. Fotbal byl asi takovou klasikou, vedl mě k němu dědeček a bavil mě. Pamatuju si, že jsem vždycky snil o tom, že jednou budu balit všechny ty modelky co mají fotbalisté. Mým největším vzorem byl Nědvěd a vždy jsem nosil na zádech hrdě jeho číslo, byla to 11. Fotbal jsem hrál asi do 12 -13 let, pak jsem potkal Tomáše a mě oslovil triatlon. Je to různorodý sport, kde člověk jede sám na sebe a chyby, které udělá jsou jen jeho. A mě vždy bavilo jezdit ty dospělácké závody a ukazovat, že to také zvládnu.

Hodně nasvědčuje tomu, že Tě triatlon vzal za srdce natolik, že by ses mu mohl vážněji věnovat. Pokud mě tedy můj odhad neklame, máš už vytyčené nějaké mety.. Odehrává se Ti už v hlavě film, kde vítězíš na Moraviamanovi, aby nabídl retrospektivu končící Tvým famózním úspěchem na Hawaii – se závěrečnými titulkami „Zrodila se Hvězda“?

Na tuhle otázku je těžké odpovědět. Samozřejmě, tyhle ideje a sny mám, ale záleží jen na mě jestli tomu obětuji vše a budu mít dostatečnou vůli k tréninku. Ale to je přede mnou ještě dlouhá cesta kterou nevím jestli dobojuji.

Každý, kdo měl možnost Vás v Otrokovicích sledovat nezapochyboval o tom, že jste team, který pojí něco mnohem většího než je triatlon. Že Vaše přátelství, porozumnění, humor, .. nic z toho, ani z toho co jsem nevyjmenoval, nestojí ani nepadá s triatlonem. Mne osobně velice oslovila Tvá „Akce Tomáš“ z června 2015, kdy jsem Tě poprvé zeregistroval. Nedá mi to, abych se nezeptal, kdy a jak jsi poprvé ve svém životě zaregistroval Tomáše Slavatu a co se dělo dál?

Tomáše jsem poprvé potkal u nás ve škole na besedě. Nebudeš mi věřit, ale přišli jsme s kamarády do třídy a říkali si: „co to bude za hloupou besedu“, aniž  jsme věděli, co to je. V tomhle věku jsme všichni stejně otrávení, znudění a nic nechceme dělat. Posadili jsme se do lavice a ten mladý sportovec začal hovořit. A já od prvního až do posledního slova naslouchal, cítil jseml něco neuvěřitelného, jeho příběh byl totožný s tím mým, ty všechny úspěchy které měl a má, to že z ničeho dokázal něco neuvěřitelného, prostě to bylo něco úžasného, něco na co nikdy nezapomenu. Ze třídy jsem odcházel s pocitem, že na nic nejsem sám, a že nemožné věci jsou možné, jen my sami to musíme chtít změnit a bojovat za naše slova. Řekl nám, ať se ten, kdo bude chtít, podívá na 13. komnatu. Dorazil jsem domů a hned jsem to zapínal. Když to skončilo, tak jsem věděl, že je to člověk, se kterým bych se chtěl přátelit, napsal jsem mu na Facebooku on mi vzápětí odepsal. Asi tři měsíce jsme si psali, napsal jsem jak to mám v rodině, a on mi rozuměl, bylo to super. Pak mi napsal, že pokud chci, tak mě vezme na sportovní soustředění, úplně zadarmo a to se částo nevidí. Nejdříve jsem tomu nemohl uvěřit, ale stalo se to. Přijel pro mne až domů. Na soustředění jsme celý týden makali a sportovali, chtěl jsem se ukázat, takže jsem chodil s nima větší tréninky a prostě jsem se snažil makat. Na konci týdne byl 9 km závod a Tomáš řekl, že pokud ho uběhnu pod 45 minut, vyhraju kolo i s přilbou. Bylo to něco, o čem jsem snil. Na závod jsem se postavil a úspěšně dokončil. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, celý závod jsem běžel za takovým vysokým pánem s oranžovým trikem. Tím pádem sem vyhrál kolo. S Tomášem jsem potom začal jezdit na závody a nechával si mě i na víkendy, bylo to užasný. Teď už je to druhým rokem co u něj dokonce bydlím a Tomáš s Pajou mě podporují ve všech mých aktivitách a ve studiu.

Stephan1
Jak znám Tomáše jako člověka rovného, poctivého a spravedlivého. Dokáže věci vysvětlit, snaží se aby druzí porozuměli, vím ale že někdy musí člověk na to jak funguje život přijít sám – i to Tomáš dokáže citlivě zařídit věci tak že je vždy nablízku. Jak jej ale vnímáš Ty, jako mentora, trenéra, toho který se Ti snaží ukázat život takový jaký skutečně je.

Tomáše vnímám jako svého otce. Dokáže mě vždy podpořit, dát mi radu. Vždy naslouchá mým slovům. I když si často myslí, že ho neposlouchám, nebo si jeho rady neberu k srdci a často udělám stejnou chybu asi tisíckrát, tak se z nich snažím poučit, vyvarovat se jim, a jeho rady vždy poslouchám. Tomáše bych nechtěl nikdy ztratit, je to člověk, na kterém mi opravdu záleží a i když to často nevypadá, tak si ho opravdu vážím.

Poté, co jsi okusil triatlon, a to přímo jeho královskou formu, vyzkoušíš i sprint, olympijský, případně půlku? Nebo to bereš tak, že jednou Ironman, navždy Ironman? A uvidíme Tě na Moraviamanovi i příští rok?

Olympijský bych asi chtěl zkusit a polovičního jsem jel minulý rok. Když jsem byl asi na 30km běhu tak jsem si říkal, že znova do toho už nejdu, ale stačilo si lehnout do postele a v hlavě už mi lítali myšlenky, za kolik hodin by bylo možné ho jet příští rok. Takže příští rok bych ho rád znovu zkusil.

Cítíš, že by jsi byl inspirací pro své okolí? V triatlonu, v životě.. řekl Ti třeba někdo, že by ten triatlon také zkusil?

Tak to mi ještě nikdo neřekl. Určitě se necítím jako inspirace pro své okolí. Jen vím, že dělám to co mne baví a naplnuje.

Mít za sebou první triatlon na královské distanci je velká zkušenost, je to tak, že ten první je vždy vyjímečný, ten, na který se nezapomíná (a platí to nejenom pro triatlon). Co Ti ta zkušenost dala, co by jsi udělal lépe či jinak?

Kdybych věděl do čeho jdu, tak bych lépe naslouchal Tomášovi a snažil bych se víc trénovat. A taky jednou z chyb bylo, že když jsem slezl z kola, tak se jsem se cítil vcelku dobře, ale byl to omyl. Pocit toho, že mi je dobře způsobil jen to, že jsem konečně slezl z kola, takže jsem se krásně rozběhl a dokonce si troufám říct, že jsem prvních 20km běžel okolo 5:25/km, což bylo moc rychlé. Tím pádem jsem na 20 km dostal rychlý knockout a 10km jsem se pěkně prošel. Asi bych to jinak rozběhl pomaleji.

Kde se v životě vidíš za pět, deset let. Jaký a čím bude Štěpán Bechyňa, kterému bude o deset let víc než je mu teď?

Rád bych se staral o děti jako jsem já a dával jim stejnou šanci na budování svých snů, jako jsem ji dostal já. A také bych rád cestoval. A určitě bych se chtěl věnovat sportu.

Je něco, co by jsi chtěl říct ostatním triatlonistům, lidem, kteří to budou číst.. cokoliv, máš možnost..

Jen toto: Cíle, které si často před sebe postavíme, vypadají jako nezvládnutelné. Ono je to ale naopak, jsou to jen možnosti, body odražení se k velkým snům, možnostem, které nás v životě mohou čekat.

Dnešní povídání se Štěpánem by nemohlo být úplné bez, jak se říká, pohledu z druhé strany. Ne proto, že by snad Štěpán nebyl schopen mluvit sám za sebe, říct co chce, kým je a kým by chtěl být. Myslíme ale, že slova Tomáše Slavaty u představení Štěpána prostě chybět nemohou, z důvodů .. na které jste již jistě přišli sami.

TS1Tome, chtěl bych Ti pogratulovat ke dnešnímu Moraviamanovi, nejen pro Tvůj vlastní sportovní výkon. Ono je toho trochu víc a my se k tomu ještě vrátíme. Tentokrát, jestli dovolíš, bych se Tě ptal víc na Štěpána, protože jemu především věnujeme dnešní článek. Kdy a jakým způsobem jsi zaregistroval Štěpánovu existenci a co způsobilo, že se z toho stalo něco víc než jen „všimnul jsem si“.

Štěpána jsem poznal před šesti lety při besedě na jeho základní škole ve Veltrusích, bylo mu tenkrát 11 let. Většinou, když dětem řeknu svůj příběh dokážou se mi pak otevřít a třeba se i spojit s tím, co prožívají doma. Štěpán mi pak napsal, že také vyrůstá bez otce a jeho máma je na vše sama. Štěpán má ještě tři sourozence. A já mu tenkrát nabídl, že ho mohu vzít na tréninkový kemp, kde jsem mu dal i šanci vyhrát jeho první kolo. Nechci totiž těm dětem dávat cokoliv jen tak, ale musí za to bojovat. Od té doby jsem začal Štěpána brát na různé závody a akce. V tuto dobu už u nás druhým rokem bydlí a snažím se ho podpořit v tom, na co si myslím, že má.

Kdo měl možnost být ve Štěpánově blízkosti nějakou chvíli, určitě postřehl, že má svou hlavu, není tím, který by stál v koutě, to co se dere na povrch je osobnost. Z mé zkušenosti je to s osobnostma náročné, netvrdím že těžké – to slovo totiž zkresluje stav věcí. Jaké je to se Štěpánem a kde jej třeba vidíš, za pět, deset let?

To je poměrně těžká otázka a to díky tomu, že s ním trávím hodně času, tak někdy vidím jak moc se podobá tomu, co zažil ve své rodině, určitá nezodpovědnost a velikost slov, které, ale nekončí u činů.  Štěpán má v sobě kus něčeho, co jsem si nesl i já a cítím ten potenciál, který může mít, ale strašně mu chybí ta pokora a úcta. Dnešní doba je v tomto hodně těžká, ty děti hledají své místo a myslí si, že slovy a telefony nahradí své ego a sebevědomí. Přál bych si, aby za deset let byl on sám šťastný a měl rodinu, která mu dá to co hledá. Já jsem v tomto hodně přísný. Dětí, které vychází z těchto prostředí musí najít zodpovědnost, aby nedělali stejné chyby, jako jejich rodiče. Stále je otázkou zdali má pomoc skutečně pomáhá, nebo ulehčuje život!!!

Sledovat Vás na startu i v průběhu Moraviamana byl opravdu zážitek, zvlášť pro mě jako otce, který znal pozadí příběhu o „moudrosti dospívajícího a lehkosti ironmana“. Moc jsem Štěpánovi přál ať to dá, ať jej to nezlomí. Jak jsi to vnímal sám? Nechtěl by jsi čtenářům naznačit vícerozměrnost Moraviamana kterou pro Štěpána měl?

Štěpán o Moraviamanu mluvil už dříve a chtěl ho absolvovat, proto jsem se mu snažil pomoci s tréninkem a v minulém roce jsem s ním absolvoval poloviční trať, kdy jsem se o něj celou dobu staral. V tréninku se ze začátku snažil, ale pak už jel dle své linie a přesně jak Ty píšeš, kdy on sám bojuje s tou svou vlastní osobností a myslí si, že to málo stačí. Já mu řekl jasné podmínky, za kterých ho pustím na trať – i já to celé vnímam jako nezodpovědné, poslat tam 17 letého kluka, který nebyl připraven na takový závod. On tu přípravu nezvládl a věděl, že ho na trať nepustím. Potom všem, co ale dokázal říct a jak jeho velikost slov byla bez respektu ke všem těm lidem, kteří se na takový závod připravují roky, jsem mu řekl, že ho pojede. Chtěl jsem, aby tu zkušenost získal a pochopil. Půjčil jsem mu své kolo a já si půjčil kolo od Jiřího Daňka, které neřadilo a já to jel celé na jeden převod (smích). Štěpán musel ale před tím zaplavat těch 3.8km, zdali to zvládne v limitu a to dal v pátek. Já vědel, že se budu starat o Cirk la Putyka na trati, tak mi nešlo o čas. Ironman je závod, který se musí vyhrat v hlavě a nikdy se nesmí podcenit příprava. Pokud má člověk dobrý trénink, dá mu to sebevědomí na trati. To, co člověk zažije během závodu, je něco, co už nikdy nezažije a musí se očekávat to nejhorší. Štěpánovi se chtělo na trati spát, měl často hlad a na běhu se už chtěl posadit. I pro zkušeného závodníka je každý ironman očistec. V cíli jsem před Štěpánem poklekl a řekl, že je borec, ale o to více mne vnitřně trápilo a trápí to, že mohl být úplně někde jinde a to, že by člověk neměl mrhat talentem. Dokázal to a to patřilo jemu, nikoliv mne.

Chtěl by jsi Štěpánovi něco veřejně vzkázat nebo popřát?

Aby našel v sobě svou pokoru a úctu, aby nezapomínal kým je a odkud vychází. Slova nejsou činy a věřím, že tato zkušenost mu otevře oči, aby pochopil, že bez tréninku se takové závody jen protrápí, nebude celý život nejmladším závodníkem, ale bude se muset jednou postavit skutečným soupeřům. Má před celý život, musí ještě vyhrát hodně bitev a hlavně těch životních a být oporou pro své sourozence, kteří ho potřebují.

Společná otázka na závěr: Co pro Vás znamená Moraviaman a co by jste mu popřáli k letošním patnáctinám?

Š: Závod, který Jiří a Silvie dělají, je krásný. Je na něm vidět, že i sebemenší detaily jsou dotaženy do konce. A ty občerstvovačky jsou prostě neuvěřitelné. Přeju hodně štěstí do dalších let.

T: Pro mne je Moraviaman srdce, které i přes ty všechny starosti, které kolem toho jsou stáje tluče a bojuje. Přeji Jiřímu a Silvii stále dost sil k tomu, aby to dotáhli až na 20. narozeniny a aby jejich srdce Moraviamana bylo stále dost silné.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com