Nejen tréninkový den s Lubošem Bílkem

Select Language: Czech_Republic United_Kingdom

Je to tak trochu jako představovat námořníkům moře, rybářům ryby či železničářům koleje. Skutečně by to mohlo vypadat jako příslovečné nošení dříví do lesa. Představovat triatlonistům Luboše Bílka asi může vypadat zvláštně, Luboše Bílka totiž zná opravdu každý.

Moc rádi jsme využili příležitost, a strávili s Lubošem a jeho svěřenci jeden den. Pro něj standartní, pro nás trochu vyjímečný. Podívali jsme se pod pokličku toho, jak trénují ti nejlepší ty nejlepší. Poznali jsme triatlonisty kteří pravděpodobně velmi brzy ovlivní světový triatlon, ale hlavně, měli jsme možnost poznat, že Luboš není jen vynikajícím trenérem, ale také skvělým člověkem, který dokáže být velmi dobrým společníkem.

Kdo měl možnost Luboše poznat blíž, pochopil, že jeho vyjímečnost nespočívá jen v tom, že trénuje mistra světa. To, že patří mezi nejlepší triatlonové trenéry vůbec je jen špičkou ledovce. Je stělesněním toho, čemu se zvyklo říkat „americký sen“. Táta zedník, máma pracovala na poště.. jen člověk bláhový by jej řadil mezi ty, jež se narodili se zlatou lžičkou v puse. Jeho život je více odpracovanou a zaslouženou realitou než snem.

 

LU01
…………..1979……………………………..1998-2003…………………………….2004-2006…………………………..2008…………………………….2012 CW00

Po Plzeňské univerzitě se Luboš zapisuje na tělovýchovný institut v Kolíně nad Rýnem, což je krok víceméně pochopitelný. Přichází však výběrové řízení na trénéra spolkové země Baden Wüttemberg..

Stále nám tak trochu vrtá hlavou jak je možné, že jsi dostal práci, na kterou jsi nesplňoval žádné předpoklady. Víš, co rozhodlo ve Tvůj prospěch?
No, těch důvodů bylo víc. Když mně na ten post vzali, a já se tak se stal součástí jejich kolektivu, když jsme se velmi dobře seznámili, samého mne zajímalo, co rozhodlo. Asi nejdůležitější bylo, že hlavní šéf byl bývalý voják, byl vojákem z povolání 30 let.

No to ano, vypadáš úplně jako voják. (Smích)
(Smích) Já na vojně ani nebyl.. Nějaký ten vojenský návyk však v sobě mám – přestože pohovor začínal v devět ráno, já jsem tam už před sedmou byl, abych viděl, kde to je. Náhoda je blbec a my se potkali na chodbě. Ptal se mně, koho hledám a já jsem říkal, že jdu na pohovor.

Tak ten musel pořádně vytřeštit oči, že co tam děláš.
Jako vojáka ho to zaujalo. Kdybych přišel minutu později, tak už se nesetkáme a já bych to místo nedostal a kdybych přišel minutu po deváté, tak bych ho nedostal určitě. Taky ho zaujalo, že jsem neměl problém se do 14-ti dnů přestěhovat do Stuttgartu. Pak se mne ještě ptal na moji sportovní kariéru, a co si myslím o sobě jako o trenérovi – řekl jsem mu: „Já sám jako sportovec nezvládnu dostat se na Olympijské hry, ale jako trenér jsem si jistý, že můžu někoho trénovat, kdo na olympiádě bude závodit.“ Takže i tento můj optimismus přispěl k tomu, že jsem tu práci dostal. Plus ještě i to, že jsem napsal diplomovou práci o triatlonu.

Jak ses k triatlonu vůbec dostal? Pravděpodobně to nebyl Tvůj první sport.
To teda nebyl. Nejdřív jsem hrával dlouhou dobu ping-pong, fotbal a basketbal. Ping-pong mi šel nejlíp, ale když jsem se dostal na vysokou musel jsem začít dělat i jiný sporty jako třeba gymnastiku nebo vrhat kouli a na to jsem musel začít chodit do posilky, abych nabral sílu. To však pro ping pong nebylo dobré, protože jsem ztratil cit pro míček, tak jsem s ním skončil. Ale měl jsem spolužáka, který byl v české triatlonové reprezentaci. Hodně jsme si o tom vykládali, až jsem to nakonec vyzkoušel a propadl jsem tomu.

Pár fotek

z tohoto období existuje.
Ano, bohužel (smích).

Tvé triatlonové začátky byli jemně nastíněné i ve videu „Slavní neznámí“

, které přednedávnem otřáslo domácí scénou. Bylo nádherně zpracováno.
Ano, doopravdy jsem nečekal, že to takhle krásně sestřihají, fakt to udělali moc hezky. Ještě jsem jim potom děkoval, protože to fakt bylo super. Pro mně to zase až tak.. teda, samozřejmě i pro mně to má význam, ale hlavní význam to má pro rodinu – mám tu ještě tetu, strejdu, bratránky – oni mě vidí jenom třikrát do roka, tak z toho mají takovou radost. Z tohoto pohledu mně to přineslo strašně moc. A pak se ještě poozývali nějací spolužáci ze základky, z gymplu, lidi, o kterých jsem dvacet let nic neslyšel. Takže jsem si to strašně chválil. Oni za mnou přijeli do Německa, bylo štěstí, že to bylo ještě v Sebastianově přípravě na Bahrajn, takže nás měli oba dva a i Sebastianovi mohli položit těch nějakých 4-5 otázek. Což bylo fajn, protože to interview díky tomu že tam mohl být i Sebastian moc získalo – mohli položit otázky i jemu jako mému svěřenci.

A Sebastian řekl, že jsi skvělý. (smích)
(Smích) Jasně, musel, protože věděl, že večer musí ještě běhat a já bych mu mohl změnit tréninkový plán (smích).

Když si vzpomněl Challenge Bahrajn – tam se Sebastianovi moc nedařilo.
On píchnul. A vzhledem k tomu jaké bylo šílené startovní pole, jsme si říkali dopředu, že tam nemá smysl brát náhradní materiál. Pokud píchne a výměna ho bude stát nějaké 2-3 minuty, do desítky se nedostane. Nemněli jsme však ani nejmenší ponětí jaký bude mít nohy. Po závodě totiž říkal, že také nohy ještě neměl nikdy v životě – ani ve Vegas ani na Hawaii. Na těch prvních třiceti kilometrech šel průměr téměř 48 km/h, na Raelerta, který vyhrál, ztratil 3 minuty ve vodě a na tom třicátým kilometru ho už měl dojetého, kdo ví, co by se stalo potom… Ale my jsme šli riziko, to, že jsme zvolili úplně ty nejrychlejší možné pláště, které na trhu ani nejsou.

Hop nebo trop.
Přesně tak. Kdybychom věděli, že bude mít takové nohy, tak bychom vzali náhradní materiál a i kdyby ho oprava stála nějaké ty dvě nebo tři minuty, stále by byl druhý za Raelertem a to by stálo za to – za druhé místo bylo ještě 50 tisíc dolarů. Dopředu jsme bohužel počítali s tím, že šance nebude žádná.

Lubos
Ale jaká by to byla drzost, kdyby píchnul a stejně zvítězil. (smích)
Zvítězil – to asi ne. Přeci jenom Raelert běžel v ten den jak král. Půlmaraton za 1:10 je moc rychlé. Na druhou stranu, v porovnání s Frodenem a Gomezem z Mistrovství světa v Mont Tremblant – čtyři dny před závodem jsem říkal, že na téhle trati nikdo nezaběhne pod 1:12 a Gomez tam nakonec mastil 1:09. Ten se rozběh jakoby to byl sprint na 5 kilometrů, jsem si říkal, jestli mu někdo nezapomněl říct, že jich má před sebou 21, ale on to fakt proběh neuvěřitelným způsobem.

Gomez se v havajském speciálu Breakfast with Bob

nechal slyšet, že plánuje svůj Ironmanský debut na rok 2017.
Ano, to je pravda, taky bratři Brownleové mají stejné plány.

Nemáte z nich strach?
Ne! (smích) Pro nás je to obrovská motivace. Třeba jsem rád, že na půlku a na celý přišel Frodeno. Já jsem Sebastiana vždy táhl na velké závody, kde je konkurence, nikdy jsme nejezdila třeba Ironman Brazílie, kde nikdo na startu není – už od začátku jsme jezdili třeba Roth nebo Frankfurt. To, že Sebastian talent má a že je tam šance vyhrát Hawaii jsem věděl vždycky a nemá smysl se schovávat před konkurencí – pokud chceme vyhrát Hawaii, musíme ty nejlepší porážet kdekoliv, kdykoliv. Já prostě nezastávám ten názor jezdit malé závody. Mistrovství Německa třeba vůbec nejezdíme.
Gomez je pro nás velká výzva. Na olympijském a na té půlce musíme ale popravdě říct, že je pro nás asi neporazitelný. Přiznejme si, my jsme měli v Kanadě fakt špatný den – nevíme dodneška proč, trénink probíhal líp než před Vegas, kde poslední dva roky vyhrál, ale prostě to nevyšlo. Věřím tomu, že kdyby měl svůj super den, tak by Gomeze a Frodena někde na šedesátém kilometru dojel, pak by jim ujel tak o minutu a půl, co by oni stáhli hned někde na třetím kilometru běhu. Neměli bychom šanci. Kdybychom v ten den měli super den, tak bychom měli možná páté-šesté místo. Porazit ty dva – ani ve snech. Vidíme to realisticky.

Když jsi mluvil o Bahrajnu, trochu jsi naznačil – zajímalo by nás, jestli zastáváš názor, že technika hraje velikou roli při výkonu.
Hraje. Například v Bahrajnu byli velké rozdíly na cyklistice, co bylo způsobené tím, že drafting byl na 20-ti metrech – normálně je na deseti a jakmile to zdvihly na těch 20, ti lidi museli mnohem více zamakat na cyklistice a tam ten materiál rozhoduje ohromným způsobem. A já si myslím, že ten materiál, co jezdíme my, nejezdí kromě nás nikdo.

To jsou ale silná slova.
Triatlon má v porovnaní s cyklistikou výhodu v tom, že i co se týká třeba aerodynamiky kol, tak dovoluje něco jiného, než mají dovoleno cyklisti. Sebastianovi hrálo ještě do karet taky to, že má bakaláře z fyziky – přestože studium nedotáhl až na inženýra – holt, profesora na fyzice nezajímá, jestli má závod na Hawaii a pět dnů nebude moci do školy. Těch šest semestrů fyziky má, takže celou aerodynamiku, valivý odpor, všechno má nastudovaný. Plus teda to, že má skvělé sponzory – třeba od Continentalu dostává takové pláště, které na trhu ani nejsou. Samozřejmě, musí se nechat, že třeba Van Lierde ten má taky famózní materiál.

Takže kolo máte speciálně na míru?
Noo, to zase ne. Rám jezdíme takový, co je normálně na prodej, taky Zippy 808, Sram Red.. Až takové ty extra doplňky – třeba pláště – například, když jsme jezdili tak dva-tři roky dozadu Continental Competition, my jsme měli k dispozici Continental Competition 1 – což byl další speciální prototyp. Lidé to strašně podceňují. Každý si radši koupí ráfky od Zippu za nějakých 60-70 tisíc korun a potom na to hodí „nějaký“ pláště – já to nebudu radši jmenovat jaké (smích). Přitom ty nejlepší pláště oproti těm nejhorším ušetří 30 až 35 wattu při průměrné rychlosti 35 km/h, co v pohodě může zajet i dobrý hoblík. A když ten hoblík bude mít v cíli 250 proti 220 wattu, to je strašně moc. Ale to nikdo jaksi neřeší. Koupil si kola za 60 tisíc, ale investovat tři tisíce do dobrých plášťů se mu zdá už hodně.

IMG_7702_b
Kdybychom to chtěli zobecnit, řekl bys, že Continental dělá nejlepší pláště?
Ano, podle mně je Continental momentálně nejlepší. I ty co se normálně prodávají – například Grand Prix 4000, ty jsou možná o 3-4 watty horší než to, co jezdí Sebastian.

Kupujeme Continentaly, možná že budeme rýchlejší (smích). No jenom si trochu děláme legraci z naší výkonnosti.
(Smích) Tam ještě malinko záleží i na destinaci. Na Hawaii bychom se neodvážili jet ty pláště co v Bahrajnu. Vzhledem k tomu, že jsme tam v prvém roku v závodě píchli a pravidelně tam máváme v tréninku tak 4-5 píchnutí a to v tréninku jezdíme obyčejný pláště. Ale tam.. Američani jsou prostě prasata – ti jedou, vyhodí tam flašku od piva nebo něco takového, takže na těch krajnicích je plno střepů.

To píchnutí v Bahrajnu byla pravděpodobně náhoda.
Ano, to byla náhoda. Protože tam byla famózní, krásně čistá silnice, možná jediný střep nebo nějaká blbost na celých devadesáti kilometrech a on to bohužel trefil. To byla holt, smůla.

Na řebříčku závodů, které jste absolvovali, kam bys zařadil Bahrajn

?
Já jsem se Sebastianem v Bahrajnu nebyl, ale co se týče organizace a všeho okolo, tak asi to nejlepší. Pro ty profíky to bola úplná paráda – oni mu zaplatili letenku, hotel, na letiště pro něho přijelo soukromé auto, odvezlo ho do hotelu kde měl jednoho řidiče s autem, který mu byl celých těch pět dní k dispozici. To je něco, co člověk v triatlonu nezná. Trénuju jednoho Švýcara, který žije v Dubaji už deset let, jezdí tam všechny závody, je dobrý a zná se třeba s šejkem z Bahrajnu. Tak jsme se spolu bavili, organizátorům je naprosto jasné, že pokud se chtějí v triatlonu prosadit, u profíka jediné co rozhoduje, jsou prachy. Kvůli tomu tam ty prémie byly tak obrovitánské. A pro amatéry – jednoduše nabídnou nejvyšší možný standard. Mám ještě dva hoblíky, kteří tam byli závodit a ty byli úplně nadšení – jídlo, zázemí, depo, veškerá organizace, vše bylo špičkové. A to přitom oba dva jezdí závody jako Frankfurt, Zürich, co jsou v Ironman sérii jedny z nejlepších, shodli se však, že Bahrajn byl úplně famózní.

A co hákovaní? Noční můra velkých závodů po celém světě. A 20 metrů je celkem dost.
Říkali, že hák byl doopravdy dodržován – ne že by slyšeli, že by někdo dostal penalizaci, ale na trati bylo možná 40 nebo 50 motorek. A to stačí už jenom to, aby ty motorky jeli, a lidi mají strach, takže nejezdí v háku. V podstatě není zapotřebí nějaké červené karty dávat – stačí když jsou ty motorky stále vidět na trati, sem-tam stačí písknut a lidi si budou dávat pozor. Co se týče organizace, tak ten Bahrajn byl fakt super.

Pokud to půjde, máte Bahrajn neplánový jezdit každý rok?
Myslím si, že to asi budeme jezdit.

Arabský svět se pustil do triatlonu naplno, tento rok bude premiérová série Triple Crown s velkými prémiemi. Přemýšleli jsme, jestli to pomaličku nezačne ohrožovat Ironman a Hawaii. Co myslíš?
Začne. Myslím si, že jo. Protože další, co ještě přijede, budou Mistrovství světa od Challenge na dlouhém. Kdy a kde ještě není jisté, ale jsou naplánované. A tím sérii Ironman vzniknou velké problémy. Podle mně je dobře, že bude větší konkurence – triatlonu to globálně může hodně přinést.

Máš raději Franfurkt, nebo Roth?
Roth, kvůli hezké rychlé trati, super atmosféře – ten závod se nám strašně líbí. Ale pro mě jako trenéra je Frankfurt jednodušši. A v Rothu jsme ještě nevyhráli. Byli jsme tam dvakrát druzí, ale oba výsledky – čas pod 8 hodin (7:59, 7:57) jsou slušné.

To jsou parádní časy. Vlastně i nejlepší světový výkon na ironmanské trati je z Rothu.
Ano, v ten rok když to Raelert dal za 7:41 jsme tam byli taky. Sebastian to zašel za 7:57, což je výborný čas, ale celý den Raelerta ani jednou neviděl.

To je šílené.
Taky je ale pravda, že jsme neměli úplně super den – ještě čtyři dny před závodem mi Sebastian říkal, že má skvělé nohy, že pojede cyklistiku 4:10, ale v den závodu to jaksi nevyšlo. Ale Roth máme rádi. Je ale třeba taky přiznat, že Frankfurt je pro mě trenérsky mnohem jednoduší – v Rothu se neběží na kola a díky tomu, že Frankfurt má běžeckou část rozdělenou do čtyř okruhů, je mnohem snazší informovat o odstupech a mezičasech.

Ve zmiňovaném videu jsi řekl, že Ti ještě do portfolia chybí olympijský vítěz. Máš už někoho vyhlídnutého, kdo by se mohl této úlohy v budoucnu zhostit?
Ne, ještě nemám. Mám tady jednoho klučinu na soustředění, tam máme cíl se na tu olympiádu dostat. Teďka má 26, takže v olympijském roce bude mít 28, to by bylo spíš na zkušenost. A potom směrem ke 2020, to už bude mít 32, což bude už teoreticky asi trochu starý na to, aby tam zaběhl nějakých 28:45, co bude podle mně potřeba. Ale ten Christopher co ho trénuju, u něho věřím, že jsme schopný se dostat k tomu, aby v Riu běžel pod 30 minut, co by teoreticky mohlo být nějaké páté až osmé místo. Zní to neuvěřitelně, ale ten Mola, Gomez, Brownleeovci – ti všichni poběží pod 29.

Christopher Hettich christoph_w

Jak Ti vyhovuje Luboš a jeho trenérské vedení?
Luboš je skvělý trenér, pracuju s ním od roku 2006 a velmi mi vyhovuje. Bývám blízko Freiburgu, tak i to nám nahrává do karet. Na Lubošovi mám rád, že s ním můžu o tréninku diskutovat – můžu dávat návrhy a trénink kdykoliv operativně změníme. A to je fakt super. Nemám rád přístup, v kterém sportovec nemůže do tréninku promluvit a má jenom slepo poslouchat.

Je něco, co Ti na Lubošově trénování nevyhovuje.
Spolupráce s Lubošem je super a jeho styl mi velmi vyhovuje. Možná trochu nevýhodu mám v tom, že dělám ITU závody a většina mých týmových kolegů jezdí delší distance.

Na druhou stranu, zase seš potom nejrychlejší, ne?
To je pravda (smích).

Jaký je Tvůj největší cíl?
Pro mě je to olympiáda.

Takže olympijské zlato?
Nee (smích). Zatím jenom účast a do budoucna uvidíme, jak to půjde. Pokud se budu stále každý rok postupně, krok za krokem zlepšovat, bude to dobrý.

Registruješ na okruhu ITU slovenského triatleta Riša Vargu?
Ano, samozřejmě! Přesto že se neznáme osobně, už jsme se potkali na stejných závodech, ale ne moc často, protože já zatím startuju většinou „jenom“ na evropských pohárech. Nějaké závody světového poháru za sebou už sice taky mám, ale doufám, že se pomaličku propracuju do WTS série a budeme se na startech setkávat častěji.

Máš někoho mezi svými svěřenci, kdo by jim mohl na tom běhu stačit?
Mohl by právě ten Christopher. Noo, stačit.. věřím tomu, že je schopen se tam nějakým způsobem dostat. Jak jsem ještě trénoval Ricardu, když chodila s Gomezem, tak jsem pár tréninku s Gomezem měl. Měli jsme tehdy spojovací trénink, který byl určený Ricardě připravující se na Peking a Christopher s Gomezem pro ni dělali tempo. Christopherovi jsem řekl: „Pak, v posledním běhu na ty tři kilometry se do toho opřeš co to půjde a uvidíš, jestli Gomez poběží s Tebou.“ Tak samozřejmě Christoph zaútočil, Goméz okamžitě za ním, Ricarda-Nericarda, ta je už vůbec nezajímala, no a tu trojku zaběhli za 8:36 nebo 8:37 a Christoph byl právě před Gomezem.

Tvůj kádr spíš vnímáme jako víc mužský – ze žen registrujeme asi jenom Ricardu Lisk a Svenju Bazlen. Pracuje se Ti líp s muži nebo je to jedno?
Ne, obecně je to jedno. Z žen jsem měl na olympijském Ricardu a Svenju, které jsem dostal na olympijské hry (Peking a Londýn) a na tom dlouhém jsem měl doteďka hlavně Sebastiana a Andrease Böchrera. Teďka mi mezi ženami přibyla Eimear Mullan, vítězka Ironmanu Mallorca a ještě Alice Hector z Anglie, z Londýna, která by mohla být na půlkách velice dobrá. Takže jsem tam teďka dostal dvě velice velice nadějné holky.

Přestěhovali se za Tebou do Německa?
Ne, bydlí obě dvě v Anglii, ta jedna je z centrálního Londýna, byla teďka u mě týden ve Freiburgu a teď je s námi tady na soustředění – chudák holka na běžkách, tak na to docela kouká (smích) – z centrál Londýna – tam na běžky moc často nechodí (smích). Ta druhá tu s námi měla být taky, ale dostala povinný termín od sponzora do Egypta, tak nakonec musela letět tam. Ale jinak fungujeme tak, že dostávají tréninkový plán přes internet.

Alice Hector alice_w

Jak Ti vyhovuje Luboš a jeho trenérské vedení?
Velmi. U Luboše jsem jenom od listopadu, ale spolupráci si velice pochvaluju. V minulosti jsem pracovala s vícerými jinými trenéry, ale bývala jsem hodně zraněná, protože na mně dost tlačili a já sama jsem potom taky na sebe tlačila, čehož výsledkem bylo, že jsem žila pod neustálým tlakem. Musela jsem se dát do pořádku, takže jsem se do triatlonu vrátila až minulý rok a trénovala jsem se sama. Bylo to fajn jako takové přechodný období, znova jsem se trochu rozběhla, ale v tréninku jsem trochu moc hádala a nebylo to velmi trénování na vysoký profi úrovni. A tehdy přišel čas svěřit se do rukou dobrého trenéra a na scénu přišel Luboš.

Proč jsi se rozhodla právě pro Luboše?
Luboše mi odporučil jeden bývalý tréner, kterému velice důvěřuji (zákulisní informace pro čtenáře, je to Darren Smith, asi nejlepší trenér oympijského triatlonu na světě , trénující Jodie Stimpson, Anne Haug, Lisu Norden,..). Šla jsem se podívat na jeho web a ten se mně hodně líbil – byli tam sportovci a trenér a všichni se usmívali a to se mi velice líbilo (smích). A potom, když jsem mu napsala a on mně odepsal, vždy bylo všude hodně smajlíků – všechno bylo od začátku velmi pozitivní a hned jsem věděla, že jsem na správné adrese (smích).

Co Ti na Lubošovi nevyhovuje?
Vlastně.. (smích) Noo, není je to ani tak, že by mi to nevyhovovala, spíše je to nezvyk – mám trochu problém s tím, že mám pocit, že málo trénuju. Na druhý straně, je to hrozně fajn, protože se fakt dobře cítím a hlavně, nemám žádný zdravotný potíže. A vím, že když jsem se snažila do dne natlačit co nejvíc jak jen bylo možné, tak že to pro mne nefungovalo.

Možná je to jen o tom si na to zvyknout.
Přesně tak. Zvláště při dlouhých triatlonech, na které se specializuju, mají sportovci tendenci trénovat hodně kilometrů a co nejvíce hodin, přičemž jim vůbec nejde o kvalitu.

Jaký je Tvůj největší cíl?
Můj největší sen je dostat se na Hawaii.

Jenom dostat?
(smích) Ne, chci být v Top10. (smích)

Sledovala jsi loňský Hawaii?
Ano, ale abych byla upřímná, neměla jsem to v plánu. I když mám dlouhý triatlon ráda, nikdy mně moc nebrala představa sledovat ho celou noc. A tak, když běžel Hawaii, tak jsem ho zapla, s úmyslem podívat se chvilku jak to jde, ale nakonec jsem se od něho nemohla odtrhnout. Ženský závod byl tak napínavý! A když vyběhla Mirinda a doslova letěla, bylo to neskutečné!

A funguje Ti to? Teoreticky, kdybys měl ještě volné místo a někdo by měl zájem o tréninky přes internet, přistoupil bys na to?
Momentálně mám úplně plno, ale ano, takto trénuju hodně lidi. Vlastně to, z čeho žiju, jsou tréninkové plány přes internet. Protože holt, v tom triatlonu moc peníze nejsou. Sebastiana jsem taky prvních pět let naši spolupráce trénoval úplně zadarmo, neplatil vůbec nic – protože jsem věděl, že jednou bude dobrý, a že když vyhraje tu Hawai, tak z toho budu profitovat strašným způsobem. Bylo tam riziko, ale byla to investice do reklamy. Stejně tak zatím nic neplatí Maurice Clavel, klučina, co byl teď třetí na Ironmane 70.3 ve Wiesbadene – ujet třetí místo v prvním roce, kdy s půlkami začal je výborný výsledek. Prostě doufám, že za 2-3 lety se dostane na tu úroveň, kde je teď Sebastian a pak mi reklamu bude dělat on. U těch mladých si vždy někoho najdu, koho se snažím si takto vypiplat.

Kromě trenéra jsi i investor.
Ano, dá se to tak říct (smích). A z čeho žiju, jsou opravdu ty hobíci. Triatlon většinou nedělají chudí lidé, dělají ho ti, co ty peníze mají a já si ten tréninkový plán nechám docela zaplatit. Ale myslím si, že jim nabízím celkem dost. Přičemž, když mi napíšou mail, tak se snažím co nejdřív odpovědět – já si na to docela potrpím – jednoduše, aby byli ti lidi spokojeni.

A když si odešel jako trenér české mládežnické reprezentace, tak se vody zavřely – už nemáš žádné Čechy?
Mám – pořád trénuju Tomáše Řenče a Báru Hlaváčovou. Když jsem končil s trénováním německé i české reprezentace, tak jsem jim říkal, že kdo bude chtít, toho budu trénovat dál, bez toho, aby musel za tréninky platit – přece jenom, strávili jsme spolu nějaký čas a vznikly tam citové vazby.

Trénoval jsi německou mládež i českou a nevíme, jestli se to dá, ale dokázal bys porovnat je a nás? Je tam vůbec nějaký rozdíl?
Obrovský. A největší rozdíl je v hlavě. Když jsem do repre přišel, už jenom na té motivaci co ti sportovci mají, bylo cítit, že nikdo nevi, co je zapotřebí dělat a obětovat, aby se na úplnou špici dostali. A proto to nikdo nedokáže.  Taky trenéři v Čechách mají jednoduše strach. Vychází třeba z psychologie, že se nesmí dávat vysoké cíle, protože to nevyjde a potom je člověk z toho zklamaný, ale pokud ten člověk nemá cíl, řekne si jenom „je pro mě hezké být v reprezentaci, zajedu si nějaký ten evropský pohár“ – to ho nikam nedovede. Sebastian už ve dvanácti, potom co odjel svůj první triatlon, řekl: „Chci vyhrát Hawaii!“ A to už svědčí o tom, že tu motivaci má. Ví jaký má cíl, ví, co k tomu cíli musí splnit a jde za tím. U nás mi přijde, že se ti sportovci strašně brzdí. Možná je trenéři v tréninku paradoxně přetěžují, ale na druhou stranu, ti požadavky na ně dávají malé. A moje zkušenost je, že kdo si klade malé cíle, nic nevyhraje. Jasně nemůže každý vyhrát Hawaii nebo olympiádu, ale pokud to člověk nemá ani jako svůj sen, ani jako cíl, je jisté, že to nedokáže.

Maurice Clavel maurice_w

Jak Ti vyhovuje Luboš a jeho trenérské vedení?
Bude to potom Luboš číst? (smích) Ale ne, teď vážně. Luboš je super a jeho tréninky taky! Jeho největší plus je, že ví, co je pro sportovce dobré a jeho tréninky sú stoprocentně efektivní. Když jste u Luboše, neodtrénujete ani jeden jediný prázdny kilometr. Taky si však myslím, že Luboš je trenér, při kterém Vy, jako sportovec musíte být samostatný, mat vlastní vizi, cíle a musíte nad věcmi přemýšlet – musíte být osobnost. Takové, že dojít, vygumovat si mozek a paměť a říct si, že Luboš je pro mne jediný člověk na světě, udělám všechno, co říká – to u Luboše nefunguje.

Co na Lubošovi nemáš rád, nebo doslova nesnášíš?
Uuuuuuuuf..

Neboj, nedáme mu to číst.. (smích)
(smích) Já fakt nevím. Myslím, že nic takového není.

Nestává se, že ne Tebe někdy příliš tlačí?
Ne, já mám právě rád, když je to makačka. Luboš mně spíš musí brzdit. Jsem typ, který rád závodí a který je rád na čele závodu, takže Luboš mně často musí uklidňovat a držet na uzdě.

Jaký je Tvůj největší cíl?
Vyhrát Hawaii.

Myslíš, že s Lubošem je tato meta reálná?
Ano, určitě. Díky Sebastianovi Luboš už ví, jak tam vyhrát, takže v pohodě. (smích)

Registruješ někoho z českých triatlonistů?
Ano, jasně, Filipa! Filipa Ospalého – je to super chlap, mám ho hrozně rád a velice rád s ním trénuju. A zanedlouho jedeme spolu na Fuerteventuru, tak se moc těším. Má taky kopec zkušenosti, takže tréninky s ním se dostávají ještě do jiného levelu. Když spolu jedeme nějaký troj-čtyř hodinový kolo, já se jdu přetrhnut na čele a Filip se jenom usmívá vzadu a říká: „Maurice, to není dobrý. Pojeď radši ke mně.“ (smích)

Přistupuje k tomu způsobem „to nemá cenu, tak daleko nesahám“.
Ano. A vymlouvají se. Jednou jsem školil české trenéry – myslím, že to bylo v roce 2010 a tam jsem prohlásil, že na olympijské vítězství v Londýně bude zapotřebí běžet 29:10 až 29:15 a oni na mně koukali, že to není možný, vždyť tak neodběhnou desítku ani čeští atleti a jak to mají zvládnout triatleti? Tak říkám, že to není můj problém, jestli čeští atleti umějí běhat nebo ne. Pokud ale chce triatlonista zlato na olympiádě, tak holt, tam musí ten čas zaběhnout. A nakonec to tak bylo. Alistar Brownlee běžel na vítězství ještě o něco líp – za 29: 07 a druhý Gomez za 29:16.

To byl pohled na závodníky, nebo trenéry a dokázal bys porovnat taky fungovaní svazů?
Největší rozdíl je jednoznačně v penězích – co si můžou dovolit Němci, co si můžou dovolit Češi – to je obrovitánský rozdíl. V Německu funguje systém bodování, krajina je rozdělená na 16 zemí a za umístnění v soutěžích se získávají body, z čeho se potom odvíjí i financování. Za těch šest let v Beden Wüttenbergu jsme čtyřikrát touto bodovací soutěž vyhráli a dvakrát jsme byli druzí, takže jsme dostávali tu úplně nejvyšší dotaci, co v řeči peněz znamenalo, že jsem měl k dispozici něco přes dva a půl milionu korun, takže nebyl problém chodit na soustředění Kanáry, Mallorka a podobně. Plus, navíc, prezidentovi toho mého svazu se podařilo dotáhnut hodně sponzorů, takže nebyl problém s oblečením, výbavou, výstrojem na běžky, neoprény – to všechno jsme pro ty děcka měli.

A sportovní politika – to je snad všude stejné. Obecně bývá problémem ve svazech, že tam jde o moc a o vlastní ego. Za ten čas co jsem byl v Baden Wüttenbergu, tak se vystřídali čtyři sportovní ředitelé a jenom jednomu jedinému nešlo o něj, ale o sportovce. A ten vydržel jako sportovní ředitel necelý rok, protože holt, na tu pozici prostě nepadl.

A stalo se někdy, že by sponzoři přišli sami za Vámi?
Ne, sponzory vždy oslovoval prezident přes své kontakty. U nás si často myslí, že mají nějaké vydřené čtyřicáté místo z olympiády a sponzoři se sami pohrnou. Ale třeba si uvědomit, že triatlon je malý sport a ty velké sponzory vůbec nezajímá. Navíc, na to musí být fakt dobré výsledky. Na druhou stranu, je pravda, že v triatlonu peníze jsou, ale bohužel nejsou u mládeže, nejsou na tom olympijském, ale jsou na dlouhém a jsou u hobíků na dlouhém. Průměrný plat hobíka závodícího na Hawaii je kolem 180 tisíc dolarů ročně.

Naši tam ale ten měsíčný průměr asi trochu kazí.
(Smích) Ano, to asi ano.

Náš triatlon ve světě obecně trochu upadl, možná ale s Honzou Řehulou jako novým trenérem reprezentace se blýská na lepší časy.
To ano. Ale si myslím, že pro ty sportovce to bude maso. To, co dříve trénovali za měsíc, on po nich bude chtít za týden. Ale když ho nechají dělat svoji práci, má Česko velký potenciál. Nikoho lepšího na tu práci neseženou. Samozřejmě, nemůžou čekat, že výsledky se dostaví hned. Teď začne trénovat a v létě aby už měl mistra světa. To ne. Je to běh na velmi dlouhou trať, ale jestli vytrvá, tak si myslím, že směrem k Tokiu 2020, nebo až k další olympiádě 2024, by ty výsledky být mohli. Protože mezi těmi mladými teďka, tam těch talentů moc bohužel není. Je to veliká škoda, že u nás si ty sportovci kladou velmi malé cíle.

Máš nějaký trenérsky vzor?
Ne.

IMG_7856_b
A vždy jsi chtěl být trenérem? K triatlonu ses dostal až na výšce, tak jaký byl dětský sen Luboše Bílka?
(smích) Tak ty „pracovní“ sny a cíle se úměrně věku a zkušenostem posouvali. Vždycky jsem chtěl být učitelem. Postupně jsem si říkal, že by nebylo vůbec špatný, kdybych mohl učit na gymplu, pak se ty cíle posouvaly k tomu, abych mohl přednášet na vysoký – a to byl vlastně můj největší cíl – učit. No a postupně jsem se dostal k tomu trénování a jsem s tím spokojený.

Naplňuje Tě to.
Ano.

Mladí které teď máš tady na soustředění, ti tě oslovili sami?
Ano, všichni. Mám tu třeba dva sourozence Švýcary, kteří několik let trénovali u Bretta Suttna a přešli ke mně.

Výhodou soustředění i pro samotné sportovce je, že nejsou v tom tréninku sami. Obecně, upřednostňuješ u svých svěřenců, aby trénovali v skupině nebo individuálně?
Je to velice individuální, ale obecně mám zkušenost, že nejvíce pomáhá trénink v skupině u plávaní. Cítil jsem to sám na sobě, když jsem s triatlonem začínal a taky to hodně vidět takto na soustředění, když mám nějakých 15 sportovců, kteří do té vody skočí společně, ten trénink získává na kvalitě obrovským způsobem. Jiné je to třeba na cyklistice – například Sebastian jezdí dlouhé kola, 150-180 kilometrové tréninky nejraději sám. I když vyrazí s nějakou skupinou, odjezdí to sám na čele a nenechá se střídat. Nejčastěji však jede sám – může si zvolit vlastní tempo a neskončí to tím, že by si někdo řekl, že jsem na kole s mistrem světa, tak mu ukážu, co na tom kole umím. Doma trénuje téměř celý rok sám, ale když plaveme spolu na soustředění, nebo když jsem s ním těch 6 týdnu v kuse na Hawaii a vždycky u něj stojím, když je v tom bazénu, je vidět jak jede efektivita tréninku nahoru. A když potom porovnám plávaní třeba ve Frankfurtu nebo na jiných závodech s Hawaii, tak nikde neplave tak dobře jako na právě na Hawaii. I když ty plavecký tréninky teď už nepíšu já, máme na to plaveckého trenéra, ale jenom to, že nad ním stojím – už len to tu motivaci neuvěřitelně zvedne.

Jak by popsal váš vztah se Sebastianem? I ve videu bylo naznačené, že se nejedná o stereotyp typu „já jsem tu pán a Ty podle toho budeš skákat“.
Sebastian mě má spíš jako kamaráda, jsem pro něho někdo, pro koho má neuvěřitelnou důvěru a i respekt. Ale taky mi dokáže říct, co si myslí – třeba před třemi lety, když jsme byli po prvé na Hawaii, tak se zhrozil, co tam jím a říkal, že mně ještě potřebuje dalších deset let, tak ať hodlám svoji výživu nějakým způsobem změnit. (smích) Tak takové věci mi dokáže říct. Na druhou stranou, když řešíme závody – já vůbec netuším, kolik dostává peněz za starty na závodech – nevím kolik mu zaplatí Frankfurt, že tam závodí, kolik mu zaplatí Roth… Tyto věci nevím a ani nechci, protože my máme domluvu, že já jsem zodpovědný za to sportovní a vycházíme z toho, že když bude sedět to sportovní, bude sedět taky to finanční. Protože já ty závody vybírám podle toho, aby se sportovně vyvíjel, aby tu Hawaii dokázal vyhrát a ty peníze, ty potom přijdou sami. A co se týče tréninku, tak hodně diskutujeme.

A snažíš se někdy jako trenér dělat sparinga?
Sparinga dělám. Když plavě, tak vedle něj běhám, když běhá, tak vedle něj jedu na kole a když jede na kole, tak jezdím autem (smích).

Je to tak obecně? Nejenom u Sebastiana, ale taky u druhých?
Ano, teď už jo. Když jsem byl mladší, tak ještě jsem byl schopný něco s nimi na kole odjezdit, ale teďka už ne. Kdybych zase seděl dva měsíce na kole, tak ještě u té juniorské reprezentace bych jim stačil, ale u Sebastiana nebo u Andrease, to bych mohl sedět na kole od rána do večera a už bych jim nestačil.

IMG_7674_b
Zkusil sis někdy sám ironmana?
Jednou jsem ho zkoušel na Šumavě. Na kole jsem se rozjel stylem Sebastian, ale nejsem Sebastian (smích). Rozjel jsem tam průměr téměř 40 km/h na prvních 60 kilometrech no a potom to už prostě nešlo (smích). Takže jsem potom na 25-tem kilometru běhu vzdal.

S tím souvisí – většina tvých svěřenců jezdí na silnici.
Ano. A devadesát procent tréninku absolvujeme na silničním kole. Jenom deset procent věnujeme tréninku na triatlonovém kole.

Takže od Xterry jste už upustili? Sebastian byl při své havajské premiéře double –  Ironman i Xterru.
Ano, Xterry jsme jezdili aj se Sebastianem aj s Andreasem a oba dva byli v Xteře výborní. Sebastian je tuším trojnásobný mistr Německa. Xterru jsme jezdili rádi, ale jsme od ní upustili, protože dva roky dozadu při běhu potrhal ty vazy v kotníku, tak nám to celý předminulý rok omezilo – v běhu jsme neměli jediný týden v průběhu celého roku, kdy bychom šli průměr aspoň 35 kilometrů. Nikdy nepochopím, jak pak na té Hawaii dokázal s 30 kilometry týdně zaběhnout třetí místo. Kdyby byl zdravý, tak bychom jezdili Xterru.
Mám ale ještě jednoho mladého klučinu, který by tak za 2 – 3 roky mohl být docela dobrý na Xteře. Ten má famózní techniku – co dokáže na tom kole je neuvěřitelný. My máme výhodu, že Freiburg je středisko německý horský cyklistiky – tam trénuje například i Sabine Spitz. A naši malí přes zimu jezdí jenom horské kola spolu s těmato horskými cyklisty, takže jsou na tom technicky velice dobře. Potom s i v tom balíku se dokáži skvěle pohybovat.

Německo má taky své silné značky kol – nebyli od nich nějaké pokusy převzít Sebastiana pod své křídla?
Noo, Sebastian jezdí Scott téměř odjakživa – dostal ho, ještě když nebyl taký známy a ze začátku to možná funguje na principu, že když ho podpořili, tak on jim to chce nějak vrátit a dodnes jsme se Scottem International, kteří sídlí ve Švýcarsku neuvěřitelně spokojení. Peníze sedí, i když ostatní už dávají o trochu víc, ale Scott nabízí tříletou smlouvu a jde taky o servis. Když se něco na tom kole rozbije, tak tam zavolá a na druhý den už má všechno doma poslaný, což je někdy důležitější jako mít o nějakou korunu lepší smlouvu, ale čekat nějaké dva měsíce, než se ty věci dodají. Jednoduše, ten servis, co nám Scott po všech stránkách nabízí je úplně super a nemáme důvod to měnit. To vždy říkám i svým sportovcům – pokud mají sponzora, s kterým jsou spokojení a někdo jim na další rok nabídne o 50 € měsíčné víc, ať nad tím ani neuvažují. Pokud mají od začátku dobrého sponzora, ať si ho drží, protože loajalita se cení. A když by každé dva roky měnili sponzora, tak by o ně nikdo neměl zájem, protože každý chce mít někoho, koho podporuje na delší dobu.

Sebastian zmiňoval, že mu nikdy neměříš tep, jednoduše se mu ráno podíváš do očí a víš. To je pomalu jak láska.
(smích) Vždyť taky už jsme spolu devět let. Znám jeho přítelkyni, rodiče, sourozence,…

A na margo toho – funguje to jen na Sebastiana, protože se tak znáte? Respektive, jaký je Tvůj vztah k věcem typu měření tepu, laktát a podobně?
Podle mně pro hobíky je strašně důležité řídit ten trénink přes tep. Ti hobíky co trénuje přes net řešíme všechno přes zátěžovou diagnostiku a podle toho jim píšu, na kolik tepů mají běžet, nebo jet na kole, případně na kole využíváme watty. U Sebastiana se řídím hodně jeho pocity, protože nám to funguje celou dobu – zátěžovou diagnostiku jsme nejeli snad pět nebo šest let vůbec žádnou. Protože se nám první tři roky každý rok zhoršoval v těch testech a nakonec byl pořád rychlejší a rychlejší. Nevýhoda laktátové diagnostiky je, že jede do absolutního vyčerpání a to strašně souvisí s motivací. Přinést někdy začátkem prosince vrcholovou motivaci a úplně se tam odrovnat je docela složitý a dnešní sportovní věda ví, že laktát není žádný ukazatel sportovní výkonnosti. A díky tomu, že mám vystudovanou tu biologii, tak nějaký ty základy k tomu mám, takže s laktátem neděláme vůbec nic.

IMG_7868_b
Takže žádný laktát, žádná diagnostika?
Když děláme zátěžovou diagnostiku, tak jenom spirometrii, kde přes respirační kvocient získáváme náznak, kde by ten práh mohl být. Protože dělat to přes laktát – k tomu existuje 23 různých modelů, podle kterých se určuje anaerobní práh. Více-méně je to matematický model. Člověk bude dělat jednu diagnostiku v Praze, jednu v Drážďanech, jednu v Mnichově a jednu v Kolíně, vždycky stejní protokol, vždycky stejný výsledek, ale nakonec bude mít čtyři různé výsledky anaerobního prahu. U hobbíku to dělám taky přes spirometrii – dostanu výsledky kolik energie ten sportovec získává při jakém výkonu, kolik dostává z tuku a kolik z cukru a na základě toho pak určuju co je pro ně ta obecná vytrvalost, speciální, závodní a podobně. Teda, podle energetického krytí.

Dá se říct, jestli Tě víc baví trénovat olympijské vzdálenosti nebo ty ironmanské?
Ne, to bych nedokázal. Baví mně oboje. Ani bych nedokázal říct, jestli mně víc baví trénovat profíci nebo hobbíci. Mám samozřejmě radost z toho, když Sebastian tu Hawaii vyhraje, ale stejně mám radost, když si ten hobbík někde zajede osobák buď na půlce, dlouhém nebo na jakémkoli závodě.

A preferuješ určitou věkovou skupinou? Někdo radši trénuje děti, někdo dospělé.
Ani to nemám nijak vyhraněné. Rozdíl je akorát v přístupu. Když jsem trénoval těch juniorů, tam jsem uplatňoval princip diktatury – protože diktatura je přeci jenom nejjednodušší způsob vedení. (Smích)

A nejmíň oceňovaný. (smích)
Ano, ale lidi to podceňují. Přitom lidi chtějí být vedeni. Děti stejně jako dospělý. U těch dospělejších se samozřejmě dostává k tomu více demokracie, ale i ta demokracie je stále nějak spojená s diktaturou.

Jasně, „já Vám řeknu, jak se můžete rozhodnout“. (Smích)
(Smích) Přesně tak. Jsme třeba na Kanárech a dám jim na výběr, kam pojedeme v pátek, tak jim ty možnosti podám tak, že oni se rozhodnou pojedeme tam, ale já jsem tu kavárnu už dva dni dopředu rezervoval. A oni mají pocit, že se rozhodli sami, ale.. (smích)

Jak to dělají ženy s muži, že? (smích)
(Smích) Nee, obráceně.

Stává se Ti někdy, že víc Tvých svěřenců nastoupí do samého závodu? Jak to tehdy prožíváš?
Ano, několik let se nám to stávalo se Sebastianem a Andreasem, kdy spolu závodili na pár prestižních závodech a vždycky to bylo, že brali první dvě příčky. A mně je pak vcelku jedno jestli to vyhraje ten jeden nebo druhý. Sebastian s Andreasem jsou výborní kamarádi mimo závod – trénuju spolu, co jde – když Sebastian přijede za mnou do Freiburgu (bydlí 200 kilometrů od Freiburgu), trénuju spolu, pak ho Andreas pozve na grilovačku, tam sedí celý večer, hraje si s Andreasovými dětmi – prostě, fakt dobrý kamarádi. Svědčí o tom taky závod v Heilbronnu asi před třemi lety – Andreas chytil defekt ještě před závodem v depu, byla nějaká půlhodina do startu, tak Sebastian doběhl s pumpou a vlastním pláštěm a pomohl mu to vyměnit. V ten den Andreas vyhrál, Sebastian byl druhý. Kdyby mu Sebastian nepomohl, mohl vyhrát. Ale to by u nich nefungovalo. Sebastian se k tomu sám vyjádřil, že takto by ho netěšilo vyhrát. Že radši bude druhý po těžkém boji jako kdyby vyhrál, když ten druhý by nezávodil. Před startem si pomůžou, v cíli taky kamarádi, ale během závodů by se zabili. Ale mimo závod jsou to strašně féroví kluci.

IMG_7798_b
Takže Ty jsi v tom momentě neutrální.
Naprosto. Já dělám taktiku se Sebastianovi proti Andreasovi a naopak s Andreasem proti Sebastianovi. A samozřejmě, že jim neprozradím, co ten druhý má za taktiku.

Když se podíváš na naši domácí scénu, je tam někdo, kdo Tě zaujal, že možná by z toho něco mohlo být?
U těch mladých to vypadá, že asi František Linduška. Kdo má obrovitánský talent, rozumným výběrem závodů by byla Petra Kuříková. Kdyby odtrénovala víc a nejezdila by tolik závodů, které nemají smysl, soustředila se na pár závodů během roku, tak to je holka, která se na olympiádu může bez problému dostat a může bez problému jezdit pravidelně do dvacátého místa na Světovém poháru.

Nevíme, jestli sleduješ taky slovenskou scénu, ale co třeba Rišo Varga?
Neuvěřitelný sportovec. To, co předvádí v plávaní je supr a jak trénuje s Browleeovýma, tak se neuvěřitelně zlepšil v běhání. A taky můžete napsat, že mi dluží ještě dvě piva (smích). Bylo to ještě v Aucklandu a ještě mi to nevrátil (smích). Rišo je velice milý a velice příjemný kluk.

A máš nějakého oblíbeného triatlonistu doma?
Koho mám hodně rád je Filip Ospalý. To je pro mě doopravdy pan sportovec. Bohužel mu ta Hawaii nevyšla, ale lidsky.. uff, neuvěřitelný. Filip se mně před třemi lety ptal, jestli bych ho netrénoval a já jsem ho tenkrát odmítnul, protože by to byla obrovitánská konkurence pro Sebastiana a Andrease. Ty kluky znám strašně dlouho, jsme kamarádi, tak mně v tu chvíli bylo blbý Filipa vzít jako sportovce. Na plavání je lepší než mí kluci, plus-mínus s Andreasem stejně ale oproti Sebastianovi hodně, v běhu nemá nikdo z mých kluků proti němu nejmenší šanci, ale oni mu na tom kole ujedou tolik, že je stejně v tom běhu nemůže seběhnout. Asi bych ho na tom kole nedostal na tu úroveň Andrease nebo Sebastiana, ale kdyby na cyklistice ztratil místo pět minut jenom tři, tak by je pak v běhu porazil.

Tam by byla asi ještě důležitá psychika.
Ano, pak by rozhodovala ta psychika. Jako, já jsem měl dlouhý dilema, protože Filipa mám doopravdy rád, je to fakt supr člověk. Ale nakonec rozhodlo to, že Sebastiana a Andreasa znám tak dlouho a jsou to dobří kamarádi, tak jsem Filipa odmítnul.

Teoreticky, kdyby k tomu teď došlo, tak bys to přehodnotil?
Nevím. Těžko říct. Mám ho hrozně rád – teď se stavoval u mě doma, vídali jsme se i na Hawaii.. Nevím, fakt nevím. Lidsky mi fakt strašně sedí, ale jde o profesi. Možná teď, co ho znám ještě lépe, by to šlo, ale fakt těžko říct. Taky Filipa vnímám jako nejlepšího českého triatlonistu všech dob. Možná to třetí místo Honzu Řehuly na olympiádě je možná sportovně o chloupek výš, ale ta stálost Filipa nějakých 15 let ve světové špičce – od olympiády 2000, až teď po Hawaii, perfektní.

IMG_7895_b
A co říkáš na Petra Vabrouška?
Přiznám se, že jsem ze začátku moc nechápal, proč jezdí tolik závodů, proč se nepřipraví na jeden, ale postupem času jsem pochopil, že to je pro něj to nejlepší. On ví, že na té Hawaii se nikdy do desátého místa nedostane, aby dostal nějaké peníze, aby našel obrovské sponzory. Ví, že na to nezaplave, ten závod na Hawaii mu prostě nesedí. Tak si vybral tu strategii objet každý rok nějakých 10-12 Ironmanů nebo Challengů a dokáže se umístit na popředních pozicích, takže přiveze nějaké prize money a může se tím živit. Tímto způsobem si udělal jméno a podle mně, pro něj je to přesně to, co potřebuje. On je jednoduše jiný než třeba Sebastian. U Sebastiana víme, že má na to, aby tu Hawaii vyhrál, tak odjedeme jenom jeden kvalifikační závod plus tu Hawaii. Sebastian by asi těch deset Ironmanů za rok nepřežil, co přežije Petr Vabroušek. Jsou různé cesty, které k tomu úspěchu vedou, Petr si vybral tuhle cestu, my jsme si vybrali jinou, ale podle mne si Petr vybral to, co mu naprosto sedí, za co je známý a zaslouží si taky ten respekt.

Když už jsme při té lidskosti – občas máme pocit, že v porovnání s některými jinými sporty, triatlon přitahuje hodně narcisů. Je to jenom pocit, nebo to vnímáš podobně?
Jasně, mezi hobíky je jich v Německu taky hromada. Co se týče profíku, když se člověk podívá Andreas Raelert, Timo Bracht, Faris,.. s nimi je takové srandy! A taky u nás – Petr Vabroušek, Filip Ospalý – s nimi se dá taky perfektně pokecat. Prostě, o co je ten sportovec lepší, o to je lidsky příjemnější. V triatlonu to tak doopravdy funguje. Ta světová špička sú doopravdy supr lidi. Takový Craig Alexandr je hrozně milý, ochotný, přátelský. Kupříkladu vloni ve Vegas, když Sebastian běžel na čele závodu, tak vždy, když se míjeli, tak přesto, že Craig byl nějakých deset míst za ním, vždy na něj křičel, povzbuzoval ho a teď na Hawaii, když mně tam viděl, hned za mnou dojel a blahopřál k Sebastianovu vítězství. Je to super chlap.

Děkujeme za to že jsme se mohli dozvědět něco víc z Lubošova života, a také za to že jsme s ním a jeho svěřenci mohli prožít příjemný a inspirativní den.

Fotogalerie:

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com