Muž severu – Petr Vabroušek

 

Petr Vabroušek, najželeznejší zo železných mužov (nielen) v Česko-Slovensku začína písať históriu aj na poli extrémnych maratónov a ultramaratónov. Po antarktickom dobrodružstve, kde pred dvoma rokmi vyhral v traťových rekordoch aj maratón (3:34.47) aj ultramaratón (11:21.46) sa tento rok vybral na Severný pól. Drsné arktické podmienky pripravili pretekárom jeden z najťažších ročníkov histórie, takže hoci Petr pôvodne plánoval zaútočiť na traťový rekord, musel sa nakoniec uspokojiť „len“ s víťazstvom (4:22.24). Popis Petrových zážitkov z Pólu si nenechala ujsť ani jeho trojročná dcérka Věruška a keďže zlínsky Ironman je známy tým, že rodina je u neho na prvom mieste, mali sme možnosť byť svedkami aj ich spoločných kratochvíľ..

Ako prvé by nás zaujímalo, či si myslel na to, že pôjdeš maratón na Severném póle už keď si pretekal na Antarktíde. 
Samozřejmě mne to napadlo. Oba závody navíc pořádá stejná organizace – jak Antarktidu, tak Severní pól. Zhruba 10 až 15 lidí, kteří se mnou běželi tehdy Antarktidu už měli Severní pól za sebou. Dost o tom mluvili. Všichni se shodovali v tom, že Severní pól je tvrdší než Antarktida. Také proto se tam neběhá 100km ultra jako na jihu.

A je to pravda? Cítil si to tak?
Ano, je. My jsme letos měli navíc údajně nejhorší podmínky v historii co se týká součinu povrchu, větru a teplot, takže určitě to bylo drsnější než Antarktida.

Áno, zaregistrovali sme ako prepočítavali koeficient pocitovej teploty – mám pocit, že to bolo okolo mínus sedemdesiat?
Néé, to néé, tolik to nebylo. Pořadatelé říkali, že ta pocitová teplota se pohybuje kolem mínus pětačtyřiceti. Ale každý na to má jiné tabulky – mně stačilo, že se mi v průběhu týdne po závodě sloupal celý obličej (smiech).

Tá chrastička na nose je teda ešte arktická pamiatka?
Jo, to je ještě takový malý pozůstatek. Vždy jsem si to odrolil v páře po plavání.

Uff. Bolelo to?
To né, v pohodě. Přijet z pólu úplně bez omrzlin, to by bylo něco špatně (smiech). To by nebyl ten správný zážitek.

To by Ti ani nikdo neuveril, že si tam bol (smiech).
Přesně tak.

My sme tak premýšľali nad tým, či nie si náhodou jediný, kto vyhral double – aj Antarktídu aj Severný pól.
Přiznám se, že nevím. Co jsem se vrátil, nevím kam skočit – začíná sezóna, potřebuju dohnat nějaký trénink a hlavně se věnuju rodině. Napadla mně ta myšlenka, chtěl jsem se i podívat, ale nestíhám. Vím, že určitě v ženské kategorii se to někomu povedlo, ale ještě jsem to nenastudoval. Mrknu se na to.

Kde bol taký ten východiskový civilizovaný bod?
Špicberky.

Na fotkách to vyzerá, že Vás odvážali ruské lietadlá.
Ano. Jedná se o ruskou dočasnou základnu. Na vyhlédnutý kus kry v těsné blízkosti Severního pólu vyskočí parašutisti, i bagr tam pustí na padáku. Tento první výsadek tam pak připraví provizorní letiště. Led je tam tlustý jen 2 metry – neuvěřitelná operace. Kousek od tábora, zhruba 300 metrů, byla v ledě puklina, kde bylo normálně vidět mořskou vodu. Při prvním přistání tam letadlo ulomilo podvozek, takže žádná procházka růžovou zahradou (smiech).

Takže aj Vás zhadzovali z lietadla? (smiech)
Ne, to ne (smiech). Já jsem s padákem nikdy neseskakoval. Sice mě to láka, ale že bych to poprvé chtěl absolvoval právě na Severním pólu.. (smiech) Vlastně proč ne? Mělo mě to včas napadnout. V prvním výsadku spolu s vojáky vyskočil i jeden český parašutista, Pavel Novák – nějak se mu to podařilo vybavit si, aby tam mohl s nimi seskočit a budovat ten tábor. Teď už má za sebou i úspěšný seskok přímo na pól (z vrtulníku z výšky 3000m).

Ako sa dá na takéto preteky dostať? 
Je to vlastně velice jednoduché – musíte si jen zajistit finance, včas se přihlásit a doufat, že Vás pořadatelé vyberou. Jenom startovné tam je nějakých 13 tisíc eur. K tomu si zajistíte vlastní cestu, ubytování na Špicberkách. Jinými slovy, všechno to, co potřebujete do chvíle, kdy Vás vyzvednou na Špicberkách a od chvíle, kdy Vás vrátí na Špicberky. Ani samotné Špicberky nejsou zrovna levná destinace.

PV1

Takže tam nie je nejaké kvalifikačné sito.
Myslím, že ne. Závod je sice každoročně vyprodaný. Mně tam letos pozvali jako vítěze Antarktidy, takže jsem nemusel řešit, zda mně vyberou. Stejně tak Slováka Daniela Palka. Každý si musí sám věřit, že to dá. Po komplikacích s havárií prvního letadla a s drsnou předpovědí počasí nakonec jeden Jihoafričan ze Špicberků radši ani neodletěl. Čtyři další byli ze závodu po polovině ztaženi lékařem. Ten všechny v občerstvovacím stanu v průběhu závodu neustále monitoroval. Běhalo se na tři a půl kilometrovém okruhu a každý měl možnost po okruhu vlézt si do stanu a dát si něco teplého, případně si vyměnit rukavice, čepice, kukly, ponožky, boty..

Ako si sa občerstvoval?
Měl jsem na zádech pod bundou důkladně zaizolovaný camelbag s Isodrinxem. Už z Antarktidy jsem věděl, že se musím zhruba každých osm minut napít, aby mi nezamrzla přívodní hadička. Hned po startu vystřelil jeden Australan dopředu, jako kdyby ho píchlo v zadku. Já jsem ho naháněl dva okruhy. A když jsem ho konečně předběhl a zanedlouho ho setřásl, konečně jsem si vzpoměl na pití. Vše už ale bylo beznadějně zamrzlé. Takže jsem po nějakých patnácti kilometrech udělal téměř striptýz, abych tu dvoukilovou ledovou hroudu nenesl až do cíle – už tak jsem se do sněhu bořil víc než dost… Pak už jsem musel po každém okruhu vběhnout do stanu na Endurosnack a teplý čaj.

Bol ten okruh natoľko veľký, aby ste Vy videli cieľ a aby bolo neustále vidieť aj na Vás?
No úplně ne. Kolem trati tam ale neustále patrolovovalo 4-5 ozbrojenců pro případ, že by se objevil lední medvěd, takže jsme byli stále pod dohledem. Navíc jsme se navzájem předbíhali, takže nikomu nehrozilo, že by tam někde nepozorovaně umrzl. Martin Havlena tam jednu soupeřku padlou vysílením zvedal a pomáhal jí dostat se zpět do stanu. Myslím, že to byla jedna z těch, která nakonec maraton nedokončila. Doktor ji po polovině závodu nedovolil pokračovat pro hypotermii a vyčerpání.

Podľa toho čo hovoríš, trať bola asi rovinatá – nebol tam žiaden kopeček.
Celkové převýšení bylo jen pár desítek metrů – takové vlnky vytvořené větry a tím, jak ledová kra pracuje a praská. Převýšení, ale bylo skryté v každém kroku. Na 90% okruhu jsme se neustále bořili do stále hlubšího sněhu. Více než běh mi to nakonec připomínalo neustálé dřepování na jedné noze.

Keď si spomínal, že na začiatku vyštartoval Austrálčan – my sme sa práve chceli spýtať, či pretekári z chladnejších kajín nemali konkurenčnú výhodu.
Podmínky byly tak extrémní, že zima tam byla i Norům. Větší roli spíše asi hrálo to, jak se kdo v měsících před závodem připravoval. Tréninky v mrazírnách nebo vysokých horách byly prakticky u každého samozřejmostí.

Dá sa vôbec pripraviť na taký extrémny chlad?
Určitě dá a taky jsem se na to pořádně připravoval. Nejel jsem tam jako náhodou, že zkusím, jestli to přežiju. Celý rok se sprchuji ledovou vodou, v zimě jsem se snažil maximum kilometrů naběhat brzy ráno po sněhu, chodil jsem do polária ve Zlíně, průdušky jsem zvykal v mrazírnách v Uherském Brodě..

A čo World Marathon Challenge? Neláka Ťa?
Samozřejmě, že láká! Jedná se o 7 maratonů v 7 dnech na 7 kontinentech. Pořádá to stejná organizace jako Severní i Jižní pól, třeba mě opět pozvou. Startuje se právě maratonem na Antarktidě a pak následuju maratony v Punta Arenas, Miami, Mardide, Marakeši, Dubaji a poslední se běží v Sydney u opery. Australan, který za mnou teď doběhl druhý, skončil těsně druhý i v tomto závodě. Je tam ale trochu problém s termínem. Kryje se to s mým oblíbeným Isramanem.

Záhradou sa rozozvučí zvonivý hlások malej Věrušky: „Tatiiiii, pojď mně pohoupat!!“ Presúvame sa teda k hojdačke, k blonďatému anljelikovi s vrtuľou v zadku. Peťo plní dcérke jej želanie, my sa bavíme ďalej a Věruška ešte tatínka nasmeruje:
– „Pořádně! Pořádně!“
– „Pořádně? Musíš ale říct pěkné „ř“.“
– „Pořádně!“
– „(smiech) Už je to teda lepší?“
– „Joooo!“ – usmieva sa Věruška.

Veruska_1

Dokázal by si porovnať preteky na Severnom póle s Antartktídou?
Antarktida byla taková jakoby větší pohoda. Chilská armádní základna je tam každoročně zřízena na 3 měsíce, kdy je tam nejtepleji a trvá polární den. Spí se po dvou v nevyhřívaných stanech a výborně vaří pestrou stravu. Je tam buňka se sprchou a relativně luxusní toalety. Kvůli nepřízni počasí jsme tam místo plánovaných 4 nocí nakonec strávili nocí deset. Severní pól je hodně provizorní ruská základna, člověk tam přiletí dvě hodiny před startem a jde přímo na start. Letěli jsme tam nadvakrát a první várka tam byla den před startem, my jsme tam byli dvě hodiny. Po závodě se člověk podívá vrtulníkem hned na Severní pól (asi 40km), snaží vyspat jednu noc a letí zpátky do civilizace. Spí se po deseti ve vyhřívaném stanu, takže se vlatně ani moc nespí. Vyčerpání mě kombinaci s prášky na spaní „pohřbilo“ asi na 3 hodiny. Na záchod se chodí do kadibudky (samozřejmě nevyhřívané) a o sprše si můžete nechat jen zdát. (smiech).

Věruška náš rozhovor popri hojdaní so záujmom sleduje a v hlavičke jej vypláva na povrch spomienka na jednu z Peťových fotiek z pólu:
– „Tatiiiii? A na takovou tu ledovou kru, Tys přeskočil na ní s kolem nebo oni Ti ho házeli?“
– „To kolo mi podali.“
– „Podali.“
– „Jo, ja jsem přeskočil na tu kru a oni mi podali to kolo, udělali fotku a bylo to.“
– „Aha,“ – Věruška je spokojná a odbieha na ďalšie stanovište záhradného ihriska a Peťo pokračuje v rozprávaní:

Zatímco na severu jsme ale spali ve vyhřátém stanu (1 noc) na Antarktidě byli stany nevyhřívané, takže jsme uvnitř měli minus 14°C.

Brrrrrrrrrr..
A tam jsme spali 10 dní (smiech). )Na Antarktidu je také náročnější se dostat, protože už jenom cesta do Punta Arenas na jih Chile je docela dálka. Odtud se pak letělo ještě 4,5 hodiny na jih. Ze Svalbardu to naopak bylo jen 2,5 hod na sever. Obojí je to tak trochu konec světa – i Punta Arenas, z kterého se letí na Antartidu, tak i Špicberky, neboli Svalbard, odkud se letí na Severní pól.

A to sú teda stanice, kam se musí každý dostať sám, áno?
Ano. Tam proběhnou nějaké předzávodní briefingy, a odtamtud se už společně přesouvá na start.

– „Tatiiii, pojeďme na trampolínu!“ – Věruška s tatínkem vyskakujú na trampolínu, zopakujú si dni v týždni, názvy mesiacov a malá akademička už dokonca zváda aj mená planét:
– „Merkúr, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Urán, Neptún.“
– „A co Pluto? Kde jsi nechala Pluto? Pluto není planeta?“ – pýta sa prekvapený tatínek.
– „Ne. Pluto je moc malé,“ – vysvetľuje sebavedomo malá akademička a dodáva: „A nejde vidět!“

Veruska_2b

Na štarte bol ešte ďalší Čech a aj Slovák. Stretávate sa aj na iných pretekoch?
Jo, tak se Slovákem Danem Palkem máme společně odjetých hodně Ironmanů, byli jsme spolu na Antarktidě, třikrát na Isramanovi. Byli jsme spolu v Austrálii, v Malajsii, USA, v Brazílii…

Keď už máš za sebou takú slušnú kolekciu extrémov, čo ďalej?
No vida. Mne to tak ani nepřijde (smiech).

Nedochádzajú už nápady?
To určitě ne. Ale já to teda nijak zvlášť nevyhledávám. Když se nějaká zajímavá příležitost naskytne, tak ji využiju. Já jdu cestou malého odporu. Není to tak, že bych procházel stránky zajímavých závodů a přemýšlel kam se vydat. Spíš reaguji na impulsy od pořadatelů, médií a přátel. Kdyby se mi teď třeba ozval někdo z Marathonu Des Sables, že by mne tam chtěli vidět, tak se tím začnu zabývat a třeba se tam vydám. Sám se je ale kontaktovat nechystám. Severní pól jsem taky řešil až ve chvíli, kdy mně pořadatelé na ten závod pozvali. I bez toho bych se tam taky do nějakých dvou až pěti let asi vydal, ale takto to je mnohem jednodušší.

Bolo to tak veľké lákadlo, že si musel prehodnotiť kalendár alebo si to jednoducho sadlo?
Já ten kalendář zase až tak neřeším – jdu od závodu k závodu. Určitě jsem kvůli tomu přišel o nějakého Ironmana, teď pojedu do Australie a sám jsem zvědavý, jak se mi bude dařit po dvanácti dnech bez kola, bez plavání a bez nějakého rychlého běhaní. Ale letí se mnou Pepa Svoboda, takže bude veselo. Já tu sezónu nemám tak strukturovanou tak jak většina profíků – jednoduše dám závod a pak se podívám na další závod a mezi tým si tady doma skáču na trampolíně s dětmi (smiech). Soustředění už dvanáct nebo patnáct let neprovozuju.

– „Tatiii, pojď mi pomoct.“ – z Věrušky sa pre zmenu stáva botanička.
– „Budem sbírat kytičky?“
– „Jo. A ať je to hezky, ano?“ – Věruška v tom má jednoducho jasno.

A nebol si niekde niekedy ťahúň nejakého sústredenia?
Tréninková soustředění už deset let neprovozuju a trénuji výhradně ve Zlíně. Než šel Filip do školy, létaval jsem i s rodinou a byla z toho vždy taková malá dovolená. Já jsem trénoval ráno a večer a přes den byla pohoda na pláži. Měl jsem spoustu nabídek jet zadarmo na soustředění, s tím, že by tam lidi se mnou mohli trénovat. Doma se pak jen zeptám: „Chcete letět na Mallorcu?“. Manželka se zeptá „Kdy?“ Já řeknu: „V březnu.“ „No, to nechceme.“ (smiech) A je vymalováno. V okamžiku, kdy mi řeknou, že ano, že chtějí, tak jedem.

A Moraviaman Camp?
Jo, budeme dělat v květnu tady na Štěrkáči Tricamp jako přípravu na dlouhé triatlony v létě. To je ale něco jiného – to kemp přišel k Mohamedovi.

Zvedavosť nám nedá a pri tuhom premýšľaní, či sa žihľava hodí do kytičky alebo nie, vyzvedáme od Peťovej dcérky:
– „Věruška, a čo by si Ty prezradila na svojho tatínka? Čo mu ide najlepšie?“
– „Co jako?“ – nie je si istá našou otázkou Věruška.
– „V čem su nejlepší, co mi jde nejllíp, co bys řekla Veri?“ – upresňuje Peťo, búrajúc jazykovú bariéru.
– „Já myslím, že v běhání.“ – pohotovo odpovedá Věruška.
– „A za čo by si ho pochválila?“ – Věruška však vycítila delikátnosť situácie a aby tatínka nekompromitovala, so smiechom uteká hľadať ďalšie kvietočky.
– „Jo, má tři a půl roku a když se dostane do kolektivu šestiletých, tak jich má v latě do půl hodiny – Ty budeš dělat to, Ty půjdeš tam.. Šílená velitelka. No nás má v latě taky, samozřejmě. (smiech)“

Veruska_3b

Aký bol Tvoj najväčší zážitok z pretekov?
Hmm, přemýšlím.. Všechno. Už jen ta cesta třeba. Těžko z toho vypíchnout něco konkrétního. Je pravda, že jsme doufali, že potkáme ledního medvěda. Doufali, nedoufali (smiech). Může při tom jít o život, ale byl by to zážitek. Když přiletíš, na recepci hotelu dostaneš mapu tohoto asi dvoutisícového městečka. Asi padesát metrů od krajních domů je výrazná červená čára ohraničující prostor kam se můžeš vydat bez zbraně. Dál už Ti hrozí setkání s hladovou šelmou..

Fúha, a ako to majú zaistené?
Nijak. Kdykoliv vyrazí z města ven, mají s sebou nabitou zbraň. Na běžkách tady jezdí výhradně biatlonisté. Flintu přes rameno nosí i na procházky nebo na kole. Jediní, kdo z města vybíhali bez zbraně, jsme byli my.

Aké bolo rozloženie obyvateľstva – prevažne ruské?
Ne, Špicberky patří Norsku, takže většinou tam žijí Norové. I Rusů tam je relativně hodně, domluvíš se s mnoha lidmi i rusky, setkáš se i s azbukou, ale je to Norsko. Rusové tam vlastní třeba velmi odlehlý uhelný důl, který kdysi koupili, patří ruské firmě a stále tam těží černé uhlí. Jeli jsme tam 70km na sněžných skútrech. Silnice tam nevede. Člověk měl pocit, že se ocitl sto let zpátky. Stále tam na náměstí mají velkou ceduli s nápisem „Komunizmus náš cíl“ a obří bustu Lenina. Byli velmi překvapení, že v Čechách už Leninovy sochy na náměstích nemáme. Skutečný konec světa.

Koľko ľudí tam tak stabilne žije?
Stabilně kolem pětiset. Dřív se tam jezdilo na pět let, teď na dva. Po tou dobu obyvatelé toto městečko neopustí ani na hodinu.

Za odmenu. (smiech)
Ano, za odměnu.

Faakt?
Ano, jasně. Mají tam bazén, sportovní halu, jídlo, všechno zadarmo. V Rusku lidi snili po generacích, že se dostanu do norského Barentsburgu na Špicberky. Vždy lepší, než někde v ruské vesnici s kadibudku za dřevěnicí. Do nejbližší civilizace se dostaneš sněžným skútrem za dvě hodiny. Většina obyvatel ale ve Svalbardu nikdy nebyla. Oni tam jsou dva roky víceméně odřezaní od světa – jednou za měsíc tam připluje loď s nějakými potravinami.

Mal si nejaký okamžik, kedy Ti zatrnulo?
Nee, mně na cestách a na závodech zásadně netrne. Mně akorát zatrne, když se na mně naštve manželka a já nevím proč (smiech). Pokud se objeví nějaký problém, hrozba, riziko… má se řešit, ne trnout!

A na záver – šiel by si do toho znova?
Na to se mně ptali hned v cíli závodu. V tu chvíli jsem si to moc představit nedovedl (smiech). Já se přiznám, že necítím potřebu jet tam příští rok znova. Přece jen je to velký zásah do mé triatlonové sezóny – do tréninku i do závodů. Možná ano, za pár let. Já jsem se tam chtěl podívat a byl to fantastický zážitek! Ale nemusím si hned za rok zase loupat obličej z omrzlin (smiech). Rád se podívám zase někam jinam. Teď mně třeba láká znovu ta Antarktida s souvislosti s World Marathon Challenge (7 maratonů na 7 kontinentech v 7 dnech). To by byla nová zajímavá výzva, začneš na Antarktidě, skončíš za 7 dní v Sydney a obletíš při tom celý svět.

The UVU North Pole Marathon

Je maratón na Severnom póle, ktorý začal písať svoju históriu 5. apríla 2002 vďaka Richardovi Donovanovi z Írska. Ten bol pred trinástimi rokmi prvým človekom, ktorý odbehol maratón na Severnom póle. Jeho beh bol sólovou akciou, maratón zabehol v čase 3:48:12 a bolo to 10 týždňov potom, čo vyhral maratón na Antarktíde. Stal sa tak prvým maratóncom, ktorý dokončil pólové double. Oficiálne preteky sa konajú každoročne od roku 2003, s výnimkou roku 2005, kedy boli všetky expedície na Severnom póle zrušené kvôli nezhodám medzi francúzskymi a ruskými operátormi logistiky. V roku 2007 sa uskutočnil penguin3experimentálny projekt North Pole Bike Extreme – maratón (42km) na horských bicykloch a v roku 2013 sa pretekalo aj na bežkách – tento pilotný projekt má nádej, že sa v budúcnosti znova zopakuje.

Mužský traťový rekord: 3:36:10  (Thomas Maguire, Írsko, 2007)

Ženský traťový rekord: 4:52:45  (Anne-Marie Flammersfeld, Nemecko, 2014)

Predpokladaný termín: 9.4.2016

Štartovné: 11 900 € (možnosť zaplatiť v troch splátkach)

Viac fotiek nájdete na oficiálnom Facebooku Petra Vabrouška.

Photo Credit: Petr Vabroušek, The UVU North Pole Marathon, X3me.eu

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com