Dohoda

Na počátku bylo slovo.. aneb, jak se z herců stávají Ironmani

Pojmenování není na příbězích tím úplně podstatným. To jen my lidé máme potřebu dávat událostem jména, abychom si o nich mohli lépe vyprávět, posílat je dál, aby se tak z některých příběhů mohli stát báje a legendy. Jsme velmi rádi, že Vám tyto příběhy můžeme zprostředkovat, ukázat Vám, že prostředí dlouhého triatlonu je plné příběhů, které stojí za vyprávění, svět je plný osudů, které stojí za to znát.

Už v minulém roce nás na Moraviamanovi zaujal velmi silný příběh dvou závodníků, který jsme ovšem z vícero důvodů jen nastínili. Prostředí dlouhého triatlonu pod slupkou, která je vidět na první pohled, tou, která ukazuje muže a ženy stojící na pódiu, kteří jej dokázali zdolat v neskutečných časech, a kteří si bezesporu zaslouží obdiv, ukazuje svět, o kterém si možná mnozí mysleli že již zanikl. Tomu, kdo se pozorně dívá, se najednou otevře svět rytířů, svět slov, která dali opravdoví muži rozhodnuti stát si za svým slovem. Uvídíte svět, o kterém jste si mysleli že zmizel, svět, kdy se jeden spoléhá na druhého protože ví, že se na něj spoléhat může, kdy pomocná ruka není jen prázdným gestem. Je to svět, kdy můžete prožít okamžik, který se Vám jeví jako konec, protože jste na dně a v tom okamžiku se u Vás objeví přítel, aby Vás z toho dna zvedl a pomohl Vám dosáhnout Váš cíl. Tento svět dokáže změnit Váš pohled na rodinu, přátelství, povzbuzení a pomoc – slova, ze kterých dokázala doba udělat klišé, vyprázdnila je a ostudně zkreslila. Ti, kteří prošli katarzí dlouhého triatlonu však často objevují víc, než skutečný význam těchto slov..

Dnes Vám přinášíme, s dovolením aktérů, část příběhů, které se odehrály na letošním přelomovém Moraviamanovi. Příběhy, které, jak už to bývá, mají počátky v minulosti a my, budeme mít možnost, znovu prožít letošního Moraviamana prostřednictvím jejich příběhů.

Dámy a pánové, milí čtenáři, Osm statečných začíná..

8

O úvodní slovo jsme poprosili Tomáše Slavatu, muže, který v československém triatlonu není osobou neznámou, a který stál i u události, kterou sami její aktéři začali nazývat Osm statečných. A představovat je samotné? Rosťa stojí za projektem Cirk La Putyka stejně tak Jirka Kohout, Vítek Novák, Ondra Malý je držitelem Českého lva.. v takových případech se používá slovní spojení: jedná se o osoby obecně známé. Jenže, tentokrát se ocitli na půdě neznámé, v rolích, které píší jiní scénáristé a režírují jiní režiséři. Podělili se s námi o svou novou zkušenost, i o to, co všechno ji provázelo.

Tome, jak by jsi uvedl dnešní povídání o Osmi statečných?

Osm statečných mělo už od začátku velkou lidskou podstatu a i přesto, že to někdy v přípravě pokulhávalo, tak na to kluci stále mysleli a nechtěli v sobě přijmout, to, že by to měli vzdát. Skok z Karlova mostu asi není příjemný nikomu ale bylo krásné pozorovat jejich nadšení, když jsme to podepsali a zároveň pozdější prozření, když si uvědomili, co je skutečně čeká. Kluky z Cirk La Putyky znám už dlouho a součástí úmluvy bylo, že je musím všechny dostat do cíle. Věděl jsem, že vždy budu s posledním závodníkem, abych ostatní měl před sebou a vždy mohl pomoci. Plaveckou část jsem šel první dvě kola s Rostou a Vráťou. Po druhém okruhu jsem počkal na Jiřího a jel s ním prvních 90 km. Snažil jsem se Jiřího na kole mírnit, aby nejel tak rychle a připravoval se na samotný maraton. O kluky jsem se staral už od pátku, kdy jsem jim jen předával své zkušenosti a snažil se vnést mezi nás všechny klid. Stále jsem opakoval, že tam budu a kdyby bylo cokoliv budu hned řešit. Když jsme dojeli Rostu, věděl jsem, že s ním půjdu celý maraton a budeme společně bojovat, aby došel do cíle. Prostě jsem tam byl pro kluky, předtím jsem nikdy nebyl na trati dlouhého Ironamana přes 14 hodin, a tak jsem teprve teď skutečně pochopil, že je to mnohem náročnější, než ten závod přelítnou kolem 10 hodin. Kluci celý den bojovali a je to jejich odraz umění a touhy, který dávají do každého představení pro lidi a já tam chtěl být teď pro ně. Ani na jediný moment, jsem o nich nepochyboval a věděl jsem, že jejich vůle je tam dostane. Objetí a vůbec závěr závodu byl pro mne tím nejhezčím, že jsem mohl být součásti jejich cesty za snem se stát Ironmanem i přesto, že jejich povolaní jim nedovolilo tolik trénovat, ale nevzdali to.

Poděkování Tomášovi, 8mi statečným, Kristíně a všem co přijeli.

Přemýšlím, jak nevinně to začalo u jednoho oběda jednoho krásného slunečného dne…. Seděli jsme kolem dost velikého stolu, spoustu přátel, a já si pamatuji, že jsem mluvil o tom, jak jsem po ix letech přestal kouřit, a že by bylo dobré pro sebe ještě něco udělat a toho se chytl Tomáš Slavata, člověk, kterého znám také dlouho, člověk, se kterým mě spojuje adrenalin, touha jít si za svým snem a dělat lidi kolem sebe snad veselejšími, a ten řekl pojďte se mnou Moraviamana! Podepsali jsem hned u stolu smlouvu, což bylo myslím v říjnu 2015. Už v tu chvíli mě zaplavil adrenalin a nervozita, ale věděl jsem, že je před námi několik měsíců a tedy, že se dá udělat spoustu práce!

Do 24.12 jsem neudělal se sebou nic! Dokázal jsem udělat představení FAmily, které je pro mne malým zázrakem a natočit dva film,y které byly novou zkušeností, ale na Moraviamana ani pomyšlení. Až v den mých narozenin, kdy jsem 24.12 (a to si dokážete představit co je na jídelních stolech tento den), jsem dostal od svého bratra tašku na plavání a knihu o Ironmanovi… a tam jsem si říkal, sakra vždyť to je za chvilku. Tam se ve mě něco zlomilo. Koukal jsem na pořady o triatlonu, četl jsem si knihu a začal jsem běhat. Při své výšce 174 a váze 92 kilo jsem ale začal cítit po několika dnech každý krok – pamatuji si běh s Jirkou a s mým bráchou u Petra Valcháře v Liptale, jak jsme běželi na Nový rok 10 km… V Praze jsem běžel 10 km s Tomášem Slavatou a tam jsem začal cítit tu tíhu té výzvy, která byla zpečetěna podpisem a při odstoupení – nuceným skokem z Karlova mostu. Podotýkám nahý z Karlova Mostu. Začal jsem chodit i do bazenu. To mě začalo strašně bavit.

Na konci ledna jsem měl za pár dní naběháno 76 km a naplaváno asi 10 km v bazenu. Do toho všeho jsem začal zkoušet naše poslední představení ROOTS a to mě všechnu silu na trénink vzalo. Uvědomil jsem si, jak je těžké mé nepravidelné zaměstnání zkloubit s pravidelným tréninkem. Dal jsem přednost divadlu. Vyplatilo se to, protože energie je v představení vidět a představení se myslím podařilo nejen pro širokou, ale i odbornou veřejnost.
Pak dlouho dlouho nic.
Dokonce jsem to už vzdal! Protože všichni trénovali, já jsem se ani nerozeběhl, tak strašně mě bolely chodidla a neměl jsem žádnou sílu. Po jedné premiéře jsem hned začal zkoušet novou věc, kde hraji sám s tátou a začal točit tři filmové projekty, takže pracovně v euforii a treninkově v prdeli.

Až před pár týdny jsem se vrátil zase do bazenu, je to přesně před třemi týdny. Začal jsem zase plavat tak 3x týdně 2 km. Kolo jsem si půjčil od Tomáše a bez absolutního tréninku jsem zajel 101 km. To byla moje smrt. Zjistil jsem, jak strašně to bolí. Jak daleko to kurva všechno je. A jak na to ani trochu nemám. Na kole jsem dal ještě asi 5 výjezdu vše kolem 40-60 km. Běh 0 km. Stále mě bolely paty.

Často jsem přemýšlel, proč to dělám? Kvůli sobě – abych ještě v životě udělal něco pro sebe, ale také pro moje kluky, aby viděli, že táta není posera, že se umí ještě kousnout… Ale do toho jsem se ptal sám sebe: „Rosťo nejsi náhodou trochu idiot, bez tréninku, neriskuješ moc? Nemůžeš tam třeba umřít?“ A to bych fakt nechtěl, ale je pravda, že i tohle mi proběhlo hlavou… Neriskuju moc, tím, že jsem se absolutně nepřiravil a chovám se takhle nezodpovědně?… Často jsem myslel na to, že to je určitě o hlavě, a tu že musím připravit. To byl můj hlavní ůkol. Tzn. od října naběháno 76 km, naplaváno cca 20km a ujeto na kolem cca 300 km! Vybavení jsem si sháněl společně s mojí ženou dva dny před závodem!

A teď ke dnu závodu:
Začalo to skvěle večer jsem si chtěl zkusit kolo… Udělal jsem stojku na předním kole, protože jsem najel na obrubník , nohy mi zůstaly v pédálech a já se strašně namlel. Do toho jsem viděl všude kolem ty atletické postavy a já jsem propadl totální skepsi…
Kupodivu jsem spal asi pět hodin a modlil se abych se neposral.

Musím říct, že se mi ani nechce popisovat celý závod, ale chci napsat, že to byl jeden ze životních zážitků, který mě nabil vším každou vteřinou vším… bylo to něco neuvěřitelného… mě šlo o to přežít… a já přežil a dokonce zaplaval tak, jak jsem si ani ve snu nepředstavil. Viděl jsem své syny a ženu jak mi fandí, bráchu, švagrovou na trati a okolo ní jsem viděl spoustu mě blízkých lidí a rodinu, se kterými jsem prožil jeden veliký den, pro který má smysl žít. Tomáš mě skutečně dovedl do cíle. Dvě kola na kole jsem jel s jeho Štěpánem což byl také krásný moment. Se svým Matyášem jsem uběhl skoro jedno kolo. Přijel Petr Valchář s rodinou. Dnes jsem se dozvěděl, že naše máma byla v ten den dvakrát v kostele… a to jsem si zase uvědomil, že jsem asi trochu riskoval, ale stálo to za to.
Byl a jsem šťastnej, že jsem chvíli dělal s lidmi, které mám rád něco jiného než divadlo. Něco, co mě motivuje a inspiruje.

Teď ležím v posteli a bolí mě strašně koleno, ale mohu chodit a dokonce jsem se dnes krátce proběhl. Vlastně vůbec nechápu jak to někteří lidé mohou celé dát za 8,5 hodiny… to je pro mne nepředstavitelné, ale krásně nepředstavitelné… Už teď vím, že ten pocit chci zažít ještě jednou, vím že chci sdílet tenhle zážitek, který bude asi mnohem složitější než poprvé, ale bude krásný úplně jinak… a vím hlavně pro koho bude, což mi letos nevyšlo, ale příští rok na tom zamakám.

Jeden závod a jak dokáže léčit nejen tělo, ale i duši. Já jsem běžel se svým bráchou, dokonce jsem ho jako zelenou skvrnu potkal na kole, takže jel hodně rychle… Oba jsme se uvedli nádherným pádem na kole… ale jak jinak když jsme z cirkusu… Dík brácho za tu knížku a za to žes jel a podržel nejen sám sebe.
Víte, co jsem si uvědomil? Že ten závod je opravdu pro všechny, kdo mají tu chuť to zkusit…
Ty jako outsider se na trati potkáš s triatlet špičkou,
Ty jako outsider můžeš zažít krásný západ slunce stále ještě z trati,
Ty jako outsider si máš možnost popovídat se svým guidem,
Ty jako outsider si nejvíc dojatý, když dobíhá poslední za doprovodu troubícího auta a má ohňostroj, který Ti může závidět i vítěz,
Ty jako outsider nebojuješ s časem, ale sám se sebou,
Ty jako ousider můžeš příště třeba sledovat západ slunce v leže trávníku s pocitem, že si to zase dal,

Děkuju moc strašně všem – byl to opravdu magický den!

Rosťa

8.2Rosťa Novák

Ahoj všem,

největší díky patří Tomášovi Slavatovi a Rosťovi, že jsou takový hecířský Hovada (v tom nejlepším slova smyslu), že nás svou spontánností a určitým druhem bláznovství do Moraviamana uvrtali. Mrzí mě, že Tomáš měl v pátek narozeniny a my jsme zapomněli, to musíme napravit. Přičítám to ale hlavně tomu, že jsme každej byli k smrti vyděšený a zároveň natěšený na závod. Myšlenky se už jen soustředili na spoustu elementárních věcí jako jsou: zítra se poseru, kde mám černý uhlí, co ponožky na kolo, kudy mám jet na kole, kurva všichni maj neopren a já ne apod.. Myslím, že nejlépe jsme vám s Rosťou páteční rozpoložení demonstrovali v rámci osáhávání si bicyklů v „depu”. Děkuju Tomášovi za fantastické zázemí, podporu, klid, starost a důvěru. Smekám před Rosťou, Jirkou, Vráťou, Ondrou Malým a Štěpánem. Každej z nich má jiný příběh, jinak dlouhou životní historii, jinou muskulaturu, práci, všichni museli pro tu přípravu cosi obětovat, pro mě jako pro milovníka sportu (především jsem teoretik), tak jste pro mě opravdu Stateční. Tím více, že jsem měl možnost část triatlonu okusit. Pokud vám to nedochází dnes, tak vězte, že to k vám „doteče”. Je neuvěřitelný co jste dokázali a smékám cirkusácký klobouk. Prožíval jsem to s Vámi a přál si být na trati pořád vedle vás.

Pro mě osobně to byl neopakovatelný zážitek, až se trochu bojím, jestli se to někdy jindy bude na závodech opakovat. Bylo to prostě poprvé, a to se nezapomíná i u jiných příjemných aktivit. Děkuju kolegům ze štafety Complete. Jedinečné a originální trio. Kubo, odpouštím ti i těch 15 km na kole navíc. Sešla se skvělá parta lidí, pospolitost, zdraví, stejný cíl, hezký prostředí, slunečné počasí a čistá mysl. Jsem v takové euforii, že bych se snad chtěl stát i profesionálním triatlonistou s nádechem amatéra. Vím, že to rozhodně nebyl můj poslední závod. Zítra jdu běhat. Dojal mě ten poslední závodník, vozíčkář, staří zkroucení pánové, rychlé slečny/paní/dámy a kluci s protézama. Jsem trochu zklamanej, že jsem s Vámi nedal celý triatlon. Jenomže před dvěma měsíci, jsem nechtěl vylézt z postele a na triatlon vůbec neměl pomyšlení. Vím, že tohle (1250m plavání, 60 km kolo a 20 km běh) bylo mým současným maximem. Příští rok bude plnej dištanc.

Mám před sebou spoustu výzev: pokračovat v běhání, koupit si kolo, nevzdávat hledání lásky k plavání, smířit se se studenou vodou a možná někdy časem přestat s kouřením.
Jediné, co bych do příště změnil, a to si kladu za vinu i já, tak je nepodpoření toho Valchyho či něčeho/někoho jíněho. Prostě něco bohulibého.
Kromě účasti na Moraviamanovi 2017, by si kladl za cíl vymyslet vlastní výzvu třeba ve spolupráci s Endruance Lab (vlastní závod, propagaci, trať, cíl projektu, bohulibý cíl, oslovení partnerů jako jsou Nike apod.)

Děkuju všem, tento poslední víkend je zapsán tučným písmem v mé paměti.

Vítek

8.5Vítek Novák

Tak, radost mám, trochu jsem čekal větší emoce v cíli, ale vlastně chápu, že když se takhle člověk zřídí, tak už na nic jiného nemá sílu…

Jinak, největší momenty pro mě osobě byly hned na startu, myslel sem že se v tom rybníku utopím, neviděl jsem kam plavu, všude byli magoři co se kopali dopředu, vlny a pěna. Vypil sem asi 5 litrů tý hnusný vody a říkal jsem si, že se na to asi vyseru. Nakonec jsem se asi po 300 metrech uklidnil a už to šlo… pak byla velká krize na 110km na kole, kdy jsem si říkal, tak jo, pokud to dokážu dojet na kole, protože jsem nikdy v životě nejel 180km v kuse, tak už mě nikdo nedonutí běžet. Ale nakonec to ujet šlo, byl jsem příjemně překvapenej, že jsem plavání dal o trochu rychelji než jsem myslel, kolo bylo jen o 15 minut pomalejší než byl můj nejideálnější plán.

No a běh už byl jen o překonání bolesti kolen. Prvních 10km běhu bylo úplně v pohodě, pak sem si musel vyměnit boty, protože sem si zapomněl přezout po kole ponožky a měl jsem je mokrý, začal se mi dělat puchejř. Po 20km mě začala bolet kolena a už sem musel přejít na indiánskej běh, protože jakmile jsem běžel z kopce nebo moc dlouho, začala mi vystřelovat bolest do kolen a nechtěl jsem si je uplně oddělat. Ještě sem mezi 20-30km udělal tu blbost, že sem si začal na občerstvovačkách sedat na zem a odpočívat, ale uvědomil jsem si, že je mi po každý pauze hůř a hůř. Takže od 30km už jsem zase na občerstvovačkách jen nabral pití a běžel/šel jsem dál. No a nakonec mám pocit, že to zas tak strašný nebylo. Jenom příště budu víc trénovat kolo. To mě fakt dalo zabrat.

Díky Tomáš Slavata a Radek Holinka za pomoc, bez vás bych to nedal.

Vráťa

8.6

 

Kluci, podobné pocity jako po závodě jsem už jednou zažil…

Jen jsem si nemohl dlouho vzpomenout kdy to jen bylo. Teď už to vím. Bylo to jako po maturitě, kdy člověk prošel zkouškou, která znamenala tlustou čáru za určitou etapou života. Tato etapa pro mne začala podpisem naší úmluvy, od té doby jsem často míval noční můry o tom, že se topím, že jsem ochrnutý, že jste mi kamarádi všichni utekli, ujeli, uplavali… Že jsem prostě sám. Tak to nakonec dopadlo. Přišel jsem na to, že při práci, kterou se živím, nemohu nijak pravidelně sportovat, systematicky se připravovat na takovou „výzvu“. Na začátku roku jsem se pokusil o pravidelnou každodenní přípravu, bez ohledu na fyzickou a časovou náročnost zaměstnání. Vydržel jsem to měsíc a půl, pak jsem vyhořel. Fyzicky i psychicky. Začal jsem kouřit, přestal a zase začal…

Já vím Tome, jsem blbec. Zase zkusím přestat (smích). Na začátku června jsem si přečetl na jednom triatlonovém webu, že to musí člověka bavit!!! „Jakmile vás to přestane bavit, zastavte a nepokračujte.“ … a s tím jsem do Moraviamana šel. Říkal jsem si to, když jsem plaval vzdálenost, kterou jsem nikdy neuplaval. Říkal jsem si to, když jsem šmrdlal na kole vzdálenost Praha-Brno. A nakonec i když po šesti kilometrech běhu „odešla“ kolena – byl jsem připraven zastavit a nepokračovat. Táhlo se to, bolelo to, ale bavit to až do konce nepřestalo.

KDYBY NEBYLO OSMI STATEČNÝCH NEBYL BYCH IRONMAN!

Jirka

8.3Jiří Kohout

Pocity před samotnou výzvou a v den startu? Když mi Jirka Kohout a Rosťa Novák někdy před půl rokem volali, že se vsadili, že absolvují železňáka a jestli se nechci zúčastnit také, říkal jsem si, že byli asi slušně piclí…

Ve hře nebyl jen skok z Karlova Mostu za střízliva a nahatý za bílého dne, ale hlavně těch nepředstavitelných 226 kilometrů. Hlavně posledních 42, když máte kolena bez menisku a křížových vazů, jsou opravdu absurdní. A den D vlastně velké těšení a očekávání, protože je před vámi opravdu něco velkého, co si jen těžko dokážete představit a jste zvědaví, jestli se dokážete dotknou konce.

Co bylo nejtěžší? Rozhodně těch čtyřicet dva kilometrů po svých, ale popořadě, moc jsem si užil poslední kolo plavání, kdy už jsme značně prořídli. Osamocenost v převlékacím stanu, kdy jsem měl pocit, že jsem asi jedinej vadnej, který tam šel. Celé kolo krása. No a ta chůze (běh) fakt hrůza. Když byla první obrátka kolem modré bundy, tak jsem si říkal, že možná jednou jsem se sem dostal, ale ještě třikrát to už určitě nedokážu. No a nakonec jo, hlavně díky chůzi. Myslím, že mi už jen chyběl mapník s buzolou. Můj další cíl? Pokusit se za rok vrátit a díky lepší práci s vazelínou, rychlejšímu převlékání do suchých cyklistických a běžeckých oblečků, a méně častějšímu močení na trati a tréningu, asi především, to dát pod 11 a půl hodiny.

Ondra

8.4Ondra Malý

Letošní Moraviaman je už definitivně za námi, jeho příběhy, psané i nepsané kolují mezi námi a přinášejí záznamy skutečného hrdinství, odvahy, kamarádství.. citů a pocitů v ryzosti vlastní všemu životně hraničnímu. A my se těšíme na další, těšíme se na Vás a samozřejmě se těšíme na to, co přinese ten další Moraviaman.

Fotogalerie

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com