THRONE---Honza

Na trůn usedl nový Král

Přinášíme Vám rozhovor s Honzou Oppolzerem, mužem, který bez přehánění změnil dějiny československého triatlonu. Československé závody měli etalon a tím nebyl nikdo menší než Petr Vabroušek. Triatlet vyjímečný svým přístupem i výkony v celém triatlonovém světě. Pokud nastoupil na Moraviamana či Slovakmana potom se nevedla diskuse kdo bude první, to bylo totiž jasné. Řešila se místa od druhého dolů. Letošní Moraviaman ke svému patnáctiletému výročí přinesl něco nečekaného. Abychom byli přesní, u prvních míst Petra Vabrouška si byli všichni vědomi dočasnosti. Jenže podle tradice naší země, která má zkušenost například s dočasným pobytem, byla sice dočasnost všem víceméně jasná, ale nikdo si nedokázal představit, kdy vlastně skončí. Moraviaman 2016 se stal přelomovým, dost možná mnohem víc než nám všem dochází, každopádně ..

Tak jak se říká ve všech seriózních mocnářstvích : „Dámy a pánové povstaňte, přichází Král..“

Jsi Mistr republiky, čerstvý držitel traťového rekordu Moraviamana, ale nejen ty, kdo už mají děti, napadne: „Jaký byl šestiletý Honzík?“ Jak bys definoval své predispozice, dalo se něco pozorovat už tenkrát? Nepřehlédnutelný v tělocviku, vlastnosti vítěze?

Šestiletý Honzík? To je nepříjemná otázka, připomíná mi, jak stárnu, i když se cítím pořád stejně… No, spíše se cítím každým rokem lépe a lépe. Každopádně, šestiletý Honzík byl snadno přehlédnutelný, ostatně přehlédnutelný jsem stále, protože jsem do výšky příliš nevyrostl. (smích) V šesti letech jsem chodil se sestrou na judo. Přepraly mě i holky, protože byly většinou větší a měly více síly. Na tělocviku jsem vždycky dostával zabrat např. ve sprintech, ale jak se běžel kilometr nebo patnáctistovka, tak to byla moje parketa. Vytrvalost mám asi předurčenou od přírody. Rodiče mě a sestru vedli ke sportu. Mamka házela oštěpem, což jsem si nikdy nezkusil. Taťka nás formoval do cyklistické rodiny, takže jsme od malička křižovali zejména Jizerské hory a Český ráj. Když mi bylo asi 6 nebo 7, tak taťka naplánoval výlet, u kterého si nebyl moc jistý, jestli to vůbec ujedeme — 80 kilometrů — ale nakonec jsme to ujeli. Já to tehdy zvládnul na BMX 20! Když jsem pak byl dostatečně velký na horské kolo, už byly ty výlety na kole trochu jednodušší. Že se ale jednou zblázním do triatlonu a navíc do toho dlouhého, to absolutně nikdo nemohl tušit.

Byla tvá cesta k triatlonu přímočará, hladká a bez zaváhání či dokonce zakopnutí? Nebo to byl vývoj přes jiný sport či sporty, oťukávání s návraty a trucováním končícím prozřením, že se triatlon stal součástí Tvého života?

Má cesta k triatlonu nebyla vůbec přímočará. Na prvním stupni základní školy jsem se učil judo. Pak jsem chtěl zkusit fotbal. Potom zase hokej. Nakonec jsem i se sestrou zakotvil v atletice, kde byl jeden den v týdnu vždy věnován míčovým hrám pro větší pestrost. Chodili jsme na všeobecnou atletickou přípravu, takže běh, skok do dálky i do výšky, vrh koulí, zkrátka všechno, co šlo v Jablonci nad Nisou na stadionu trénovat. Následovaly talentové zkoušky na víceleté sportovní gymnázium a pak stopka — alergie. Po nějakých 12 letech léčby se mi podařilo dostat alergii pod kontrolu, nicméně během té doby jsem přes jaro a léto žil na prášcích, takže sport šel úplně k ledu. Pak jsem se začal trochu hýbat až na vysoké škole, ale byl to opravdu jen pohyb. Zlomové bylo až léto 2009, kdy jsem začal běhat. Když mě přestalo bavit běhat samotného, našel jsem si běžeckou skupinu a poznal tak Honzu Jakubíčka. Od jeho kamaráda jsem slyšel vyprávění o dlouhém triatlonu na Havaji, to bylo někdy v dubnu 2010. Tehdy jsem si řekl, že by bylo super to někdy vyzkoušet a v srpnu 2010 jsem absolvoval Železňáka na Lipně v čase 12:41. Na cílové pásce bylo jasno. Měl jsem dost, ale věděl jsem, že za rok do toho jdu znovu. A protože mi to ten rok ještě nestačilo, dva týdny na to jsem se postavil na trať Pilmana. Diagnóza byla tedy definitivně určena.

Team Kerberos je na scéně vnímán stále jako nový, už se ale může pochlubit Mistrem republiky v dlouhém triatlonu. Chceš se nějak vyjádřit ke změně teamu nebo k novému teamu vůbec? Přeci jen je vnímán jako nový dravec v jinak docela poklidném rybníčku – a ta analogie se strážcem podsvětí bránící duším v návratu do normálního života spolu s nepřehlédnutelnými výkony na klidu příliš nepřidá.

Po loňské sezóně jsem si řekl, že bych si mohl zkusit najít nějaké sponzory. A abych měl lepší vyjednávací pozici, vystoupil jsem z HISPORT Teamu, aby nebyl problém, že už mám na dresu nějaká loga. Jenže to všechno nakonec ztroskotalo, takže jsem zůstal bez týmu. Nakonec jsem zakotvil v Kerberos týmu, ke kterému jsem měl nejen díky Honzovi Jakubíčkovi blízko od jeho založení, takže jsem se nenechal dlouho přemlouvat. Jsme fantastická triatlonovo-běžkařská parta, která nezůstala jen u týmového oblečení — máme i svou vlajku, své nálepky (na kolech, na autech), závodní tetování. A ten tříhlavý pes? Ano, trochu člověku brání v návratu do „normálního života“, ale kdo by chtěl žít normální život po tom, co okusí dlouhý triatlon?

Moraviaman 2016 je bezesporu závodem přelomovým. Už navždy zůstane zapsán jako závod, kde byl po 18 letech bez porážky na československých závodech královské ironmanské distance poražen kralující Petr Vabroušek. V československém triatlonu už nikdy nebude nic jak bylo před tím. Jaký je to pro Tebe pocit být tím, kdo způsobil takříkajíc dějinný zlom?

Je to samozřejmě skvělý pocit. Petra jsem měl nejvíce na dosah loni v Podesdorfu, kde jsem za ním skončil 37 sekund. Tehdy mi psal Michal Urbánek něco ve smyslu, že je fajn, že jsem nechal otázku „Kdo konečně porazí Petra?“ stále otevřenou do další sezóny. Uvidí se, jak to bude vypadat příští rok. Dlouhý triatlon je nevyzpytatelný a klidně se může stát, že se Petr zase příští rok vrátí na stupínek nejvyšší. A pokud ne, stále bude potřeba s ním počítat, protože pevně věřím, že bude mít dostatek sil na velmi nepříjemné potrápení startovního pole. Nemohu říci, že by pro mne byl Petr vzorem, představa 6 ironmanů během 6 po sobě jdoucích víkendů mi nahání husí kůži, na to moje tělesná schránka není stavěná. Nicméně má můj obrovský respekt a těším se, až se s ním zase někde potkám na startovní čáře. Je to zkrátka ikona československého triatlonu a vždycky okolo sebe šíří skvělou náladu. Doufám, že se s ním ještě někdy v budoucnu postavím na pódium, to pro mne byla vždycky čest.

Letošní rok byl pro vnímavé plný paralel, příslibů, lakmusovým papírkem toho, co se u nás v dlouhém triatlonu událo a děje. Nepřehlédnutelného zvýšení výkonnosti napříč startovním polem si nešlo nevšimnout. Vždyť i poslední, 275. závodník dobíhal do cíle v čase 15:17, což bylo o šest minut lepší než v loňském roce. Ale to, co se odehrávalo na opačné straně startovního pole, bylo pro všechny přítomné přímo elektrizující. Vše nasvědčuje tomu, že majitel žezla bude muset o své místo na trůnu krále triatlonu 226 bojovat, česká špička se rozšiřuje a její výkonnost se stále zvedá. Dá se najít okamžik od kterého jsi měl jasno – „jsem král“, nebo zůstaneme u obligátního „až do cíle nebylo nic jistého“?

Ano, všichni se zlepšují. Pamatuji, jak mi před lety říkal Standa Cibulka, že když začínal s dlouhým triatlonem, bylo celkem normální druhou polovinu maratonu odchodit a dnes to každý běží až do cíle. Jsme prostě soutěživí a trénujeme jako diví. Vždyť kolik lidí mělo před 5 lety trenéra a kolik lidí ho má dnes? Navíc, když jsem v roce 2010 jel první závod, tak časovkářské speciály, které na cyklistické části dost pomohou, byly výjimkou. Dnes je pomalu výjimka, když někdo časovkářský speciál nemá. Avšak i bez speciálu jde finišovat v čase pod 9:30, dokonce i pod 9 hodin to jde! Ale aerodynamika neaerodynamika, pořád musí zůstat dostatek sil na závěrečný maraton, kde žádná karbonová technika nepomůže. Abych ale odpověděl na otázku, tak poprvé jsem si začal říkat, že by to mohlo vyjít, když jsem vybíhal do posledního okruhu, tedy zhruba na 30. km běhu. Když jsem pak běžel z otočky a zjistil, že běžecký rychlík Petr Minařík je za mnou stále nějaké 2 km, už jsem vítězství věřil o něco více. A 2 km před cílem, kde mi Kuba Langhammer řekl, že běžím na traťový rekord, jsem už věděl, že žezlo je pro letošek v mých rukách.

honza2

Moraviaman jako závod stále roste, a tím nemyslím jen počty závodníků. Ten letošní byl ale v mnohém jiný. Pro Tebe z pozice závodníka je vnímání přeci jen odlišně, ale pro ty, kteří v depu sledovali to, co jste předváděli na špici závodu, to zvyšující se napětí, střídání pozic, ten boj do posledních metrů – to byl závod, na který u nás zase tak moc zvyklí nejsme. Moraviaman díky Vám přinesl do našich luhů a hájů triatlon vskutku minimálně evropské úrovně. Jak vnímáš Moraviaman Ty sám, jaký k němu máš vztah, co bys mu vytknul, co vyzdvihl, co bys mu popřál (nejen jako nový vladař). Přeci jen slaví letos svých patnáct let.

Moraviaman je jedinečný. Je to jediný závod na ironmanských distancích v ČR a komentuje ho Pepíno Svoboda. Tohle prostě nejde trumfnout! Od letoška má cyklistika naprosto perfektní asfalt. Navíc cyklistická i běžecká část rozdělená do 4 okruhů je velmi kontaktní, takže člověk ví, jak se pohybuje ve startovním poli. Kdo nemůže jet celý závod, protože mu např. do termínovky nesedí, přijede alespoň na štafetu a ve zbytku času fandí. Je to zkrátka takový svátek všech dlouhotraťařů. Před 3 lety jsem tu vyhrál karbonové ráfky jako nejrychlejší závodník do 30 let. Takový závod člověku prostě musí přirůst k srdci. Jsem tedy rád, že jsem se na Moraviamana konečně po 3 letech vrátil a navíc vyhrál. Takže Moraviamanovi a jeho pořadatelům přeji minimálně dalších 15 let úspěšného pořádání toho našeho krásného svátku, pěkné počasí, žádné zranění, spoustu ochotných a šikovných dobrovolníků, kteří se o nás pečlivě starají. Za 3 roky, až bude Moraviaman plnoletý, udělám všechno pro to, aby mi odpovídající víkend nic nebránilo v účasti.

Ptát se, co bys poradil někomu, kdo by chtěl být také mistrem ČR v dlouhém triatlonu, je, přiznávám se, trochu nemístné (takže se nezeptám), ale co mi nedá, protože už se to opravdu stává součástí toho, o čem se mluví, ale nikdo o tom vlastně nic moc neví – zeptat se na superkompenzaci ve Tvém podání. Někteří to popisují jako Honzovo zbavování se tuku, někteří tomu říkají mučení, které se nedá vydržet… Takže jaké to je, proč, k čemu, jakým způsobem?

Můj tréninkový plán je plně v rukách Honzy Jakubíčka. Zároveň je to on, kdo mi superkompenzační dietu každý rok ordinuje a všichni jeho svěřenci ji buď velice dobře znají anebo patří do kategorie, která ještě odolává. Slyšel jsem různé názory i různé zkušenosti, ale na mě to funguje. Je otázka, kolik z toho je v hlavě a kolik ve zbytku těla — to nedokáži posoudit a upřímně mi to je jedno, dokud to funguje. Určitě se dá superkompenzace definovat jako velice intenzivní a bolavý zážitek. Ale co by to bylo za život, kdyby to vypadalo jako procházka růžovým sadem? To by to pak dokázal každý. Superkompenzace je takový energetický jojo efekt — vyčerpat tělo takovým způsobem, aby se následně naštvalo a začalo ukládat více energie. Krásné je sledovat během superkompenzace svoji váhu. Já ztratím 3 kg, abych následně 5 kg přibral a po závodě byl o 1 kg lehčí než před superkompenzací — hodně z toho jde ale na vrub vodě v těle. Držím 7denní variantu, kdy první tři dny jsou v plánu dlouhé tréninky na nízké intenzitě, ale v jídelníčku chybí jakékoliv sacharidy. První den je v podstatě bez problémů. Druhý den při druhé tréninkové fázi začíná tělo pomalu rezignovat a trénink dokončuji jen díky své nesmírně tvrdohlavé povaze. Třetí den už následuje v podstatě kremace — únava, slabost, tepy nechtějí růst, nohy nechtějí šlapat ani běžet, 10 schodů do prvního patra člověku připadá jako 10 pater, krevní cukr je na takové úrovni, že malá násobilka je obrovský výkon. Zkrátka když konečně dorazím domů, jsem rozbitý jako Drážďany, a tak tři hodiny trvá než se srovnám a začnu fungovat. No a pak následují tři dny, kdy jím skoro jenom sacharidy a mám jen lehké udržovací tréninky. To je zase přesný opak, kdy cítím, jak se mi v těle hromadí energie. Asi největší legrace byla má první superkompenzace. Nevěřil jsem tomu, ale věřil jsem Honzovi… Když mi to naplánoval, šel jsem do toho. Takže svým způsobem to mučení je, ale vydržet se to dá, já už tohle mučení přežil několikrát.

Být Mistrem ČR je dosažení mety, překonání traťového rekordu je bonus, porazit Petra Vabrouška bylo pro mnohé nesplnitelným snem… Jaké jsou další mety a sny Honzy Oppolzera?

Odpočinout si a připravit se na zbytek sezóny alespoň stejně kvalitně jako na tu dosavadní část. Je jasné, že spousta chrtů bude chtít můj skalp a je nevyhnutelné, že někdo ten skalp určitě získá, ale proč to ulehčovat? Chci zůstat především nadále zdravý, abych měl chuť do poctivého tréninku a nemusel řešit žádná zranění. S tím souvisí vyřešení problému s křečovými žilami, což je přes léto celkem nepříjemné vzhledem k tomu, že denně sedím v kanceláři. Z těch sportovních snů by bylo krásné vyjet si slot na Havaj a poměřit síly s těmi nejlepšími — škoda, že je to tak finančně náročné.

Jak dlouho tak po závodě regeneruješ a jak vlastně regeneruješ? A kdy a kde se Tě soupeři mají zase bát?

Když se závod povede, tak je většinou regenerace velmi rychlá. Jako kdyby hlava přesvědčila zbytek těla, že mu vlastně nic není. Určitě budu mít týden volnější režim, tedy vyplavání, regenerační vyjetí na kole, sauna, masáž a žádný běh… Následující týden už ale začnu zase s přípravou, sice opatrně, ale už to zase začne připomínat trénink. Sice mě v podstatě nic nebolí, ale tělo je zkrátka unavené. A kde se mě soupeři mají bát? Já myslím, že mě se bát nikdo nemusí. Ale pokud chce někdo změřit síly, tak bude mít možnost na Slovakmanovi a DoksyRace. Zvažuji ještě účast na Pilmanovi, ale to se ještě ukáže, jestli by to nebylo na mě moc. Chtěl bych po triatlonové sezóně ještě zaběhnout maraton (v rodině máme rekord 2:36), ale čeká mě operace křečových žil, je tedy možné, že na maraton letos opět nedojde.

Co si myslíš o snahách dostat k nám některý z prémiových podniků série Challenge či Ironman? Cítíš v tom přínos pro český triatlon? Nebo ještě šířeji, co bys jako král, který všechno může, udělal v českém triatlonu jinak?

Už jsem o těchto snahách slyšel, pokud to přinese nějaké ovoce, bude to jedině dobře. Na závod ze série Challenge anebo Ironman přijede určitě i spousta lidí ze zahraničí, takže souboj o první příčky bude o to zajímavější a podívaná pro diváky o to lepší. Zároveň by to mohlo triatlon více zviditelnit, takže by pak třeba nemuselo být nereálné jezdit na uzavřené cyklistické trati anebo dokonce zvolit zajímavý běžecký okruh někde ve městě. Běžecká část v rámci Challenge Roth, kde se běží městem, je prostě naprosto úchvatná! Kdyby se to povedlo zopakovat u nás, určitě bych na takovém závodě nechyběl.

Loni byl moc hezký pocit vidět Tě s Ondrou Teplým na pódiu Challenge Roth, letos jede do Rothu Čechů ještě víc, vlastně početně doposud nejsilnější české zastoupení v historii triatlonu v Rothu. Co říkáš na to, že začíná být vidět Čechy i na pódiích triatlonových závodů ve světě?

Je to určitě skvělá zpráva. Znamená to, že trénujeme a zlepšujeme se. Myslím si ale, že je také důležité, aby byli Češi vidět doma. Aby byli následně řidiči k cyklistům ohleduplnější (a drzí cyklisté nedávali řidičům důvody k nenávisti cyklistů). Obecně si myslím, že celkově začínáme více sportovat. Když jsme jako děti před více než 20 lety brázdili s rodiči Jizerky a Český ráj na kole, bylo cyklistů strašlivě málo. V Jablonci tehdy nebyl servis, prodejna kol, nic. Dnes jsou cyklistů mraky, to samé platí pro běžce, kterých přibývá ještě více. Takže jen tak dál. S větším množstvím roste pravděpodobnost, že se objeví nějaký úspěšný závodník. Ať jsme vidět v cizině i doma a ať se ke sportu přidává více lidí. Je potřeba, abychom změnili svůj postoj k životu, abychom se dokázali odtrhnout od televize, počítače, videoher a aspoň trochu se hýbali. Dlouhý triatlon je dřina a těžko říct, jestli je to zdravý sport, ale ono není potřeba, aby všichni dělali dlouhý triatlon. Takže každý, kdo dokáže alespoň jednu osobu inspirovat k pohybu, by to měl zkusit. Protože motivace ke změně, je to, co nejvíce lidí postrádá. Co se týče letošního Rothu, tak pevně věřím, že Roman Malivánek bude hodně vysoko. V Rothu se opět postaví na start i Lukáš Krpec, který už tamní trať dobře zná a věřím, že letos bude zase velmi úspěšný. Přál bych úspěch i Honzovi Jakubíčkovi, který se dlouho trápil se zraněním. Těch českých želízek tam bude dost a pevně věřím, že se neztratí! Tobě, Karle, přeji také úspěch a krásný zážitek!

Máš zkušenosti, máš ocenění, jsi mistr, držitel rekordu… Když za Tebou někdo přijde, že jsi ten pravý, že máš jeho naprostou důvěru a že by si moc přál, abys ho trénoval. Je takový scénář možný včetně toho happy endu, že Honza Oppolzer bude souhlasit?

To je velice ošemetná otázka. Je potřeba brát v úvahu skutečnost, že jsem vystudoval elektrotechniku a ne tělesnou výchovu. Asi bych uměl poradit někomu začínajícímu a když nad tím přemýšlím, tak se mě spousta kamarádů na dost věcí už ptalo… Vždycky jsem jim odpapouškoval to, co jsem se dozvěděl od svého trenéra. Ale nevím, jestli bych měl odvahu zkusit někoho přímo trénovat. Svým způsobem je trénink velice jednoduchý. Stačí mít aerobní základ, na kterém se pak staví dál, ale do značné míry je to pak pro mne věda jak nakombinovat plavání, cyklistiku a běh s doplňkovým posilováním a tak dále. Určitě bych uměl poradit více s integrodiferenciálním počtem, fourierovou transformací nebo algebrou než s tréninkovým plánem. Takže opravdu nevím, nejspíš bych dotyčného vyzpovídal, poradil mu vše, co bych mohl a pak ho odkázal na skutečného trenéra.

Dlouho jsme přemýšleli nad tím, jak Honzu nejlépe charakterizovat. Rozhovor s ním Vám mnohé napoví. Ve skutečnosti dokáže člověka nejlépe charakterizovat ten, kdo jej opravdu zná. Myslíme si ale, že i pro ty, kdo jej znají přinášíme střípky z jeho života a možná i způsob jakým vnímá okolní svět, o kterých nevěděli, či jenom mlhavě tušili. Ale jak přinést ještě jiný pohled i těm, kteří Honzu znají jen jako toho borce, který je v už cíli, zatímco se oni vydávají do posledního kola cyklistiky či se zakusují do prvních kilometrů běhu?

A tak jsme se zeptali osoby jež má v Honzově triatlonovém životě zvláštní místo. Honza sám ji nazýval sestřičkou a ona jeho bráškou. V těch dobách ještě nosila příjmení Hostinská. V současné době už je ale její příjmením Francke. Jejím mužem je Jan Venca Francke spolu se kterým absolvovla část extrémního závodu Yukon Arctic Ultra.

Petra Francke

S Honzou jste byli členy stejného klubu, a moc se mi líbí jak o Tobě mluvil jako o sestřičce. Byl Tvým supportem i na Swissman-ovi. Koho z Vás dvou vnímáš jako triatlonistu dřív, dá se vůbec určit kdo byl komu vzorem a čím?

Honza byl určite triatlonistou dříve – už jeho přístup k tréninku byl profesionální. To já když se mi nechtělo, tak jsem prostě nic nedělala Pro Honzu musí mít vše hlavu a patu a když se rozhodne pro nějaký cíl, tak si za tím jde. V jeho pílí je určitě mým vzorem.

Honza pro neznalce působí až nenápadně, tipovat mistra by si troufl málokdo. Bez expresivních gest a velkých slov. Nahlédnout za oponu můžou jen opravdoví přátelé, a to je dobře. Jaký je jeho přístup k treninku, k životu, jak jej vnímáš Ty, jaký je Honza člověk, jaký je náš nový Král?

Jak už jsem se zmínila, Honzovou silnou stránkou je obrovská píle a odhodláni. On podle mne nikdy nepochyboval, že bude jednou jezdit takové časy, jen o tom nikdy nemluvil. Je to skvělý parťák na tréninky, ma skvělý hudební vkus a na párty s ním není nikdy nuda. O tomhle nenápadném klukovi ještě hodně uslyšíme, o tom není pochyb a já se můžu jen chlubit, že to je můj triatlonový brácha.

P.S. Fotografie z ladění na Moraviamana 2013.

Honza a Petra

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com