H20

Pitná voda – prospěšná za všech okolností?

Apríl už je za námi, ne však jeho nevyzpytatelnost počasí. Jaro už se ale nesmlouvavě hlásí o svou vládu, a jak už bývá v našich zeměpisných šířkách v posledních letech obvyklé, se snahou vysokými teplotami vstoupit předčasně do léta. Pitný režim patří mezi jeden z nejdůležitějších atributů které se podílejí na výsledném výkonu při sportu ve všeobecnosti. Zvláště v tropických dnech a u sportů jako je například triatlon, dokáže být příjem tekutin klíčovým, tím, který rozhoduje nejen o tom s jakým výsledkem závod skončí, ale také o tom jestli nebude muset být třeba ukončen předčasně. Nejen v průběhu závodu, ale také při treninku často využíváme ISO nápoje různých složení a koncentrací, celou paletu colových nápojů a nepřeberné množství nápojů vlastního či doporučeného složení, které se osvědčilo nám anebo jsme je začali využívat na něčí doporučení. Co bychom neměli opomenout, a to nejen proto, že je to stále častější, stále víc sportovců začíná „jezdit“ takzvaně „na vodu“, to znamená že svůj pitný režim, příjem tekutin, řeší je čistou pitnou vodou.

Co do hmotnosti, je dospělý člověk ze dvou třetin voda. Kdybychom to však vzali na počet molekul, pak jsme „skoro samá voda“, protože přes 99,5 % z celkového počtu molekul v lidském těle připadá právě na molekuly H2O. Toto vnitřní vodní prostředí musíme neustále doplňovat, abychom žili. Kvalitu našeho žití přitom zdroj určitého typu pitné vody může ovlivnit velmi zásadně.

Člověk denně vyloučí asi 2,5 litru vody – z toho asi 1500 mililitrů močí, 100 mililitrů stolicí, 400 mililitrů dýcháním a 500 mililitrů kůží. Jsou to samozřejmě čísla průměrná a odchylky, především směrem nahoru, jsou normální a například u sportovců nebo u lidí pracujících v horkém prostředí zcela běžné. Organismus však musí mít vyrovnanou vodní bilanci, a tak, aby tyto ztráty uhradil, musí vodu přijímat. Menší část, asi 300 mililitrů za den, jí vznikne endogenně, čili voda se „nově“ vytvoří v těle metabolickou činností.

Vody vázané v potravě denně přijmeme asi 900 mililitrů. To znamená, že zbytek (asi 1300 mililitrů) musíme do těla dodat přímo formou tekutin (čistá voda, nápoje), jejichž základem je pitná voda. Každý den, po celý život. Při průměrné spotřebě dva litry tekutin za den to za sedmdesát let představuje přes padesát tisíc litrů vody. Pro představu: je to plný bazén o rozměrech 5 x 5 x 2 metry a ještě něco navíc. Pitná voda je tedy nejen naše základní poživatina. Je to i vzácná surovina, předmět mnoha oborů lidské činnosti – a ano, dnes je to i zboží.

V přírodě se vyskytující voda, ať již podzemní či povrchová, která byla odpradávna používána k pitným účelům, není nikdy chemicky čistá H2O; jsou v ní rozpuštěny plyny, a především minerální a zčásti též organické látky přírodního původu. V závislosti na místních geologických podmínkách nalézáme vody velmi různého složení. Obvyklé hodnoty obsahu rozpuštěných látek u sladkých vod se pohybují v řádu několika set miligramů na litr.

trinkHlavní funkcí pitné vody je dodávat do těla vodu – tekutinu, díky níž se všechny složky potravy mohou vůbec vstřebávat, přeměňovat se v těle na potřebné a využitelné komponenty, být dopraveny na potřebná místa a po přeměně být zase odvedeny z těla pryč. Tělo si tuto zevně přivedenou tekutinu musí pro své účely určitým způsobem upravit, protože všechny nitrobuněčné i mimobuněčné tekutiny mají svá specifická složení, která jsou udržována na víceméně konstantní úrovni a mění se jen v úzkém rozmezí hodnot. Proto by se mohlo zdát, že nezáleží na minerálovém složení pitné vody, zvláště, když člověk přijímá dostatek všech minerálních látek potravou. Ale tak tomu není. Pokud je v pitné vodě minerálních látek celkově příliš málo, nebo naopak příliš mnoho, popřípadě pokud tam některé určité prvky chybějí a je-li taková voda konzumována pravidelně a dlouhodobě, představuje pro spotřebitele určité zdravotní riziko. A platí to samozřejmě i naopak – pitná voda o určitém složení a obsahu některých prvků bude mít na zdraví ochranný, prospěšný účinek.

Vezmeme-li v úvahu celkový obsah rozpuštěných minerálních látek, pak optimum se pohybuje asi v rozmezí 150–400 mg.l–1. Voda s nízkým obsahem minerálních látek (pod 100 mg.l–1) pomáhá vyšším ztrátám některých esenciálních prvků z organismu a může narušit minerálově-vodní hospodářství organismu, někdy vede i k chorobám spojeným s nedostatkem vápníku a hořčíku, o kterých se píše dále. Naopak voda s vyšším obsahem minerálních látek (nad 500 mg.l–1 a zvláště pak nad 1000 mg.l–1) může být rizikovým faktorem pro vznik některých kloubních poruch, močových a ledvinových kamenů, kamenů žlučníku a slinných žláz a vysokého krevního tlaku (v důsledku vyššího obsahu sodíku).

V oblastech, kde je pitná voda kyselejší a měkčí (čili kde má nižší obsah Ca a Mg), je vyšší úmrtnost na mozkovou mrtvici než v oblastech s tvrdší vodou.

Z jednotlivých prvků ve vodě, které přispívají pozitivně k lidskému zdraví, jsou to především vápník a hořčík, což jsou prvky nejlépe prozkoumané, ale také fluoridy a uvažuje se též o dalších esenciálních (tedy pro fungování organismu nezbytných) prvcích. Vápník (Ca) i hořčík (Mg) jsou běžnou přirozenou součástí všech vod a jsou hlavní součástí tvrdosti vody: čím je jejich obsah vyšší, tím je voda tvrdší. Obsah vápníku se obvykle pohybuje od desítek do stovek mg.l–1, obsah hořčíku je nižší, zpravidla jednotky až desítky mg.l–1. Některé minerální vody mohou mít stovky až tisíce mg.l–1 obou prvků.

O zdravotním významu těchto prvků v pitné vodě se uvažovalo již na přelomu 19. a 20. století, ale teprve koncem padesátých let se v Japonsku pomocí epidemiologické studie přišlo na to, že v oblastech, kde je pitná voda kyselejší a měkčí (čili kde má nižší obsah Ca a Mg), je vyšší úmrtnost na mozkovou mrtvici než v oblastech s tvrdší vodou. Od té doby bylo toto zjištění – rozšířené obecně nejenom na cerebrovaskulární (mozkově-cévní), ale především na kardiovaskulární (srdečně-cévní) onemocnění – potvrzeno desítkami různých druhů epidemiologických studií v různých zemích světa (např. v USA, Kanadě, Švédsku, Velké Británii, Francii, Itálii, Rusku, JAR).

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se zjistilo, že klíčovou roli v ochranném účinku tvrdé vody vůči kardiovaskulárním onemocněním hraje obsah hořčíku, zatímco vápník působí spíše podpůrně. Jiné studie z Kanady, Anglie a Švédska prokázaly, že obsah hořčíku ve vodě koresponduje s obsahem hořčíku v srdečním svalu, a byl objasněn mechanismus, jímž nedostatek hořčíku vede ke stažení cév a srdečním arytmiím, což jsou pravděpodobně hlavní příčiny zvýšené úmrtnosti na akutní infarkt myokardu v oblastech, kde je nízký obsah hořčíku v pitné vodě. Nedávná meta-analýza nejdůležitějších epidemiologických studií potvrdila statisticky významný vztah mezi obsahem hořčíku v pitné vodě a úmrtností na kardiovaskulární onemocnění: u populací zásobovaných vodou s obsahem Mg 2,5 – 8,2 mg.l–1 byla o 25 % vyšší úmrtnost než u populací zásobovaných vodou s obsahem Mg 8,3 – 19,4 mg.l–1.

Existuje několik vysvětlení, jak dvě různě tvrdé vody představující relativně nepatrný rozdíl v podílu na doporučeném denním příjmu hořčíku (3 % oproti 10 %) mohou způsobit 25% rozdíl v úmrtnosti – a to u populací, které rozhodně netrpí podvýživou. Moderní rafinovaná strava v důsledku velkých ztrát při zpracování neobsahuje dostatek hořčíku, a tak ho značná část populace přijímá méně, než je doporučená denní dávka. Lidské tělo dokáže hořčík díky jeho příznivé formě využít z vody lépe (z potravy se vstřebá asi 30 %, zatímco z vody 40 až 60 % Mg); u vápníku je využitelnost z vody srovnatelná s mlékem. Vaření v měkké vodě působí značné ztráty vápníku i hořčíku ze zeleniny, masa nebo obilovin (až 60 %!), při vaření v tvrdé vodě jsou tyto ztráty mnohem nižší, vápníkem z vody mohou být dokonce vařené potraviny obohaceny. A konečně nejnovější hypotéza praví, že voda o nízkém obsahu minerálů je díky nižšímu obsahu hydrogenuhličitanů a nižší pufrovací schopnosti kyselejší a její pravidelný příjem vede k posunu pH vnitřního prostředí organismu do kyselejší oblasti, což má za následek vyšší ztráty vápníku, hořčíku a dalších prvků močí, čili podobně jak bylo dokázáno u acidogenní stravy.

Díky tomu všemu je pitná voda pro člověka důležitým kvalitativním zdrojem těchto esenciálních prvků, zvláště hořčíku. Jak ukazují epidemiologické studie provedené v posledních dvaceti letech, tvrdá voda je ochranným faktorem, resp. měkká voda je rizikovým faktorem nejen vůči kardiovaskulárním nemocem, ale i vůči některým jiným chorobám. Nízký obsah vápníku ve vodě byl spojen s vyšším výskytem některých neurologických poruch ve stáří, vysokého krevního tlaku a zlomenin kostí u dětí. Nízký obsah hořčíku v pitné vodě znamenal zvýšené riziko těhotenských komplikací (tzv. preeklampsií), poruch motorických nervů a rovněž vysokého krevního tlaku. Řada novějších studií z Tchaj-wanu naznačuje, že voda o optimální tvrdosti může být důležitým ochranným faktorem proti vzniku některých druhů nádorů – pro definitivní potvrzení je však třeba více prací z jiných částí světa. Již delší dobu je rovněž znám antitoxický efekt obou prvků, který spočívá v tom, že ve střevě zabraňují vstřebávání a snižují toxický účinek některých rizikových prvků, jako je olovo, kadmium nebo rtuť.

mineral-pipe

I to dokáže tvrdá voda. Výsledek jejího „působení“ ve vodovodním potrubí.

Tvrdá voda váže některé aromatické látky, a tak potrava z ní připravená může mít sníženou senzorickou kvalitu. Ale i velmi měkká voda má pro většinu lidí nepříjemnou chuť, jakoby mýdlovou.

Z uvedeného vyplývá, že tvrdší pitná voda je pro zdraví člověka příznivější než voda měkká, ale neplatí to neomezeně, resp. neplatí čím více, tím lépe. I velmi tvrdá voda (5 mmol.l–1 = > 29 stupňů německých) může být pravděpodobně rizikovým faktorem pro vznik některých chorob, jako je cholelithiáza (žlučové kameny), urolithiáza (močové kameny) nebo artróza, ale protože vysoká tvrdost se obvykle pojí s vyšším obsahem dalších prvků – sodíku, chloridů či síranů, je těžké určit, zda je příčinou vyšší obsah Ca, Mg, či ostatních prvků. Například voda s obsahem hořčíku více než 100–150 mg.l–1 může vyvolat průjem pouze za přítomnosti vyššího množství síranových iontů.

Rovněž je zde na místě zdůraznit, že pitná voda obvyklé tvrdosti není příčinou močových kamenů, jak se mnoho lidí mylně domnívá – naopak se zdá, že určité množství vodního vápníku vzniku některých druhů kamenů brání. Tvrdá voda také váže některé aromatické látky, a tak potrava z ní připravená může mít sníženou senzorickou kvalitu, na hladině čaje nebo kávy se pak tvoří nevzhledný povlak. Velmi tvrdá voda (Ca nad 500 mg.l–1, Mg nad 170 mg.l–1) může mít samotná pro někoho nepříjemnou chuť – na druhou stranu i velmi měkká voda má pro většinu lidí nepříjemnou chuť, jakoby mýdlovou. Určitý obsah Ca i Mg je tedy důležitý pro dobrou chuť vody.

Jestliže oba extrémy (voda velmi měkká i velmi tvrdá) jsou škodlivé, jaké rozmezí těchto prvků ve vodě by mohlo být prospěšné? Na základě dostupných informací lze odhadnout, že pro hořčík je minimum asi 10 mg.l–1 a optimum asi 20 až 30 mg.l–1; pro vápník minimum asi 20 mg.l–1 a optimum asi 40 až 70 mg.l–1; pro celkovou tvrdost optimum asi 2–4 mmol.l–1.

Třetí nejlépe prozkoumanou prospěšnou součástí vody je fluor, resp. fluoridový iont. Když se v první polovině dvacátého století zjistilo, že určitý obsah fluoridů v pitné vodě snižuje výskyt zubního kazu, vedlo to v mnoha zemích k tomu, že pitná voda začala být uměle fluoridována (fluoridy do ní byly záměrně přidávány). I když v některých zemích, jako jsou například USA, Austrálie nebo Velká Británie, se voda fluoriduje dodnes, většina zemí od této praxe v sedmdesátých až devadesátých letech postupně upustila. Začaly se totiž objevovat informace o negativních účincích zvýšeného příjmu fluoridů, stoupal příjem fluoridů z jiných zdrojů (potravin, zubních past), a navíc se to nezdálo ekonomické – vždyť jen asi dvě procenta pitné vody v domácnosti se využijí k pití a vaření. Krom toho se účinek fluoridů může projevit jen v určitém dětském věku, nikoliv u dospělých osob.iodine

V Československu se pitná voda fluoridovala od konce padesátých let do roku 1993, ale jen asi ve třetině vodovodů. I když optimální obsah fluoridů v pitné vodě z hlediska prevence zubního kazu je 0,5–1,0 mg.l–1, u části dětí se již při těchto koncentracích může objevit zubní fluoróza (skvrnitost zubů), která je velmi nepříjemnou kosmetickou vadou, možná i první známkou toxického působení fluoridů. Proto lze za všeobecně bezpečnou a zároveň ochrannou koncentraci považovat asi 0,1–0,3 mg.l–1.Dalším prospěšným prvkem ve vodě může být jód, který zabraňuje vzniku strumy (poruchy štítné žlázy), a uvažuje se též o dalších prvcích, jako jsou křemík, lithium, zinek, měď, kobalt, molybden, selen nebo vanad, ale i když pitná voda může přispívat několika procenty k celkovému dennímu příjmu těchto prvků a některé minerální vody až několika desítkami procent, dosud chybí jednoznačné vědecké důkazy o tom, že by nízký obsah těchto prvků v pitné vodě byl spojen s výskytem některých chorob, respektive že by nějaká minimální koncentrace ve vodě vzniku těchto chorob předcházela.

Z historického hlediska je zajímavé, že povědomí o důležitosti minerálních látek ve vodě je staré více než tři tisíce let. Nacházíme o tom důkaz ve staroindických Védách, konkrétně v knize Rgvéd, kde jsou vlastnosti dobré pitné vody popisovány následovně: Šítam (studená na dotek), Sučí (čistá), Šivam (blahodárná, musí mít výživovou hodnotu čili nezbytné minerály a stopové prvky), Ištham (čirá), Vimalam lagu Šatkunam (její kyselo-zásaditá rovnováha musí být v normálních mezích).

Přes tuto tradici i moderní vědecké poznatky se bohužel poznání o prospěšných vlastnostech pitné vody dosud téměř nepromítlo do příslušných předpisů a při definici kvality stále převažuje negativní vymezení – voda je pitná, když v ní nejsou vybrané škodlivé látky nebo když jsou přítomny jen v limitovaném množství. Tímto způsobem je však možné o vodě říci maximálně to, že je nezávadná, ale už ne to, zda je skutečně „dobrá“ a zdraví prospívající. Je to výzva do budoucnosti – definovat kvalitu vody spíše pozitivním způsobem.

Hovoříme-li o prospěšném vlivu některých součástí pitné vody a o tom, že existuje určité jejich optimální rozmezí, nemáme tím na mysli žádné léčivé účinky, ale jakési ochranné působení, prevenci proti vzniku některých chorob, protože čím větší je u některé vody odchylka od tohoto optima (ať již směrem nahoru, nebo dolů), tím větší je riziko výskytu těchto chorob v populaci zásobované takovou vodou. Na druhou stranu některé vody s takto „odchylným“ složením, vymykajícím se představám o kvalitní pitné vodě, mohou být díky přítomnosti vybraných prvků pro některé nemocné jedince prospěšné, a jsou-li užívány ve správném množství po vymezenou dobu, budou mít na zdraví rovněž kladný účinek. Zde se však již dostáváme buď přímo do oblasti léčivých vod, nebo některých minerálních vod (dříve nazývaných stolní), které se nacházejí na pomezí mezi vodou pitnou a léčivou, a pak bude záležet jen na množství a délce konzumace, zda se jejich účinek projeví na zdraví kladně, nebo záporně.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com