only

Trénujete, závodíte – jste si jistí, že víte proč?

Možná některé z Vás po přečtení nadpisu napadlo jak to myslíme a vůbec, co je to za hloupost. Slíbili jsme, že se na sport a vše co s ním souvisí, budeme snažit nahlížet z různých úhlů, což by mohlo kromě nových pohledů nabídnout i nové, možná že i neobvyklé souvislosti. A poodhalit nám tak možná nejenom jiné přístupy k tréninku a závodům, ale k životu vůbec.

Jedna z věcí, o kterých se lidé běžně dozvídají, že je zjišťují introspekcí, jsou důvody, které je vedou k tomu, že jednají tak, jak jednají. Máme pocit, že naše rozhodování probíhá tak, že se v naší mysli nějak pod naší kontrolou řetězí důvody, které vycházejí z našich stávajících přesvědčení a přání, a ty pak ústí v jednání. Mnoho autorů empirických výzkumů z posledních desetiletí však ukazuje, že tohle není nic než čistá iluze; že člověk velmi snadno podlehne mylným domněnkám nejenom o důvodech svého jednání, ale i o tom, jak byl působení těchto důvodů sám přímým svědkem.

Na první pohled se může zdát, že když zakouším nějaký vnější stimul (třeba mi do očí zasvítí slunce), a ten mě vede k nějaké vnější reakci (třeba té, že si více do očí stáhnu štítek čepice), všichni ostatní mohou vidět jenom ten stimul a onu reakci, zatímco já mohu sledovat i řetězec dějů, které ten stimulus s onou reakci propojují – mohu například pozorovat, jak se mi v mysli objeví vjem intenzivního světla, ten vyvolá nějaké nepříjemné pocity a ty zase přání ten vjem nějak utlumit; a toto přání nějak mobilizuje prohledávání databáze vědomostí o relevantních skutečnostech, v níž se najde, že mám na hlavě čepici se štítkem, a vytvoří se hypotéza, že posunem štítku by se mohlo dosáhnout kýženého efektu.. Jenomže Richard Nisbett a Timothy Wilson ve své práci „Telling more than we can know: Verbal reports on mental processes“ z roku 1977 tvrdí, že tohle všechno je iluze, že nejde o referování o tom, co ve svém nitru vidíme, ale o uplatňování naučených teorií o tom, co by tam tak mohlo být.

suneye

Jak to mohou tito autoři vědět? Nemohou přece nijak zjistit, co se ve mně skutečně děje; a jestliže nevědí to, tak jak si mohou být jisti, zda to, co říkám, není skutečným popisem? Mohou se ovšem opřít o pozorovatelné krajní body toho procesu (stimulus a reakci) – mohou identifikovat případy, kdy lze objektivně prokázat, že uvažovaný stimul vůbec nebyl příčinou uvažované reakce, takže údajné pozorování mentální spojnice mezi nimi muselo být iluzí. A takových příkladů, kdy nějaký stimul prokazatelně mylně vnímáme jako příčinu nějaké reakce, uvádějí spoustu.

Uvažme například následující pokus. Pokusné osoby dostaly řadu elektrošoků s mírně stoupající intenzitou. Předtím ale dali experimentátoři některým z nich pilulky, o kterých jim sdělili, že mohou způsobovat bušení srdce, nepravidelné dýchání, třas rukou a nevolnost – ve skutečnosti ale šlo jenom o placebo. Údajné účinky pilulek odpovídaly příznakům, které jsou pokusnými osobami nejčastěji uváděny jako průvodní jevy elektrošoků. Předpokladem bylo, že když dostane elektrošok osoba, která předtím dostala pilulku, bude tyto příznaky přičítat jí, a bude tedy ochotná snášet intenzivnější šoky než osoba, která žádnou pilulku nedostala a která může tyto příznaky přičítat jedině šokům. A pokus to plně potvrdil – osoby, které dostaly pilulku, byly ochotné snášet čtyřikrát intenzivnější šoky než ty, které ji nedostaly.

vize14

Jiný z typů pokusů, o kterých Nisbett a Wilson referují, vycházel ze situace, kdy mají pokusné osoby řešit nějaký netriviální úkol, se kterým si nevědí rady. Měly například spojit dvě šňůry, které visely ze stropu tak daleko od sebe, že pokusná osoba nedokázala chytit obě současně. Maier prokázal, že ty osoby, které nemohly přijít na to, že je třeba jednu ze šňůr rozhoupat, našly řešení velmi rychle, když experimentátor jakoby náhodou o jednu ze šňůr zavadil a způsobil, že se začala mírně pohupovat. Ačkoli statisticky byla tato závislost zcela jasná, nikdo z těch, koho se to týkalo, nebyl ochoten připustit, že by příčinou jeho úspěchu bylo to, že viděl, jak se šňůra dala do pohybu.

Velmi sugestivní jsou také experimenty s takzvaným „primingem“, kdy se na pokusnou osobu nechají působit nějaká jména nebo čísla tak, aby si to ani neuvědomovala (nejčastěji v podobě nějakých ‚záblesků‘, které si uvědomit prokazatelně ani není schopna), a pak se prokazuje, že ji tyto podvědomé stimuly ovlivňují v jejím dalším rozhodování. Tak například v jednom pokusu byly pokusné osoby takto „infikovány“ pozitivními či negativními slovy, která pak prokazatelně ovlivnila jejich hodnocení osoby, o níž jim byla přečtena poněkud nejednoznačná zpráva.

BRAIN

Wegner a Wheatley (1999) referují o pokusu, ve kterém pokusná osoba spolu s další osobou společně pohybují počítačovou myší a nechávají ji po určitém čase zastavit na určitém místě obrazovky. Ukazují, jak je snadné i v případě, kdy je ona druhá osoba instruována, aby myš přivedla k zastavení v předem danou dobu na předem dané ikoně na obrazovce, dovést pokusnou osobu k přesvědčení, že to zastavení bylo zcela výsledkem jenom její iniciativy. Autoři tak ukazují, že naše přesvědčení o tom, co je výsledkem naší vůle, našeho rozhodnutí či naší iniciativy, nemusejí být vůbec věrohodná.

Tyto výsledky jsou mnohdy tak překvapivé, že  můžete začít žasnout, jak málo sám sobě rozumíte – jinak ale nemusí být jasné, do jaké míry je možné tato fakta použít jako argumenty proti možnosti pozorování svého vnitřního světa. Tyto argumenty jasně ukazují, že někdy ve skutečnosti nevíme, co nás vede k tomu, či onomu jednání – a je tomu tak asi proto, že tyto příčiny nejsou ve skutečnosti vědomé. Neodehrávají-li se ale ve vědomí, pak není divu, že je tam nemůžeme svým ‚vnitřním zrakem‘ vidět. Jak tedy ony argumenty zpochybňují sám fakt, že ve vědomí něco vidíme?

MOTIV

Prvním důvodem je, že pokusné osoby ve výše uvedených experimentech často tvrdily, že motivy svých činů znají, dokonce že vědí nebo alespoň tuší, jak se k nim dopracovali. Tito lidé svým ‚vnitřním zrakem‘ údajně pozorovali něco, co ve skutečnosti neexistovalo. Navíc je do tohoto omylu zjevně vmanipulovaly jisté předsudky – jde především, jak se domnívá Wilson (2002), o předsudek, že člověk by měl mít to, co činí, pod kontrolou a že motivů svých činů by si měl být vědom. Wegner (2003) jde pak dokonce tak daleko, že tvrdí, že veškerá naše přesvědčení o tom, co děláme z vlastní vůle či z vlastní iniciativy, jsou pouhými iluzemi – podle něj tedy člověk fakticky to, co činí, nemá pod kontrolou nikdy.

Nebudeme polemizovat ani s Wilsonem ani s Wagnerem, snad bychom mohli říct, že s nimi i souhlasíme. Nechceme tím říct, že je pravdou, že neznáme motivy svých činů a netušíme jak jsme se k nim dopracovali. Ne tak docela. Máme za to, že to co děláme, i jak to děláme je důsledkem našich rozhodnutí, a nemusí se zdaleka jednat jen o trénink. Ta rozhodnutí jsme ale mohli učinit dávno, tak dávno, že si je ani nepamatujeme, ale stala se naší součástí a řídí naše životy. Může se jednat o dětské přání stát se námořníkem, neurčitá přání naplňující sen o vítězství.. to jsme my, náš život a naplnění našich životních příběhů. Pokud budeme nejen naše činy nebo motivy, ale cokoliv v našem životě zkoumat odděleně, nebo v krátkém časovém období, výsledek, ke kterému dospějeme nás může překvapit, ale bez kontextu (který se pro svou komplexnost jen těžko podaří zahrnout celý) nás může mást. Co tedy říci na závěr? Pravdu která je léty ověřená: „Dávejme si pozor na to co si přejeme, mohlo by se nám to splnit“. Jsme tvůrci svého osudu, měli bychom si ale uvědomit nejen to, že jej pravděpodobně opravdu tvoříme, ale i to, že mu zcela jistě nedokážeme uniknout.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com