optimista

Ukňouraný pesimismus

RReakce, že všechno se sype, nic se nedaří, něčeho je moc, či naopak málo, jsou špatné podmínky, příliš zima nebo slunce pálí, velký vítr, slabá podpora, vlny na hladině.. reakce lidí žijících v podmínkách, za které by jejich předkové dali život, zní někdy přímo neuvěřitelné..

Chceme-li plně pochopit, kam hodláme jít, může tomu napomoci přesné vyhodnocení našeho startovního bodu. Jak vypadá svět ve skutečnosti, jestliže se na něj podíváme bez našeho obvyklého cynismu? Jak velkého pokroku bylo dosaženo, aniž by si toho však někdo všiml?

Kde se vzala ta čistě lidská vlastnost: záliba ve špatných zprávách? Sklon považovat každou sklenku za prázdnou zachvacuje nás všechny. Lidé jako by lpěli na špatných zprávách stejně jako na velké peřině. Budeme-li se snažit pochopit tento pesimismus, jeho jádro, mohla by nám při tom pomoci kombinace evoluční psychologie spolu s kognitivním zkreslením.

Co stojí našemu úspěchu, či chcete-li, hojnosti nejvíce v cestě je fenomén averze ke ztrátám – sklon lidí bát se ztráty do té míry, že tato obava zacloní možnost zisku nebo přínosu, který by z jejich rozhodnutí mohl vzejít. Averze ke ztrátě je často tím faktorem, který lidem nedovoluje vystoupit ze zajetých kolejí. Jedná se o neochotu zbavit se špatných návyků ze strachu, že tato změna by znamenala ještě horší život než předtím. Tento typ kognitivního zkreslení ale není jediným faktorem, který na nás působí. Připusťme, snad jako naši malou omluvu, že tam může být ještě i komponent evoluční psychologie. Jsme možná pesimisté, protože v pleistocénu ti lidé, kteří byli pesimističtí, spíše dokázali uniknout tomu, aby je sežrali lvi.

LEO
Ať tak či onak, vše nasvědčuje tomu, že naše odtržení od reality působí více škody než užitku. Uveďme si nějaký obecný, všem dobře známý případ.

Kyselé deště byly první známkou toho, že fakta neodpovídají poprasku, který se kolem nich rozpoutal. Kyselé deště, před časem považované za největší ekologickou hrozbu naší planety, vznikají proto, že se při spalování fosilních paliv uvolňují do atmosféry oxid siřičitý a oxidy dusíku, které pak způsobují posun v pH dešťových srážek, které se stávají kyselými. Odtud ten název. Zmíněný jev jako první zaregistroval v roce 1852 anglický vědec Robert Angus Smith. Trvalo pak dalších sto let, než se kyselé deště změnily z vědecké zajímavosti v předpokládanou planetární katastrofu. Koncem 70. let minulého století kvůli nim už ale začal poprask. Kanadský ministr životního prostředí John Roberts shrnul v roce 1982 názor mnohých, když řekl časopisu Time: „Kyselé deště patří k těm nejničivějším formám znečištění, jaké si dokážeme představit. Představují všudypřítomnou malárii biosféry.“

Uplynulo ale několik desetiletí a.., že předpokládaný katastrofický scénář ohledně kyselých dešťů se nekonal. Nešlo jen o to, že stromy neusychaly kvůli kyselým dešťům v nějakých velkých počtech. Lesy, které měly navždy zmizet z povrchu zemského, byly naopak zdravější než kdykoli předtím.

LES

Jistě, v odvrácení této katastrofy sehrály ohromnou roli technické inovace. V Americe mělo lomení rukama nad kyselými dešti za následek, že se změnilo vše od zákona o čistém ovzduší, který byl doplněn několika dodatky, až po automobily, které musely mít povinně katalyzátor. Výsledkem bylo snížení emisí oxidu siřičitého z 26 milionů tun v roce 1980 na 11,4 milionu tun v roce 2008. U oxidů dusíku toto číslo kleslo ve stejném období z 27 milionů tun na 16,3 milionů tun. Někteří odborníci zastávají dál názor, že objem oxidu siřičitého a oxidů dusíku, který vypouštíme, je stále příliš vysoký, přesto však platí, že ekologická apokalypsa předpovídaná v 70. letech nikdy nenastala.

Jak je to s ostatními temnými předpovědmi? Předpovědi, že lidstvo postihnou hladomory, byly hluboce mylné, epidemie nikdy neprobíhají tak katastrofálně, jak se předpokládá, počet případů rakoviny v závislosti na věku neroste, nýbrž klesá.

Jestliže se nenaplňují opravdu negativní předpovědi, jaká je pak pravdivost obecněji rozšířených názorů, například, že svět se zhoršuje?

 

Pro zvýšení nadějí pro náš druh a jasnější zítřky planety je totiž vhodnějším filozofickým postojem optimismus než pesimismus. Povzbuzující argumentace se zakládá na zjevné, byť často přehlížené skutečnosti, že čas je velkým zdrojem. Čas byl ve skutečnosti vždy naší nejcennější hodnotou a to má významné dopady na způsob, jak přistupujeme k pokroku a jak bychom měli přistupovat i k sobě samým. Podíváte-li se totiž na svůj život jinak, zjistíte že se Vám daří, že i když jste právě nevyhráli závody, trénink za mnoho nestál a nesedlo vám dnes spoustu věcí, tak se máte báječně, ne že by to nemohlo být lepší, ale den dokáže být nádherný třeba právě díky těm příslibům. Ne nadarmo se říká, že naděje je druhou nejsilnější emocí hned po lásce.

Nový úhel pohledu, ušetřený čas a ušetřené životy

Začínající den má pro každého z nás vždy 24 hodin. Způsob, jakým využíváme tyto hodiny, určuje kvalitu našeho života. Vynakládáme mimořádné úsilí, abychom řídili svůj čas, šetřili ho a získávali. V minulosti jen potřeba zajistit si základní prostředky k živobytí tvořila náplň většiny našeho času. U velké části světa se na této skutečnosti ani v současnosti mnoho nezměnilo. Venkovská žena v současném Malawi stráví 35 procent svého času pěstováním potravinových plodin, 33 procent vařením a praním, 17 procent chozením pro čistou pitnou vodu a 5 procent sbíráním palivového dříví. Na všechno ostatní jí tak ze dne zbývá jen deset procent. Sem patří i hledání výdělečného zaměstnání, které by potřebovala, aby unikla z tohoto jha. Nejlepší definicí prosperity, či chcete-li kvality, vašeho života  je jednoduše „ušetřený čas“. „Zapomeňte na dolary, na ulity kauri i na zlato, skutečným měřítkem pro hodnotu něčeho je počet hodin, které trvá to něco získat.“

TIME
Jak se tedy lidem dařilo v průběhu staletí šetřit čas? Nu, zkusili jsme to se zotročováním – lidí i zvířat – a to fungovalo dobře, dokud se v nás nevyvinulo svědomí. Naučili jsme se také znásobit svou sílu základnějšími elementy: ohněm, větrem a vodou a později i zemním plynem, ropou a jadernou energií. Při každém kroku na této cestě jsme však nejen získali více energie, ale také jsme ušetřili více času.

Skvělým příkladem je světlo. V Anglii bylo kolem roku 1300 našeho letopočtu umělé osvětlení dvacettisíckrát dražší než dnes.

Dnes člověka stojí [světlo] méně než půl sekundy jeho pracovního času, pokud pobírá průměrnou mzdu: za polovinu sekundy práce si pořídí jednu hodinu světla! Pokud by v 80. letech 19. století používal petrolejovou lampu, musel by pracovat 15 minut, aby získal stejné množství světla. Jedna lojová svíčka v 19. století představovala více než šest hodin práce. A pokud by chtěl v roce 1750 př. Kr. svítit v Babylónu lampou na sezamový olej, musel by na stejné množství světla pracovat padesát hodin.

Jinými slovy, jestliže porovnáme cenu, kterou platíme za osvětlení dnes, s cenou sezamového oleje používaného v roce 1750 př. Kr., zjistíme, že je třistapadesáttisíckrát nižší. To se přitom týká pouze úspor souvisejících s pracovní dobou. Ti, kdo mají elektřinu, mohou totiž jen zřídka převrhnout lucernu a zapálit tak stodolu nebo trpět nemocemi respiračního ústrojí způsobenými dýcháním dýmu ze svíček, a proto jsme fakticky získali i zdánlivě neexistující hodiny času, dříve promarněné kvůli špatnému zdraví nebo stavbě nového obydlí na místě toho vyhořelého.

train-station

Doprava sleduje vývojovou křivku, v níž se úspora času projevuje ještě výrazněji. Po miliony let jsme se mohli dostat pouze tam, kam jsme dokázali dojít po vlastních nohou. Před šesti tisíci lety jsme domestikovali koně. Samozřejmě to bylo obrovské zdokonalení, ale oři se letadlům nevyrovnají. V 19. století trvala cesta dostavníkem z Bostonu do Chicaga dva týdny a stála člověka jeho měsíční mzdu. Dnes trvá dvě hodiny a člověk na ni vydělá za jeden den. Když je ale třeba přeplout oceán, pak je kůň k ničemu a naše první čluny nebyly zrovna modelem výkonnosti. V roce 1947 norský etnograf a dobrodruh Thor Heyerdahl strávil 101 dní na palubě voru Kon-Tiki, na němž se plavil z Peru na Havajské ostrovy. V Boeingu 747 tato cesta trvá 15 hodin – to se rovná úspoře 100 dní, k níž navíc patří prémie v podobě exponenciálního snížení pravděpodobnosti, že člověk na této cestě zemře.

Ušetřený čas přitom není jediným zlepšením života, které by mělo být opěvováno a není. Zlepšení fakticky nacházíme, kamkoli se podíváme. Takže, užívejme si závody, trénink,.. život, protože, přestože my tvrdíme, že je život extrémní formou existence, druhým dechem dodáváme, že dokáže být krásný a stojí za to jej žít jak nejlépe každý z nás dokáže.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com