MATEO

Volání divočiny : Část II.

Otevřeli jste další díl příběhu o cestě za snem. Ti kdo čtou pravidelně vědí, že nejen za ním. Tentokrát ale  budeme svědky opravdového naplnění jednoho snu, dalo by se říct cestovatelského, ikdyž tak, jako většina věcí a událostí v našich životech nemá jen jeden rozměr, ani tento sen není jen o cestování ..

„Život je plný zklamání a je to celkem v pořádku. Maso chutná nejlíp po hladu a postel je nejměkčí po těžké cestě.“

– Jack London

O týden později jsem opustil Anchorage a rozjel se na sever po Parksově dálnici, což vůbec není dálnice, ale jenom obyčejná silnice, která vede hodně daleko. Břízky, co rostou v krajině fjordů poloostrova Kenai, kde se voda zařezává hluboko do nitra hor, postupně střídala divoká tundra a já jsem si znovu uvědomil, proč jsem vyměnil pohodu v tropech za drsný sever: Je to tady, na bohy zapomenutém konci světa, v krajině, která se urputně brání tomu, abychom si ji podmanili, kde pochopíš to velké a majestátné Slovo, nikdy nevyslovené. Teprve tady totiž pochopíš, že jsi jenom hostem ve spektakulárním divadle světa, kde Gaia pulsuje životem a nastavuje všechny své rozličné tváře, zejména však tu nemilosrdně spravedlivou, která není k tvým chybám schovívavá a ptá se jenom na tvoji vůli přežít.

Nic není tak intenzivní jako Aljaška, majestátná země, která je prý tak veliká, že se do ní celá Aljaška vejde čtyřikrát. Na východě od zlaté řeky Yukon na Klondiku až po dlouhý prst Aleutských ostrovů, šimrající kamčatské vulkány v temných lesích Dálného Východu. Ospalé, zamrzlé přístavy na jihu v Juneau, Sewardu a Valdezu, krajina věčně skrytá pod ledem v ropné zátoce Prudhoe a uprostřed toho všeho se šest kilometrů do výšky tyčí bělostný monument Denali, nejvyšší hory severoamerického kontinentu.

Všechny bytosti jsou si tu rovny – tahle země všechny bez rozdílu neustále vystavuje volbě mezi životem a smrtí a nic neodpouští. Proto je tak krásná. Odhaluje totiž sama sebe i tvoje limity a strachy až na dřeň: Neustálé vlhko a chlad. Vlci vyjící v mlze nočního lesa. Bělostné horské štíty v záři měsíce. Grizzly u potoka. Stan, útulně ztracený v bujném červeno-žlutém houští za silného deště. Los, přecházející silnici. Stáda karibu, prohánějící se po úbočích Denali. Řeky plné lososů. Lesy plné borůvek. A moje srdce plné života, kdesi v tundře pod zelenými pruhy polární záře na hvězdy protkaném černém saténu severního nebe.

Po miliardové Číně jsem tu byl naráz úplně sám. Mapa sice ukazuje nějaké města, ale dost často si ani nevšimnu, že jimi projíždím. Je to většinou jenom pár srubů schovaných v lese u silnice. A pak zase následuje sto mil divočiny.

Cokoliv, Co jsem si myslel, že o divočině vím, Aljaška překonává. U nás jdeš do lesů a spíš na divoko, srdce ti plesá blahem, bůhvíjaký-že nejsi zálesák, ale nejhorší, co tě může potkat, je divoké prase a i kdyby, uděláš tři kroky a schováš se v nejbližší hospodě. Tady ale široko daleko po prvních pár dní, než jsem dorazil do tundry (v otevřené krajině mám vždycky lepší pocit), nebylo vůbec nic než hustý les a v něm desítky tisíc medvědů.

Člověk je v těchle končinách ubohou křehkou menšinou, pro kterou je jakýkoliv omyl fatální, takže jsem se snažil co nejlíp připravit a přizpůsobit: všechno jídlo jsem koupil sušené, pokud možno ve vakuových obalech a kdyby snad přece jenom, nechávám tašku s jídlem viset na stromě aspoň padesát metrů od tábora. Ráno a večer musím být hladný, protože vařit si ve stanu je tutová medvědí pozvánka na hostinu. Na klidu nepřidává, že každý, koho jsem se chtěl zeptat na zásady bezpečného táboření v „medvědích lesích“, se jenom uchechtl a sdílel svou nejhrůzostrašnější medvědí historku s tím, že se přece není čeho bát, máš přece pušku. No jo, ale já mám jenom velkou oranžovou píšťalku a každou noc taky zuřivě bušící srdce a uši napjaté k prasknutí. V lese totiž něco šelestí pořád a za tmavými stěnami stanu ti fantazie kreslí šestimetrové kodiaky i kdyby venku jenom hopsala kobylka. – Moc dobře teď nespím.

Stampede

Blížil jsem se k Fairbanks a taky možná hlavnímu důvodu, proč jsem vůbec na Aljašku přijel: Stampede Trail v Healy. V dubnu 1992 se na ni vydal stejně starý kluk jako já, kluk, který stejně jako já hledal v životě něco víc skrze Cestu. Jmenoval se Christopher Johnson McCandless a už se z té stezky nikdy nevrátil.

Je to tak trochu návrat tam, kde to všechno začalo. Asi rok po Chrisově smrti vyšel o jeho osudech článek v časopise Outside, na který navázala kniha Jona Krakauera ‚Into the Wild‘. V roce 2007 podle té knihy natočil Sean Penn stejnojmenný snímek a Chris se stal cestovatelskou legendou. Tisíce mladých lidí, mezi nimi i já, začalo stopovat a objevovat svět, věrni romantickému odkazu tohohle tragického dobrodruha. A já byl teď tady, třicet pět mil od ‚Magického autobusu‘, kde Chris přesně před třiadvaceti lety zemřel…

Přestože jsem se šíleně bál, rozhodl jsem se pro jednou zase posunout moji zónu komfortu, překonat strach, vydat se hluboko do aljašské tundry a v autobuse přespat. Člověk se totiž nesmí bát toho, že mezi životem a smrtí tu vede tenká linie krve a ledu, přesně to je totiž ten určující faktor animální svobody, po které všichni skrytě toužíme, kterou hlasitě vzývá naše civilizací umlčené freudovské Id, a kterou snad nemůžeš zažít nikde jinde, než tady. Kdo se bojí zemřít, bojí se žít, a tak jsem ve středu dvacátého šestého srpna konečně dorazil do Healy a začal se připravovat na nejdrsnější, nejnebezpečnější a nejosamocenější cestu mého života.

Vyjel jsem v pátek za rozbřesku. Světlo se nesměle protahovalo mezi smrčky a z hor se zvedala noční mlha. V batohu jsem měl jenom spacák, několik konzerv, foťák, vodní filtr, záplaty na duše, a, přestože jsem si vypůjčil vysoké rybářské holínky, taky železnou zásobu suchých ponožek.

Stampede road odbočuje z Parksovy dálnice na západ asi dvě míle severně od Healy. Je to tvoje poslední pouto k civilizaci – stoupáš do hor, míjíš poslední stavení zapřísáhlých samotářů, cesta se postupně zhoršuje, asflat přechází v uježděný jíl a jíl přechází v kamení. U jezera na osmé míli sjízdná cesta končí úplně a mění se v neprůjezdnou stezku, vedoucí těžkým terénem hluboko do nitra národního parku kolem Denali (což je původní jméno Mt. McKinley z jazyka indiánů kmene Athabasca – McKinley vymyslel nějaký cápek z Idaho, který tu skutečnou horu nikdy ani neviděl a Aljaškany dost vytáčí, pokud Jejich matku hor nenazýváš jejím pravým jménem).
Takřka okamžitě potom, co vjedeš na stezku, otestuje tvoje odhodlání nespočtem propadlých úseků, kde mizí v po kolena hluboké bahnité vodě. Tyhle desítky metrů dlouhé kaluže musím většinou přebrodit, protože pod hladinou se skrývají veliké kameny, které nejde přejet. Kdo jde bez gumáků, zastaví se pravděpodobně už tady; neexistuje totiž žádný způsob, jak vodu obejít – kolem je buď hustý les nebo křovinatá, podmáčená tundra.

Hluboko v lese, možná pět mil od začátku stezky narazíš na Cookovo tábořiště, záchrannou stanici, kde si můžeš uvařit, ohřát se u ohně, nabrat si vodu nebo vypít povzbuzující kafe či limonádu. Tenhle chlápek, Cook, v tom lese už žije několik let, a troufám si tvrdit, že už zachránil nejednoho lehkovážného turistu, který viděl Into The Wild v kině, pln ideálů se vydal na Ajlašku a vyrazil z tepla nedalekého hotelu Princess dobývat divočinu v converskách.

Pak už jsi opravdu sám za sebe. Stezka se dál zužuje a je čím dál těžší ji sledovat. Romantika neromantika, radši jsem si nahrál do telefonu všechny důležité souřadnice, protože od Cookova stanu se stezka několikrát větví a ztrácí se ve spletité změti ramen potoka, jehož korytem vede s přestávkami dalších pět mil, než se ocitneš v bahnitém, bažinatém údolí, kde vzduch nahrazují nepředstavitelné chuchvalce komárů. Tundra je tu tak podmáčená, že s každým krokem klesáš minimálně dvacet čísel hluboko do bahna a přední kolo bicyklu mizí celou přední vidlicí v tekuté tmě, odmítajíc se pohnout.

Za hřbetem kopce slyšíš zlověstné hučení. V Denali žije kolem třiceti tisíc medvědů, takže každou minutu troubím na píšťalku, aby bylo jasné, že projíždím a nikoho nevylekal, tohle je ale hučení, které přede mnou neuteče. Sestupuju k řece Savage, první velké překážce na cestě za autobusovou romantikou.

Tenganika

Skoro celý srpen pršelo, takže je řeka, kterou prý normálně můžeš přebrodit skoro suchou nohou, roztáhlá od břehu ke břehu nějakých padesát metrů. Při prvním lehkovážném pokusu se dostanu jenom dva metry od břehu, jsem do půli stehen ve vodě a proud mi trhá kolo z rukou. Takhle to nepůjde.

Svleču se do trenýrek, nechám kolo v lese a hodinu hledám vhodný brod. Dvě stě metrů nahoře po proudu je řeka trochu širší, rozdělená v zatáčce malými ostrůvky na tři části: První dva do půli stehen, poslední úsek je rychlá divoká voda sahající po pás. Trvá to snad věčnost, voda je ledová, ale všechno má svůj čas, našlapuju opatrně po proudu, až břeh začne stoupat a jsem konečně na druhé straně. Hodím batoh na břeh a vracím se pro kolo.

Dalších pět mil jsem se už začínal radovat, protože jsem si myslel, že ten nebezpečný brod, o kterém každý mluvil, jsem, sice s potížemi, ale,… nechal už za sebou. Jenomže hodinu potom jsem zas začal sestupovat do údolí, odkud se ozývalo hučení ještě divočejší a nemilosrdnější než jaké mi dala pocítit Savage River.

Tohle byla Tenklanika, řeka, která uvěznila Chrise v divočině a já začínám chápat proč. V místě brodu je to sto metrů široká, smrtelně rychlá masa ledové vody s půlmetrovými peřejemi. Našel jsem si znovu místo, kde je koryto rozdělené do čtyř menších. Vykasal jsem si bundu, kalhoty jsem si omotal kolem krku a vkročil do proudu.
Mezi třetí a čtvrtou částí dělil vodu obrovský kámen, za který jsem se plánoval schovat a trochu se vydýchat, než budu pokračovat skrz poslední, nejdivočejší část, zakouslou hluboko do vysokého, podemletého břehu. S každým krokem byla řeka urputnější ve svých snahách podtrhnout mi nohy a zmocnit se mě. Pokaždé, když jsem zvedl nohu, proud mi ji stáhl o půl metu níž a kamenité dno se mi pod podrážkou drolilo. Už jenom tři kroky ke kameni…dva..(natahuju ruku).

Další krok dopadl do prázdna. Dno se propadlo do nicoty. Kolo, které jsem nesl na ramenou, mě břinklo přes hlavu a zmizelo v proudu. Naráz jsem byl po krk v mrazivé vodě a moje srdce se zastavilo. Zběsile kmitám nohama, snažíc se zachytit o pevnou zem. Než začne pracovat instinkt přežití, který si uvědomí, co se děje, jsem během dvou vteřin o dvacet metrů dál. Mokré kalhoty mě škrtí kolem krku. Ledová voda, která nemá víc než pět stupňů, paralyzuje moje svaly. O břeh štrejchnu až po pěti sekundách věčnosti. Po kolenou se plazím po kamení a těžce oddychuju.

Vylovím kolo, zaseklé o bobří hráz o třicet metrů dál, a očima přeměřuju vzdálený břeh. Pět mil západně stoupá nad horizont kopec s vysněným autobusem. Na chviku vysvitne Slunce s příslibem optimistického tepla: Jenom hodina cesty! Jsem tak blízko! Nějakých dvacet metrů divoké vody od místa, o kterém jsem vždycky snil… přece to nemůžu vzdát, ne po sedmi hodinách cesty, je to přece jenom voda!

Svleču se do naha a všechno, co ještě není úplně promočené, sbalím do lodního vaku, který mám na zádech. Jednou už jsem se v Teklanice vykoupal, takže horší už to nebude. Nechávám kolo na břehu a se zaťatýma zubama se znovu nořím do ledové lázně: kolena ve vodě, stehna ve vodě, genitálie ve vodě (oči v sloup, zaťaté zuby, šimrání v podbříšku… tady mizí moje mužnost),.. je to patnáct metrů,… deset… (sleduju hrůzostrašné vlny u protějšího břehu)… voda stoupá k hrudníku a moje nohy tam kdesi v hloubce podkluzují. Přichází okamžik pravdy a já si uvědomuju, že to nezvládnu, protože proud je moc silný, jenomže potíž s broděním řek je v tom, že uprostřed toho všeho je docela těžké změnit rozhodnutí, takže jakmile se pohnu, abych se otočil, řeka sklapne svou past a hladina se nade mnou zavírá.

Jsou dva stupně pod nulou a začíná sněžit. Stojím na břehu Teklaniky v trenýrkách a botách plných vody, klepu se jak San Francisco v roce 1906 a necítím nohy, nepřirozeně červeno-fialové, jako mrtvě narozené dítě, takže mi chvilku trvá, než objevím, že moje pravá noha je celá od krve, razící sí svou cestu z rozseklého kolena. Tak proto. Proto se McCandless nikdy nedostal z autobusu zpět, proto se tady utopilo tolik lidí – pro tohle jsem mohl být mezi nimi. Tohle je ta nemilosrdnost aljašských výletů – než by mě tu kdokoliv našel, bylo by už dávno pozdě.

Začíná hra o čas a já dobře vím, že řetězec mých dalších rozhodnutí ovlivní to, jestli se ještě vrátím, abych o tom mohl vyprávět, protože v sílícím sněžení a větru rychle ztrácím poslední zbytky tělesného tepla. Natahuju všechny záložní ponožky, tričko a mikinu. Gumáky jsou plné vody, s tím se nedá nic dělat, stejně tak jako kalhoty, svetr a bunda, ale zhodnotím, že vítr je větší nepřítel, než svrchní mokré vrstvy. Čtvrtková láhev Jacka, kterou jsem si schovával na hluboké rozjímání v autobuse, ve mně během pěti minut mizí spolu s cigaretou na kuráž: „Teplo, teplo, potřebuju teplo…,“ drkotám zmateně sám k sobě, „…alkohol a cukr.“ (Soukám do sebe tři Snickersky).

Všechny ty potoky, kterýma jsem se brodil po cestě tam samozřejmě tečou v protisměru, takže cesta zpátky je mnohem náročnější. Oheň v Cookově tábořišti jsem našel vyhaslý a nikdo tam nebyl. Konvice s kafem je taky prázdná.

Posledních deset mil hypnotizuju horizont s úbočím kopce, na kterém se rozkládá Healy. Se začínající nocí za deště konečně dorazím k mé chatce, kterou mám v Healy půjčenou, rozdělám oheň v kamnech a rozpálím plynový ohřívač.

chatka

Jak píše Jack London, život je plný zklamání, což je nepochybně pravda, ve světle dnešních událostí bych ale dodal, že je rozhodně lepší živý zůstat a být schopný ještě pár dalších zklamání zažít.

(P.S.:)
V Healy naštěstí mají repliku inkriminovaného autobusu, která se používala při natáčení, takže jsem se v neděli jel podívat aspoň tam. Počasí po dlouhé době ukázalo i svou přívětivější stránku, a potom, co jsem ochutnal několik místních piv jsem prozřel a dospěl k závěru, že Teklanika ode mě ještě zdaleka neviděla všechno. Mám teď pocit, že jsem se vzdal moc lehce. Jsem teď přece mnohem líp připravený na všechno, co mě tam čeká…

Zkusím to znovu.

Na dvě stě čtyřicáté osmé míli Parksovy dálnice, která protíná jinak liduprázdnou aljašskou tajgu od Anchorage po Fairbanks, leží malá hornická osada s názvem Healy. Sotva by stála za zmínku, kdyby odtamtud hluboko do divočiny nevedla stezka Stampede. Na téhle stezce, poblíž místa, kde protíná východní břeh řeky Sushana, totiž stojí starý autobus. Poté, co zde zemřel hladem mladý cestovatel jménem Chris McCandless, hledající v aljašské divočině absolutní svobodu, se tohle místo stalo symbolem našeho odvěkého přání uniknout z civilizace.

Přesně o třiadvacet let později stojím se svým kolem na západním břehu Teklaniky, která se pro McCandlesse stala nepřekonatelnou překážkou na cestě zpátky do civilizace. Řeka, napuchlá deštěm přicházejícího podzimu, zuřivě pění. Dvakrát se pokusím divoký, k hrudníku sahající proud přebrodit, dvakrát mi jeho síla podtrhne nohy a srazí mě do ledové vody. Když se vyškrábu zpět na východní břeh, teplota klesá k nule a začíná sněžit. Je konec srpna, věčný sníh s každým dnem sestupuje níž do údolí a blíží se aljašská zima. Tváří v tvář hrozbě hypotermie mi nezbývá nic jiného, než se obrátit zpět k východu. Necítím už nohy, mokré oblečení na mě mrzne a hýbat se v něm dá jen s největším sebezapřením. Jako východisko z nouze exnu placatku Jacka a vydám se na závod o život – dvacet mil bahnitou, promáčenou tajgou zpět do Healy. Trvá to osm hodin.

Ten zážitek, který jsem vlastně ani nemusel přežít, mě vyděsil natolik, že jsem už s Aljaškou něchtěl mít nic společného a musel jsem se smát mým naivním romantickým představám o dobrodružném výletě malebnou krajinou kolem Denali. Aljaška totiž byla, hlavně za chladných nocí, především hrůzostrašná a divoká ve své neochočené nahotě. Byla to Země, kde na strmých stěnách vulkánů válčili Titáni; stvořená z Chaosu a Prastaré noci; místo dávných rituálů, Země, kde přežijí jenom ti podobní víc kamenům či divokým zvířatům než lidem. Byla to půda, kterou nemůžeš obdělávat, můžeš na ní jen zkusit přežít a potom, když nalezneš svůj konec, tvoje kosti zůstanou nepohřbené a Příroda si vezme zpět, co jí patří. A já si nebyl úplně jistý tím, jestli bych z dalšího měření sil vyšel stejně šťastně jako tentokrát.

Během několika dalších dní se lehce otepluje, přestává pršet a já, posilněný pivem z 49th State Brewery, si uvědomuju, že nemůžu Healy opustit bez toho, aniž bych to zkusil znovu. Druhého září za rozbřesku znovu vyrážím do divočiny. Deset mil po Stampede Road, potom kamenitá stezka posetá po kolena hlubokými ledovými loužemi, rozbahněné bažinaté údolí, kde se stezka ztrácí ve vysoké trávě, dalších pět mil spletitou změtí potoků a znovu stojím na břehu Savage River. Voda od minulého týdne klesla zhruba o stopu a během deseti minut jsem bez problémů na druhé straně. O půl hodiny později už zkoumám sprintující hladinu Teklaniky.

S kolem na zádech v ledových peřejích

Není pochyb, že vody je míň, nicméně to pořád znamená udržet se na nohou v silném proudu, sahajícím až po pás. Je ale relativně teplo, svítí Slunce a hezké počasí mi dodává optimismu do takové míry, že sám sebe přesvědčuju, že to tentokrát dokážu. S touhle myšlenkou si nakládám kolo na ramena a vkráčím do řeky.

Jsem už jenom nějaké dva, tři metry od místa, kde se dno začíná zvedat, když stoupám na kámen tak nešikovně, že mi roztahuje nohy na metr od sebe. Stojím teď uprostřed řeky, bezmocný hadrový panák, a ledové peřeje mě olizují jako hladová šelma. Pokouším se posouvat nohy pomalu zpět, centimetr po centimetru, ale dno je moc členité a proud moc silný.

Naráz jsem zase ve vodě. Chvíli nevidím nic, jen bílé bublinky, a několik okamžiků trvá, než si uvědomím, co se děje. Nohy marně hledají dno. S kolem na zádech svištím vstříc úzkému kaňonu. Rukama ve vodou nasáklých těžkých rukavicích plácám ve vodě a snažím se dostrkat se ke břehu. Třicet sekund, než mě řeka vyplivuje na kamení protějšího břehu, je novou definicí věčnosti. Shazuju kolo z ramen a těžce oddychuju. Tak jsem tady, na druhé straně, a cesta k autobusu je otevřená. Pak se ale zadívám zpátky přes řeku na břeh, odkud jsem přišel, a nadšení ihned zkalí otázka: “Dokážu se zítra dostat zpátky?”

Teď ale není na přemýšlení čas. Před setměním musím být na místě, protože s sebou nemám stan a s postupujícím odpolednem bude moje oblečení, durch nasáklé studenou říční vodou, čím dál větší hrozbou. Dalších dvanáct, nyní mnohem náročnějších mil – za Teklanikou se stezka ztrácí v bahnité, zakalené vodě bobřích jezírek, do kterých někdy zahučíš až po hruď, potom zlověstně tichá louka s čerstvě otisknutými medvědími stopami, které nervózně sleduju až k autobusu, klikaté koryto lesního potoka, uzoučká lesní stezka tunelem shrbených, pokroucených stromů a posledních pět mil po kamenitém hřebenu s úchvatnými výhledy na severní stěnu Denali.

A když už si myslíš, že jsi ho musel minout, když už jsi tak vyčerpaný, že nemůžeš dál, když už přestáváš věřit v to, že ho vůbec spatříš, naráz je vepředu na stezce cosi cizorodého, modrý barel, pak stromy na levé straně zmizí a na plácku, který se před tebou otevře, TO stojí.

AUTOBUS

Ultimátní poznání na konci poustevnické poutě

Oprýskaný autobus Fairbanks City Transit System 142 už dávno nevypadá tak jako na McCandlessových fotkách z roku ’92. Většina oken je vystřílených, nahrazených povlávajícím igelitem a místo čísla 142 vrchní hranu zdobí jenom zrezavělé díry po kulkách. Uvnitř to ale vypadá jako by Chris jen zrovna odešel sbírat borůvky – jsou tu pořád ta stejná barelová kamna, bílý kredenc s knihami – dvě snové hodiny strávím nad deníky, do kterých tu každý příchozí přispívá – a vrzajícími zásuvkami plnými jídla a léků. To aby už nikdo nemusel čelit stejnému osudu jako on; vzadu stará pružinová matrace a několik přikrývek. Do stěn jsou vyryté vzkazy stovek lidí, kterým příběh tohohle místa změnil život. “Takže tady to je,” říkám si pro sebe a snažím se to nějak absorbovat, ale když pak sekám dřevo na večer nebo věším mokré věci a dívám se na tu zhmotněnou představu jednoho z mých snů, je to stejně tak neskutečné, jako bych se na to pořád díval jenom ve filmu.

Vůbec se nedivím, že tu zůstal tak dlouho. Je to úžasné místo – v autobuse se cítíš i v noci naprosto v bezpečí před jejími nástrahami, řeka Sushana pod kopcem je plná křišťálově čisté vody, všude okolo je spousta dřeva, divoké zvěře a bobulí.

Na oslavu si večer otvírám láhev whisky a na pohodlné matraci dlouho do noci přemýšlím nejenom o Chrisovi a o tom, proč už se odsud nevrátil, ale taky o tom, co tohle místo znamená pro mě. Moje téměř rok trvající cesta v posledních dnech změnila tvář a teď mám pocit, že tak nějak kulminuje. Minulý podzim jsem si pro sebe vytyčil spoustu velkých cílů, od kterých jsem si toho hodně sliboval: Řím, Teherán, Xian,.., ale nakonec bylo tím největším mezníkem právě tohle. Narazil jsem na svůj konec světa, aspoň ten večer mi to tak připadá a náhle vím, že ať pojedu kamkoliv, odsud se dá jet už jen zpátky. Dál není nic než liduprázdná tundra a osamělé vody Beringova průlivu – tohle je konec poustevnické poutě, která ti přinese to ultimátní, nepřenositelné poznání, kde ožívají slova Pasternakova Dr. Živaga:

“…jsi tady na zemi, abys uchopil smysl toho divokého okouzlení životem a dokázal nazývat věci jejich pravými jmény…”

 
A já mám pocit, že jsem připravený, to jest, nazývat věci pravými jmény. Před rokem jsem utekl do světa ne proto, že bych se nemohl vyrovnat s tím, čím a s kým jsem byl, ale proto, abych našel, čím jsem a budu teď. A zjistil jsem, že už necítím trpkost toho odloučení ani vztek, nýbrž že jsem vděčný. Díky Ní jsem tady, na samém konci mého světa. Celou tu dobu jsem si Ji vozil s sebou v hlavě a teď je možná čas Ji tady nechat. Odložit tu Její jméno a být konečně svobodný. V záři hasnoucích plamenů, pod oblohou, hrající zelenofialovou symfonii aurory borealis, ho pozoruju vyryté do stropu nad mou hlavou, zatímco mě pomalu a nežně, takřka mateřsky, pohlcuje vlídné objetí mystické polární noci.

Portfolio with an id of "divocina2" is not defined.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com