Cover

Vytváření iluzí..

Zcela nedávno jsme se pokusili zjistit proč nebude vysílán záznam z Mistrovství České republiky v dlouhém triatlonu. Velmi jednoduchá otázka položená zůčastněným subjektům kupodivu nevrátila jednoduchou odpověď. Nejen, že odpověď nebyla prostá, ona nebyla ani jednoznačná a co víc, jednotlivé odpovědi se překrývaly víceméně jen v tom, že přenos nebude. Samy o sobě by se snad odpovědi daly pokládat za akceptovatelné, zarážející ale bylo, jak se mohly tak diametrálně rozcházet při pokusu vysvětlit totožnou věc. Způsobů jak vyložit právě tento „úkaz“, se nabízí hned několik a čtenář by jistě přišel na další, a to nás přivedlo k tomu, zamyslet se nad rozpoznatelností světa ve kterém žijeme a jevů které nás obklopují. Jak je to s naší inteligencí i nad tím, zda nejsme svým způsobem neustále klamáni.

Prakticky nekonečná složitost světa kolem nás znemožňuje jeho úplné poznání. Pokud vědec nechce na výzkum takové reality zcela rezignovat, pak udělá to, že ji obrazně řečeno rozkouskuje na menší součásti nebo se v ní soustředí jen na několik málo jejích vybraných vlastností. Ty pak začne zkoumat. Tento postup se jmenuje redukcionismus. Biolog Edward Wilson vysvětluje: „Je to jeden z postupů výzkumu použitelný pro hledání míst, kterými lze vstoupit do jinak neproniknutelně spletitých problémů… Redukcionismus je způsob, jak porozumět komplexnosti.“

Takhle to funguje už od časů Galilea a Newtona, kteří onu redukovanou „kvaziskutečnost“ začali vyjadřovat matematicky. V jejich pojetí věda není ve své podstatě nic jiného než převádění kvalit na kvantity. To by bylo v pořádku, kdyby po tomto redukcionistickém „A“ následovalo i ono wilsonovské „B“, návrat ke komplexnosti – tedy z naměřených a vypočtených kvantit sestavovat zpět co možná adekvátní kvalitu. Takto deredukovat však nelze bez jisté celostní zkušenosti, odborné vyzrálosti, intuice rašící z nepopsatelné a nenaučitelné intimní znalosti problematiky…, tedy bez něčeho na kvantitu principiálně nepřevoditelného; něčeho, co vlastně exaktní věda neuznává. A to je problém.

Výsledkem potom je, že reduktorů sice ve vědě existuje mnoho, ale dereduktorů se nedostává. Jednou z čestných výjimek je právě Wilson – na řádně fokusovaném výzkumu mravenců si uvědomil některé zákonitosti sociálního života hmyzu a od nich syntézou dospěl před čtyřiceti lety k zformování nového vědního oboru, sociobiologie.

Tím zároveň pozbyl značnou část své exaktnosti a nová věda se okamžitě stala předmětem útoků z obou protivných stran, od redukcionistů i holistů, od vědců i pavědců. Z části měli pravdu – bídou redukcionismu je, že složením částí prakticky nikdy nezískáme původní celek. Většinou se něco podstatného vytratí. Často se pak stane, že při tlumočení výsledků vědy do života nejednou převládne stav, kdy „pitomost vyjádřená číslem je důvěryhodnější než subjektivní soud vyřčený uznávanými specialisty“ (botanik a krajinář Zdeněk Vašků).

IQ je typickým příkladem redukce měření inteligence na vyplňování testu inteligence, pitomostí úředně vyjádřenou číslem. Další příklady si laskavý čtenář jistě najde sám.

IQ

Další posun od popisu reality ke kanonizaci pitomosti je takzvané zpředmětnění (reifikace). Zjednodušeně řečeno: číslo, ať už se snaží vyjádřit cokoli druhdy složitého, se od té složitosti osamostatní, nabere vlastní jednoduchý obsah a s ním začne žít vlastním životem. Skvěle to už před více než 150 lety postihl britský filosof John Stuart Mill: „Vždy existovala silná tendence k víře, že cokoli, co dostalo jméno, musí být entitou nebo bytostí, která vede vlastní nezávislou existenci. A když se takovou entitu nepodařilo najít, lidé si, místo aby předpokládali, že žádná neexistuje, představovali, že jde o cosi obzvlášť hlubokého a mysteriózního.“

Zpředmětnění něčeho obtížně uchopitelného jako svého druhu protipól Occamovy břitvy bývá nejednou východiskem pro všeliká prostá moudra, jakož i pro pavědecké závěry.

Abychom se drželi tématu inteligence, pak nebezpečí zpředmětnění vytušil mladý novinář Walter Lippmann (pozdější autor termínu studená válka) nad prvoválečnými testy inteligence amerických žáků: „Nebezpečí inteligenčních testů tkví v tom, že v našem systému velkovzdělání se všichni méně nadaní a předpojatější učitelé zastaví u klasifikace a zapomenou, že jejich posláním je vzdělávat. Budou retardované dítě známkovat, místo aby zdolávali příčiny jeho zaostalosti.“

Nádherné příklady zpředmětnění nabízí zdravotnictví („pacient = žlučník“ apod.), čtenář jistě vynajde další. Výlupkem všech reifikátů je pro ateistu Bůh.

Další lidské nutkání souvisí s procesem hierarchizace: ať už redukovaná a zpředmětněná čísla nesou jakkoli nesmyslný význam, musí být v naší mysli náležitě seřazena, lineárně uspořádána, hezky od nejmenšího po největší. Jinak naše mysl strádá nepřehledností, absencí iluze pořádku. Ctihodný autor prvních IQ testů Alfred Binet sice upozorňoval, že „intelektuální kvality nelze srovnávat podle velikosti a nelze je ani měřit jako nějaké hladké povrchy“, ale to je na běžný život příliš složité. A tak IQ 112 je nad IQ 111, stodvanáctka je víc. Odtud je pak jenom krůček k dichotomizaci, rozdělení jakékoli dvojice členů lineálu nejen na „chytřejšího“ a „hloupějšího“, ale rovnou na „chytrého“ a „hloupého“.

Dichotomizace, snaha rozparcelovat složitou a spojitou realitu na dvojice protikladů, vede až k fatálním klinčům ve stylu dobro/zlo, pravda/lež, krása/ošklivost apod.

Všechna výše uvedená simplifikační kouzla mají jediný cíl: moderovat naše vědomí tak, aby nám svět kolem připadal co nejpřehlednější a my se v něm cítili co nejlíp. Další podstatnou složkou tohoto samovolného vnitřního procesu, který lze nazvat optimalizace sebeklamu, je nadhodnocování sebe sama. Od vlastní osoby mezi ostatními lidmi (ego-centrimus) přes stavovskou či klubovou příslušnost, národnost, náboženství, pohlaví, rasu až třeba k celému vlastnímu druhu v kontextu přírody (antropo-centrismus).

Příklad: Člověk se zcela samozřejmě považuje za nejvyšší organismus na Zemi. Pro to svědčí fakt, že jediný disponuje jakous inteligencí, dokáže být (alespoň teoreticky) rozumný. Naproti tomu z hlediska biosféry (kategorie lidstvu nepochybně nadřazené) je člověk pro svou destruktivitu a škodlivost pozemskému životu živočichem suverénně nejnižším.

Kromě antropocentrismu v nazírání věcí jsou tu i jiné nástroje k pulírování druhového sebeklamu lidstva. Jeden z nejoblíbenějších si ukážeme na inteligenci. Před dvěma lety médii (naposledy) proběhla zpráva o tom, že lidstvo dlouhodobě hloupne. Když to velmi zjednodušíme, pak hlavní důvody autorů, mimochodem z docela renomované univerzity, jsou dva: z pohledu biologické evoluce klesá selekční tlak na méně bystré jedince (díky medicíně, hnojivům, technologiím a sociální solidaritě přežívají a plodí i tací, kteří by dříve neměli šanci na dospělost), kulturně vzato pak zpohodlnění a elektronizace života děti i dospělé spíše otupují než intelektuálně stimulují (relativně vyvinutější „hardware“ daný lepší výživou není před televizorem nic platný).

TV

Naproti tomu nikdo nezpochybňuje objev novozélandského filosofa amerického původu Jamese Flynna z 80. let, že IQ se neustále ve všech zemích zvyšuje průměrnou rychlostí zhruba tři body za desetiletí. To by teoreticky znamenalo, že ve zlatých šedesátých bylo lidstvo o 15 bodíků tupější než v současnosti. Co tedy platí – hloupne lidstvo, nebo chytří? Řekli bychom, že obojí. A tmelem mezi těmito protiklady je jeden zvláštní jev z kategorie sebeklamů, nazvěme ho imperativní pokrok.

Principem imperativního pokroku je fakt, že my po pokroku hlubinně bažíme, a když ho zrovna nemůžeme mít (přece jenom nelze ze stále vyčerpanějších přírodních zdrojů pomocí stále drastičtějších prostředků ukájet stále náročnější choutky stále početnější populace), vytváříme alespoň jeho iluzi.

Například: My víme, že tramvaje budou podle nového jízdního řádu jezdit méně často, ale magistrát hlásí zkvalitnění dopravy, protože tam bude jezdit nový typ. My víme, že prodavačů je pořád míň a zboží ošizenější, ale prodejce mluví o lepší kultuře prodeje, poněvadž v obchodě zrekonstruoval osvětlení. Víme, že městské divadlo dostává pořád míň peněz na provoz, ale jeho vedení mluví o zvyšování umělecké kvality. Ale i my sami: víme, že naše práce je pořád otravnější a nesmyslnější a reálně míň honorovaná, ale utěšujeme se iluzí osobního růstu a nabývání zkušeností…

A jak je to s tou klesající/rostoucí inteligencí? Žádný autor testů nebude vytvářet testy, které by odhalovaly, že lidé hloupnou, i kdyby to byla stokrát pravda. To ale ještě nemusí znamenat, že rovnou švindluje. Jenom otázečky malinko „aktualizuje“, posune tím správným směrem (třeba směrem k televizoru), zkrátka půjde testovaným víc na ruku. Imperativní (vnitřně přikázaný) pokrok coby součást optimalizace sebeklamu je zkrátka takový pokrok, který bude vždycky. Ať už se stane cokoli, ono se to nakonec za naší ochotné spoluúčasti zaonačí ve prospěch žádoucí iluze. Takže žádné strachy – navzdory všem ztrátám, omezením a poklesům, bude určitě líp!

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com