X3me na Od Tatier k Dunaju – 345 km sólo

 

Každý, kto Karla dobre pozná sa občas musí zamyslieť nad tým, či sa človek takýto narodí alebo sa takýto stáva. Totiž, nápady, ktoré často hraničia s tým, čo väčšina považuje za normálne nie sú u neho ničím nečakaným a nezvyčajným. Pud sebazáchovy dostával zabrať už odmalička. Máloktorý šesťročný chlapec si prečíta v knihe medicíny, že sa dá otráviť cukrom a máloktorého napadne, že to musí vyskúšať. Experiment bol úspešný vďaka celému baleniu kockového cukru, niekoľkohodinovému bezvedomiu a nekonečnému objímaniu záchodovej misy. Veda a extrém sa vzájomne dopĺňajú, formujú existenciu a pre Karla sú synonymom života. Pretože život je extrémna forma existencie. A tak, keď sa rozhodol, že pobeží štafetový beh Od Tatier k Dunaju blízke okolie veľmi neprekvapil. Ani keď doplnil, že to ale pôjde sám… Aké to celé nakoniec bolo Vám prezradí sám…

Otázek jaký že vlastně byl můj běh Od Tatier k Dunaju je tolik, že jsem se rozhodl o něm napsat. Kvůli Vám, které to zajímá, ale jak jsem si při vzpomínání na něj uvědomil, tak také kvůli sobě, neboť jsem se přistihl přitom, že si na některé části běhu vůbec nevzpomínám, že jsou mé vzpomínky zastřené a nemohu tušit, kolik si z běhu budu pamatovat třeba za rok.

Letos jsme se na startu jako sólo běžci objevili dva, já a Radek Dočkal. Dva pionýři kultovního štafetového běhu, kteří ukázali, že se dá zaběhnout jedním běžcem. Radek jako pan běžec se zkušenostmi nasbíranými na nespočtu ultramaratonů a já, který jsem měl prostě jen tu drzost. Ale nechci to zlehčovat – měl jsem touhu, což je sestra naděje, po lásce druhého nejsilnějšího citu. A právě láska, naděje a touha jsou těmi, které vyhrávají i něco tak strašného jako je válka.

Pro mě ten běh byl možná až příliš osobním, až tak moc, že jsem mu nedokázal vzepřít ani v jediném okamžiku. Já měl jen dvě možnosti: dorazit do Bratislavy, nebo dorazit do Bratislavy. Závod pro mě byl a navždy zůstane symbolem, ztělesněním desítek, možná stovek symbolů. Je znakem národa, země, kultury… kdysi to byla i má země a já ji za svou budu navždy považovat (nekamenujte mě prosím), má v sobě ale ještě symboly, o kterých vím jen já a možná že mé nejbližší okolí.

Celkový stav před startem bych definoval jako zvědavost. Na startu v Jasnej jsem si připadal jako malý chlapeček stojící v úžasu před rozzářeným vánočním stromečkem. Celý vesmír se spojil a já dostal příležitost prožít si svůj sen. Kdyby mi v tu chvíli chtěl někdo udělat dopingovou kontrolu, asi by se zhrozil. V mých žilách proudil čistý endorfin.

GOPR1356_wb2

 

První den jsem se řítil Tatrami tempem okolo šest minut na kilometr, lehnout jsem si šel až v jednu ráno, abych po dvou hodinách odpočinku vyrazil opět na cestu. Přicházel pátek, den, který si přichystal vybrat daň mé nezkušenosti. Rychlost již byla volnější, díky tomu, že jsem Radka už doběhl, jsem to pocitově vnímal tak že běžíme spolu a bylo příjemné se alespoň pozdravit na check pointech. Při probíhání stavbou silničního napojení mi až příliš pozdě došlo, že protijedoucí (z mého pohledu obrovský) náklaďák mě asi nevidí a já mám zlomky sekundy na to, abych se mu vyhnul. Kolem byl jen beton a trčící armovací železo, jenže přede mnou byl rozjetý čtyřnápravový MAN který, na rozdíl ode mě, byl neporazitelný. Ani nevím jak jsem se ocitl na betonu mezi železy asi o metr pod silnicí, asi reflex, co bylo důležité, žil jsem, takže sen mohl pokračovat.

Poté co jsem se dostal zpět na silnici jsem se rozběhl, abych se co nejrychleji dostal z dosahu stavby a hlavně stavebních strojů. Po nárazu mě začala bolet levá kyčel, ale příliš pozornosti jsem tomu nevěnoval. Jednak jsem chtěl být co nejrychleji pryč, a taky, pády a naraženiny nejsou v mém případě něčím zas tak překvapujícím. Jenže bolest se změnila z tupé na vystřelující a dávala o sobě velmi intenzivně znát. A tak mé tělo udělalo to, co dělává asi tělo každého běžce, snažilo se uhnout bolesti. Bolest sice nezmizí, ale na druhou stranu si pokazíte další věci, pro Vás v tu chvíli dost důležité. ( Já dokázal do cíle dokonale zrušit celou levou nohu). Musel jsem přejít na „indiánský běh“, a snažit se zvyknout si na nový stav věcí, naučit se s nimi pracovat. Poznat nové limity a vytěžit z nich maximum.

 

Naše těla jsou moudrá, naštěstí. Při hledání, nalézání a hlavně snaze nepolevit na cestě za svým snem mě mé tělo dvakrát vyplo, dvakrát jsem se zdvíhal ze země vzpomínaje na to, jak jsem se tam dostal. Naučil jsem se ale, co si můžu dovolit aby se to už nestalo. Křeče svalových skupin nohou se stali součástí běhu a pomalu se blížily k žaludku. Když jej zasáhly, už mě neopustili až dokonce. Nevolnost byla velmi nepříjemná a nedovolovala mi fakticky přijímat potravu. Bolest, která občas, při nepozornosti a špatném došlapu, projela tělem způsobovala vyprázdnění žaludku prakticky pravidelně. Jak se říká, opakování dělá mistra, naučil jsem se to zároveň i nosem, bylo to rychlejší a žaludek se nepokoušel machrovat tím, že to umí ve vlnách (jistě ale tušíte, že jenom výhody to nemělo). Nedostatkem energie jsem ale netrpěl, mé tělo bylo na takovouto situaci několikaletým laděním natolik připraveno, že ani nezaznamenalo problém. Samotného mě to ale překvapilo. Přiznávám, že i když jsem tušil, že by to tak mohlo být, takový průběh závodu mě víc než překvapil.

Nadešla druhá noc, měl jsem za sebou 180 km závodu, byl jsem úplně rozbitý a bolavý a já uléhal s myšlenkou na to, jak bych mohl využít to, co ze mě zbylo k tomu, abych naplnil svůj sen. Spali jsme osm hodin, všichni to moc potřebovali, mé tělo se zatím snažilo dát do pořádku, co se dalo a co mohlo dokázat. Z mého pohledu toho dokázalo strašně moc. S repasovaným tělem a zkušenostmi nabytými v předchozím dnu jsem se rozhodl zvrátit ten katastrofální propad průměrné rychlosti. Třetí den se mi podařilo ukončit průměrným tempem 9min na kilometr, s vědomím že mé oživení bylo jen dočasné a s jistotou, že v neděli mě čeká nejtěžší den – den, který jen potvrdí pravdu, že všechno, co za něco opravdu stojí, je nesmírně těžké.

Poslední noc jsme spali necelých pět hodin. Hladina adrenalinu vyplaveného bolestí byla tak vysoká, že jsem slyšel své srdce a stejně jako předchozí noc záviděl zasloužený spánek svému support teamu. Poslední den jsem dokázal běžet snad jen první tři úseky, prakticky už jsem nejedl, jen usrkával vodu a doufal, že stihnu včas dorazit k následující TOI TOI-ce. Okolí jsem se už ani moc nesnažil vnímat, mé myšlenky a zbylá energie, vše co mi zbylo, jsem soustředil na to, abych se dostal do cíle. Když mi můj support team řekl zastav, zastavil jsem, když řekli tady si stoupni, tak jsem tam stál, když mě se slovy “Běž!”, posílali na trať, běžel jsem. V neděli už to ale nešlo. Přistoupil jsem ale na jejich naléhání a vzal si nějaký prášek na zklidnění žaludku, díky tomu se podařil eliminovat jeden z dost zásadních problémů běhu, a já se pokusil zvýšit svou rychlost.

GOPR1380_wb

 

Na 34. úseku mě předběhla první štafeta, a já začal procházet místy předávek plnými naspeedovaných členů štafet vyjadřující mi obdiv a upřimnou podporu. Sem tam jsem zaslechl i poznámku o čase, který jsem na rozdíl od nich na trati i na mou současnou „rychlost“. Měli pravdu, jenže já věděl co oni ne. Věděl jsem, že mé představy byly mnohem odvážnější než ty jejich, věděl jsem, že ten závod kterého jsem právě součástí se stal tak neuvěřitelně těžkým, že ani teď, nějakých 23 kilometrů od cíle si nejsem vůbec jistý, zda dorazím. Kvůli mému stavu už se mnou poslední úseky šel vždy někdo z teamu, aby mi mohl poskytnout první pomoc. Rychlost chůze byla okolo 10 minut na kilometr, kadence, dýchání, doušky vody – vše bylo o kontrole křečí, udržení vědomí a dosažení nejlepšího možného komfortu po nejdelší možnou dobu. Bál jsem se, že pokud by mě tělo vypnulo ještě jednou, už se do cíle nedostanu, a dostat se do cíle, absolvovat celou cestu, to bylo naplněním mého snu.

Asi 15 km před cílem jsme dostali zprávy o tom že Radek má náskok přibližne hodinu, pro mě ta informace neměla žádný smysl, nejsem si jistý jestli jsem ji vůbec byl schopen dát tu důležitost, kterou měla. Faktem je ale to, že můj skvělý team spočítal, že pokud neodpadnu, nebudu muset strávit nadlimitní čas v nějaké budce a podaří se mi udržet mé „tempo“ mohl bych být tím, kdo vytvoří rekord trati. A to jsem musel uznat i já, že tato informace dělala z mého snu ještě něco víc, povýšila jej do oblastí vyhrazených osobnostem, které vejdou navždy do dějin. A to mají muži velmi rádi, i Ti kteří mají problémy se zachováním svých životních funkcí. Mužská ješitnost je málokdy přítelem muže, i pro mě se stala jednou z věcí, se kterou jsem musel bojovat, abych se do cíle dostal. Její úporná snaha zvýšit rychlost se projevila zakolísáním, a jen díky tomu, že jsem v tu chvíli nebyl sám, mohl jsem být zachycen bez následků ztráty vědomí.

Konec byl celý jako v mlze, rychlost chůze atakovala 9 minutové tempo a s Radkom, členem mé úžasné podpory jsme se dohodli, že mu splním přání a do cíle doběhnu. Věděl jsem jak na to, věděl jsem ale také, že to půjde jen jednou, velmi krátce a že při tom můžu ztratit vědomí, zvracení jsem za problém nepokládal, a na to, že k jinému znečištění nedojde nezbývalo než vsadit. Domluvili jsme se na vzdálenosti 500 m před cílem.

Asi jeden kilometr před cílem se stalo něco na co jsem připraven nebyl, u cesty stál můj velký kamarád Igor, který kvůli mně přijel z Hodonína do cíle, aby mě povzbudil a já to dokázal. V tu chvíli jsem se rozbrečel, unavené tělo ale asi nebylo schopno klasického projevu protože všichni tvrdili, že to nebylo vidět. Mé tělo se zaplavovalo endorfiny, přestávalo úplně vnímat a já byl úplně někde jinde. Zaslechl jsem teď a pochopil jsem, že nastal čas, vím jen, že jsem řekl, že až dole.. a nasadil jsem, běžel jsem za svůj team, za Igora i Janu, běžel jsem za všechny co mi věřily, běžel jsem za své děti, za své rodiče, za své opravdové přátele.. Běžel jsem svůj sen a brečel jsem, má rychlost se dostávala pod tempo 4 minuty na kilometr. V cíli mě čekali kolegyně a kolegové z práce, o tom, že to byla další emoční vlna ani psát nebudu. Velmi si vážím toho, že přijeli, že mi věřili, i že mě podporovali. S nadsázkou říkám, že já nemohl nedokončit, já nemohl nevyhrát, měl jsem totiž Energii pod kontrolou.

Uvědomuju si, že už nikdy nebudu tím kým jsem byl než jsem Od Tatier k Dunaju běžel, ale nelituji toho, poznal jsem lépe co je důležité, vlastní cenu, ale hlavně cenu těch druhých. Získal jsem zkušenosti, které se nedají nikde koupit a přesto cena, kterou za ni musíte zaplatit je hodně vysoká. Ale pokud do toho pujdete, slibuju Vám, že jste udělali jednu z nejlepších investicí svého života…

IMG_6762_wb

 

VÝBAVA

Navigácia 345 kilometrov preverí nielen fyzické a mentálne schopnosti človeka, ale kladie aj veľké požiadavky na výbavu. Najväčšie starosti nám robila orientácia na trati. Itinerár s jednotlivými úsekmi od organizátora bol špičkový, takže sme vedeli, že v doprovodnom vozidle nebudeme mať žiaden problém. Ako však zaručiť, aby sa nám Karel na trati nestratil? Počítali sme s tým, že trať sa bude chystať až v sobotu pred štafetármi, takže v tomto sme boli odkázaní sami na seba. Väčšina úsekov šla oblasťami, o ktorých Karel ani len nikdy nepočul, nieto, aby ich poznal. A zapamätať si popis Garmin36-ich úsekov je celkom dosť. Zvlášť, keď sme predpokladali, že po určitom čase už Karel nebude v stave schopnom využívať akúkoľvek (hoci minimálnu) mozgovú kapacitu. Našťastie, organizátor ponúkol gps súradnice celej trate, takže už ostávalo len vymyslieť do čoho ich natiahnuť. Karel prišiel na to, že naše Garminy 910 vedia aj navigovať. A bolo po probléme. Takmer. Užívateľská nedokonalosť spočívala v tom, že keď mal človek hodinky prepnuté na mape, nevidel ostatné bežecké funkcie (tempo, čas, kilometre..). A tak sme z Karla spravili hodinkového maniaka – jedny hodinky na ľavej ruke s navigáciou, druhé hodinky na pravej ruke s bežeckými funkciami. A keďže beh bol dlhší ako dokáže vydržať nabitosť baterky v 910-nách, ďalšie dva kusy hodiniek sa zatiaľ v aute nabíjali.

 

Využit 910 jako navigaci jsem nikdy nezkoušel, a vzhledem k diskusím jsem k tomu byl vlastně i trochu skeptický, ale charakter závodu a mé vrozené dispozice ztrácet se na závodech mne donutili se nad touto alternativou nejen zamyslet. A má zkušenost ? Skvělá volba, dost možná to nejlepší co můžete na takový závod zvolit. Organizátor dal všem k dispozici velmi přesné GPS záznamy jak cesty samotné, tak také check pointů a já kromě jediného bloudění kde hrála větší roli má nepozornost a únava než selhání navigace, neměl po celou dobu závodu nikdy problém s orientací.

Ponožky Je ťažké nájsť dobré bežecké ponožky. Ešte ťažšie je však nájsť dobré bežecké ponožky do extrémnej záťaže. Nakoniec rozhodnutie padlo na starý vybehaný pár New Balance, dva páry Salomonov a dva páry bežeckých ponožiek z aktuálnej akcie z Lidla. Tie posledné zmieňované sú trochu hrubšie, ale zároveň mäkké, takže predpoklad bol, že by mohli byť vcelku dobré na unavené nohy a v kopcoch.

Obuv Otázka čo na nohy bola veľmi kritická. S nadsázkou si Karla občas doberáme, že stačí, aby sa pozrel na lopatu a už má pľuzgiere. Bolo viac-menej jasné, že nech sa rozhodne pre čokoľvek, pľuzgierom sa nevyhne – išlo len o to, zvoliť čo najmenšie „zlo“. Nakoniec sme so sebou brali 3 páry bežeckej obuvi: o dve čísla väčšie Adidas Adizero na zbehy (aby to Hokaneodniesli nechty), Nike Free (do mäkšieho terénu) a ultramaratónske Hoka One One s obrovskou podrážkou. Pľuzgiere aj tak boli hneď počas prvého dňa, takže žiadne prekvapenie sa nekonalo.

 

Má volba obuvi padla na tři páry, pro seběhy jsem měl v úmyslu využít mé největší zbraně, Adidas Adizero Adios, od kterých jsem díky jejich velikosti očekával že se mé prsty při sebězích nebudou mít čas dotýkat špiček bot. Na pohodu a odpočinkové ťapkání jsem si nachystal staré vyšlapané Nike free a na hrubou práci a vlastně většinu celého závodu jsem měl nachystány Hoka One One model Stinson Tarmac na nichž mělo spočívat hlavní břemeno závodu. Počáteční déšť zamíchal kartami a puchýře které jsem očekával až mnohem později přišli velmi záhy. Mokro v botech udělá při takové zátěži své. A tak se sice využití bot nezměnilo, jen očekávaný komfort se trochu vytratil a já se snahou propichování puchýřů a nasazování suchých ponožek snažil alespoň na nějaký okamžik vzbudit zdání. Po 300 kilometrech už byl stav takový že i když byly Adizera nejtvrdší, zvolil jsem na závěr je, protože byly největší a těšil se na okamžik kdy budu bosý.

Doplnky Karel zvažoval, či investovať do bežeckého batoha alebo taštičky okolo pásu. Nakoniec sa rozhodol pre taštičku – keďže sme na každej odovzdávke na neho čakali, postačovala mu výbava na maximálne 11 kilometrov. Taštička Salomon S-Lab bola vynikajúca – bola využitá na nosenie telefónu, toaletného papiera, vlhčených obrúskov a gél. V noci bola vzadu na taštičke pripevnená blikačka a baterka od čelovky. Pollitrová Salomon Softflask sa do taštičky síce Salomonzmestila, ale pohodlnejšie sa s ňou bežalo držiac ju v ruke.

 

Volba jestli běžecký batoh nebo něco menšího padla nakonec na ledvinku S-Lab Advanced Skin 3, splnila svůj účel víc než skvěle, a co oceňuju snad úplně nejvíc a o čem se paradoxně samotný Salomon nikde nezmiňuje je její funkce tepelné ochrany. Díky její flexibilitě ji totiž můžete umístit na zadek nebo ledviny, stejně tak vepředu, aniž by kterákoliv z jejích poloh způsobovala diskomfort, ať jsem ji měl kdekoliv, vždy jsem to cítil že je to její přirozená poloha, což mě překvapovalo. Ale abych neodbočil od toho co chci zdůraznit. Poté co jsem několikrát zmokl, zvláště když přišel déšť opravdu ledový následovaný nepříjemným větrem jako v Šali, jsem velmi ocenil funkci ledvinky jako tepelné ochrany ledvin a dolní části břicha, což činila s takovou samozřejmostí jako by byla určena právě k tomu. K ostatním jejím funkcím se nemá cenu vyjadřovat, tam plnila přesně to co slibovala a na výbornou.

Oblečenie Na základe vynikajúcich skúseností s oblečením švajčiarskej fimy X-Bionic nebolo nad čím uvažovať. Modelové rady Effektor, Fennec a Trick mali pokryť všetky výčiny počasia. Prvý upršaný deň Effektor potvrdil predpoklady, že aj krátke rukávy stačia v pomerne chladnom počasí (12-15 stupňov). Dážď bol „záhradníckeho“ charakteru a oblečenie výborne regulovalo teplotu – vo vetrovke by sa človek zbytočne paril a zlé funkčné oblečenie by Effektornepríjemne chladilo. Bežecká novinka Trick dostala priestor v druhý deň, ktorý bol hlavne „turistický“, v noci a ráno prichádzal na rad dlhý Effektor a keď vyšlo slnko a oprelo svoje lúče k zemi, vyťahovali sme Fenneca, ktorý teplé lúče odrážal a materiál príjemne chladil.

 

Oblečení po celou dobu bylo záležitostí jediné značky, spoléhal jsem se výhradně na výrobky firmy X-Bionic. Bylo to rozhodnutí uvážené a po předchozích zkušenostech jsem věděl do čeho jdu. S oblibou říkám že chcete li opravdu zkusit co je to funkční oblečení, vyzkoušejte X-Bionic. To co dokázal Effektor v dešti a ranních 9 stupních bylo sice inzerované, ale vzhledem k tomu že se jednalo o jednu, v té době už mokrou vrstvu oblečení.. celou dobu mě to nepřestávalo překvapovat.

Návleky Stehenné a lýtkové. Stehenné od Compressportu, lýtkové SLS3 – obľúbené hlavne medzi triatlonistami. Pôvodne boli zamýšľané len ako doplnok do tašky s oblečením, nakoniec lýtkové Karel obliekol hneď po prvom úseku, stehenné o pár kilometrov neskôr a už si ich nechal viac-menej až do cieľa.

Lekárnička Snažili sme sa byť pripravení na všetko, tak sme brali čo nám padlo pod ruky. Od rôznych mastí cez Ibuprofen až po Kinedryl. Nakoniec jediné čo sme využívali (a často) bola striekačka namáčaná v liehu na pichanie pľuzgierov. Posledný deň mal Karel už značné žalúdočné problémy, ale veľmi mu pomohla „zázračná“ tabletka Ercefuryl od druhého sólo bežca Radka.

GOPR1386_wb2

TROCHU ŠTATISTIKY

Čas v cieli: 79 hodín, 18 minút, 23 sekúnd

Z toho čas strávený spánkom: 15 hodín, 45 minút

Kilometre v sparingu: 19,2 km štvrtok + 26,8 km piatok + 27 km nedeľa = 73 km

Kilometre strávené chôdzou: 31 km piatok + 7 km sobota + 30 km nedeľa = 68 km

Kilometre jednotlivých dní: štvrtok 111 km, piatok 69 km, sobota 103 km, nedeľa 63 km

Úbyok na hmotnosti: 5 kg

Pľuzgiere: 12

Počet vulgarizmov: (censored)

VÝSTUPY Z GARMINU

 Ako sme už spomenuli, k dispozícii sme mali 4 kusy hodiniek Garmin Forerunner 910xt. V dvoch bola nahraná navigácia, ďalšie dvoje slúžili na záznam. Tento plán v praxi fungoval naprosto dokonale – vybitá dvojica sa v aute pomerne rýchlo nabila, a tak sme v pohode stíhali nabíjať nielen hodinky, ale aj telefóny, kameru a foťák. Jedinú malú chybičky krásy sme zaznamenali niekde (pravdepodobne) v prvej polovice trate, kedy sa záznamové hodinky vypli oveľa skôr ako sme čakali – v záznamoch by mal nejaký krátky úsek teda chýbať. V každom prípade, po sčítaní Screen Shot 2014-08-27 at 14.43.28kilometráže z Garmin Connectu nám to vyšlo na 344,09 km, takže výpadok by nemal byť veľmi výrazný.

Kompletné záznamy z trate si môžete pozrieť kliknutím na nasledujúce úseky:

 

1. Jasná – Bánska Bystrica

2. Bánska Bystrica – Žiar nad Hronom

3. Žiar nad Hronom – Tekovská Breznica

4. Tekovská Breznica – Komjatice

5. Komjatice – Mostová

6. Mostová – Bratislava 

 

Počas prestávok na trati (zväčša na miestach odovzdávok) sme nechávali čas stopiek bežať ďalej, vypínali sme ich až počas dlhých prestávok (spánok, sprcha, jedlo v Bystrici a v Šali). Čas v záznamoch je teda čas strávený na trati buď behom alebo odpočinkom medzi jednotlivými úsekmi.

Spánok Pôvodná Karlova idea bola prvú noc nespať. Jeho veľkým snom je totiž Spartathlon, tak si chcel vyskúšať beh bez spánku v reálnych podmienkach. K Bánskej Bystrici sme dorazili okolo pol deviatej večer a spravili sme si dlhšiu (cca dve hodiny) prestávku u Radkovej pohostinnej rodiny, kde sme sa skultúrnili sprchou a dali si parádnu teplú večeru. Karel si dal zeleninovú polievku a zeleninový šalát. Pred pol jedenástou sme boli naspäť na trati. Karel bežal do jednej v noci, kedy sa rozhodol, že si predsa len na chvíľu ľahne. Dôvodom bol vysoký pulz. Spali sme dve hodiny – o tretej sa už nervózny bežec vyhrabával zo spacáka. Druhý deň bol náročný. Nedostatok spánku, zranenie, poobedná turistika – s Radkom sme vedeli, že sa všetci potrebujeme vyspať a prekvapivo sme ani Karla nemuseli dlho presviedčať. Druhý deň sme teda zapichli už o pol deviatej, o necelú hodinku sme už spali a zobudili sme sa až 6:23. Tretí deň bol znova dlhší, do „postele“ sme sa dostali o štvrť na jednu a budík sme si dávali na piatu.

 


U spánku jsem měl jasno v tom, že první noc spát nepůjdu a potom se uvidí. Nebyl to krok do neznáma, ale přeci jen jsem průběh mohl jen odhadovat. Když se mi ale v jednu hodinu večer zdála má tepovka příliš vysoká, rozhodl jsem se, že si přeci jen lehnu, měl jsem toho ještě dost před sebou, a tak se mi zdálo, že to je dobré rozhodnutí. Můj plán první noc běžet byl ale asi zakotven tak hluboko, že jsem po dvou hodinách už nedokázal ani ležet, natož tak spát, a tak se se mnou na cestu musel vydat i můj opravdu skvělý support team. Co byla pro mě novinka, projevy nedostatku spánku jsem pozoroval více na svém teamu než na sobě a měl jsem i trochu výčitky a hodně obavy. Jejich stav bych popsal jako silnější euforii spojenou se silnou radostí ze života. Když kolem mě prolétla druhý den sanitka a já ještě dlouho poté neviděl podpůrné vozidlo, tak jsem se vážně bál. Další dny už se spánek odehrával více v jejich režii, a já byl moc rád, že se o mě starají. Dalo by se říct, že jsme chodili spát a vstávali jako obyčejní pracující lidé.

Prestávky Zväčša sme na miestach odovzdávok len dopĺňali Karlovi zásoby tekutín na ďalší úsek. Tieto prestávky tiež fungovali ako občerstvovačka. Zo začiatku sa Karel prestávkami veľmi nezdržoval, ale s pribúdajúcou únavou sa sem-tam potreboval na chvíľu vystrieť, plus dosť času zaberalo pichanie pľuzgierov. Dlhšie prestávky boli (mimo spánku) tri: vo štvrtok sprcha a jedlo v Banskej Bystrici (cca 2 hodiny), v sobotu poobede sprcha v Komjaticiach (cca hodina) a večer jedlo v Šali (cca hodina a pol).

Jedlo Prvý deň čistá voda a banány (4-5 kusov) so soľou. Večer zeleninová polievka a zeleninový šalát. Od druhého dňa sa pitný režim zameral na Gemerku (obsahuje magnézium a vápnik), doplnok bol Kofola a Fatra (pri žalúdočných problémoch). Priebežne Karel pocuckával Carbosnacky – za celý čas ich padlo však len päť. Druhý a tretí deň jedlo predstavovalo odhryzkávanie z bagety a pletienky, tretí deň sme si zašli znova na teplú večeru v Šali – Karel si dal cesnakovú polievku a varené zemiaky. Teplú polievku sme zháňali aj v posledný deň – 27 kilometrov pred cieľom to bolo prvýkrát, kedy bol žalúdok po výrazne prejavovanej nespokojnosti ako-tak pripravený prijať a nevyvrátiť nejaké jedlo. Tretí a štvrtý deň boli vo veľkom kurze energeťáky – Karel ich ešte ani dnes, takmer po dvoch týždňoch, nemôže ani cítiť…

 


Co se stravy týká, tady si myslím, že bych se měl vyjádřit trochu šířeji a poodhalit pozadí mého stravování obecně. Hned zpočátku bych Vás ale rád upozornil na to, že se jedná o popis ilustrační, nikoliv však hodný následování. Stravování řadím k těm osobním záležitostem, které pokládám za natolik individuální, že mým názorem je, že by se měl každý stravovat především tak, jak to vyhovuje jemu samotnému, protože o něj jde vždy v první řadě.
Jím většinou jen jednou denně, není to nutnost, něco co bych musel ani žádné dogma. Můžu jíst klidně i třikrát nebo vícekrát, ale pokud by se měli mé stravovací návyky zobecnit, potom je na místě říct ano, jím jen jednou denně. Díky občasným nástupům alergie a hledáním, jak se s ní efektivně a rychle vypořádat jsem objevil kouzlo půstu. Kouzlo říkám proto, protože mi opravdu pomáhá a jeho efektivita a rychlost překonává veškerou vyzkoušenou lékařskou péči (připouštím ale, že vše jsem nevyzkoušel). A tak mám za sebou i 14 dní bez jídla jen o čisté vodě, kdy jsem normálně chodil do práce, běhal a jezdil na kole (samozřejmě, že nasazení nebylo úplně hvězdné). Těch 14 dní to už ale byla jedna z mých zkoušek z cyklu co se stane když.. s alergií to přímo společného nemělo nic.
Abych se příliš nerozepisoval, věděl jsem, že mé tělo dokáže a umí bez problému fungovat na tuky a také jsem s jistotou věděl, že tuku mám víc než dost. Protože, aby jste nenabyli mylného dojmu, dokáži nejen jist víckrát denně, ale dokáži sníst ohromné množství jídla, zvlášť pokud je dobré, a také, jím docela rád.. smííích

ROZHOVOR

IMG_6280_profilCítili sme, že náš príspevok by nebol úplny, keby sme neprehodili aj pár slov s organizátorom. Od Tatier k Dunaju je totiž akcia, ktorej budeme u nás ťažko hľadať konkurenciu. Ešte len druhý ročník dvojdňového behu naprieč Slovenskom prilákal do Jasnej 154 tímov a viac ako 1700 bežcov. Miloš Zagoršek v našom krátkom rozhovore prezradil, že v budúcnosti budú musieť obmedziť množstvo štartujúcich a aj to, že kategória sólo bežcov bude pravdepodobne v budúcnosti oficiálna.

Čo pre Teba znamená slovné spojenie Od Tatier k Dunaju?

V prvom rade je to určite pesnička od skupiny Elán, čo pre mňa znamená bezstarostné detstvo. V súčasnosti to vnímam ako výraz pre „celé Slovensko“ – dá sa povedať „naše Slovensko“, ktoré nepatrí štátu, úradom, firmám, ale predovšetkým ľuďom.

Trať sa z veľkej miery vyhýba hlavným ťahom – niekedy sa nám zdalo až neuveriteľné, aké rôzne dedinky a cestičky sa organizátorom podarilo nájsť. Ako sa rodila finálna podoba trasy?

Aj pre nás bolo prekvapujúce aké miesta sa poradilo nájsť a preto aj v popise úsekov pod čiarov sme upozorňovali na niekoľko miest, vďaka ktorým existuje taká trať aká je a keby neboli, ťažko by sa hľadala iná alternatíva. Na začiatku bola len predstava 350 kilometrov Nízke Tatry – Bratislava. Technicky trať vznikala mravenčiou prácou – najskôr na mapách, potom obhliadkami a nakoniec „nultým“ ročníkm, kedy to celé zabehla skupinka 12-tich kamarátov. Prekvapivé bolo, že najzložitejšie bolo nájsť vhodnú trať v Podunajskej nížine, kde aj „bočné“ cesty sú značne frekventované. Osobne som veľmi vďačný za mapové aplikácie od Googlu a za Google Earth a Street View by som im dal nobelovku (smiech).

Radek Dočkal sa na štart ako sólo bežec postavil aj minulý rok, vyhradil si na beh však tri dni, čo mu nakoniec nestačilo – ako ste vnímali nápad 345-kilometrového ultramaratónu?

Na začiatku som to vnímal ako trochu uletený nápad, rozhodne nebolo v našom pláne robiť z toho sólo ultramaratón. Ale od začiatku som túto myšlienku podporoval ako som vedel a teraz si myslím, že do budúcna to bude „samozrejmá“ súčasť tohto behu. 

K Radkovi, skúsenému ultramaratóncovi sa tento rok pridal Karel – „nejaký“ triatlonista. Dávali ste mu aspoň nejakú 50-percentnú šancu, že by do toho cieľa mohol doraziť? (smiech)

V minulosti som sa párkrát zúčastnil diaľkových pochodov a ubehnúť 350 kilometrov sa mi zdalo nereálne. Od minulého roka, teda od Radkovho prvého pokusu som sa viac zorientoval v oblasti ultramaratónov i celkovej „filozofie“ behu na veľmi dlhé trate a uveril som, že je to realizovateľné. Radka ani Karla som pretým ako prišli na Od Tatier k Dunaju nepoznal a ani som si „nepreveroval“ ich profil (smiech). Nebolo pre mňa dôležité, či má Karel „meno“ v oblasti ultramaratónov – takýto výkon je z môjho pohľadu hlavne o psychike a teda som mu dával rovnaké šance ako komukoľvek inému. Ale priznávam, že mi bol Karlov prístup hneď na štarte sympatický…

Snažili sme sa z každého úseku posielať správy s Karlovým časom. Hoci Vás čakal nápor masy bežcov, podarilo sa Vám výkony ultramaratóncov aspoň po očku sledovať?

Radek aj Karel mali od začiatku až do konca ich behu svoje časy zverejnené hneď ako ste mi ich poslali a všetkých bežcov som na to upozorňoval. Na štarte som celý čas informoval o ich aktuálnom postupe – v priebehu behu som ich bral ako každý iný tím, ich časy boli stále aktuálne a osobne som stále sledoval, či sa štafetovým bežcom vôbec podarí dobehnúť sólistov.

Bol niektorý moment na trati, kedy si si na adresu Radka alebo Karla povedal, „tak toto nedá, nemá šancu“? 

Keď som videl ako im to ide, hovoril som si, že obaja dobehnú v nedeľu ráno a ostatní bežci ich nemajú šancu dostihnúť. Subjektívne som mal pocit, že minulý rok bol Radkov pokus viac so „zádrheľmi“ a mal som obavu ako bude pokračovať. Tento rok sa mi ale zdalo, že obom ide karta a pokiaľ by prišla správa, že to niektorý z nich vzdal, bol by som prekvapený. Trochu ma zamrazilo, keď mi Karel v cieli povedal, že mal kolíziu s nákladným autom na trati a až vtedy som si hovoril, že sa divím, že to nezabalil.

Budete po tohtoročnej skúsenosti uvažovať o zaradení kategórie Sólo aj oficiálne?

Áno, už o tom uvažujem (smiech). Či to oficiálne bude už budúci rok, to teraz neviem, ale myslím si, že k tomu smerujeme.

Záujem o druhý ročník trojnásobne prevýšil ročník prvý. Očakávali ste taký raketový nárast? Je veľmi pravdepodobné, že trend nebude zostupný – uvažujete o nejakých obmedzeniach? 

Úprimne, verili se, že záujem bude výrazne vyšší ako minulý rok. Tento rok sme boli rozhodnutíto obmedziť na 200 tímov, aký bude limit pre budúci rok sme ešte nerozhodli. Čaká nás veľa práce na to, aby sme zhodnotili správne tento ročník a vedeli určiť aké sú limity tohto behu. Isté je zatiaľ len to, že nejaké limity určite budú.

Prezradíš čo sa chystá do budúcna?

Naším nesplneným cieľom zostáva účasť celých tímov zo zahraničia. Bežcom z Českej Republiky vnímam ako „našich“ – dúfam, že to nikoho nebude urážať (smiech). Budeme sa teda určite usilovať zabezpečiť účasť zahraničných tímov, čo si myslím, že bude veľká zmena aj pre nás organizátorov aj pre všetkých bežcov. Vynára sa aj niekoľko ďalších „vylepšení“, ktoré budeme chcieť zrealizovať, ale to by som teraz nechcel predbiehať, čo sa z toho podarí.

ZOPÁR „NAJ“ KARLOVHO OD TATIER K DUNAJU

IMG_6398

  • Najkrajší úsek:

Nejkrásnějším úsekem byl díky přírodě a počasí asi dost jednoznačně osmý úsek (Hotel Šturec – Baláže). Cesta v kopcích obklopen přírodou a do toho po propršeném dni slunce probleskující mezi mraky a deroucí se mlhou. Připadal jsem si jako součást obrazu starých mistrů.

  • Najhorší úsek:

Nejhorším byl zpětně úsek za Žiarom nad Hronom kde jsem se vyhýbal nákladnímu autu. Ale po pravdě přiznávám, že tenkrát jsem jej tak ještě nevnímal. Nejhorším se stával až poté, co se začali projevovat důsledky.

  • Najemotívnejší úsek:

Nejemotivnějším úsekem pro mě byl úsek 34 kdy jsem už v dost zdevastovaném stavu vybíhal ze Šamorína a myslel jen na to, jak se dostat do cíle. Když jsem vyběhl na hráz a přede mnou, kam oko dohlédlo se rozprostřel Dunaj, zastavil se mi dech. I když ani „dechberoucí“ není dostatečným vyjádřením toho co se ve mě odehrávalo. V tu chvíli jsem zapoměl na běh, na to proč jsem tam a chvíli jsem jen tak stál ohromen krásou přírody a monumentálností toho, co dokáže.

  • Najbolestivejší úsek:

Jako nejbolestivější bych označil poslední dva úseky druhého dne. To se ještě bolest nemíchala s nevolností, ale sama o sobě byla tak veliká, že se i důstojná chůze jevila jako problém.

  • Najnezabudnuteľnejší úsek:

Za nejnezapomenutelnější úsek jednoznačně pokládám průběh obcí Liptovská Lužná, dost možná, že nejdelší obcí na světě vztaženo na počet obyvatel. Při vbíhání do obce můj zrak spočinul na dívce koupající se v potoce protékajícím po pravé straně, nejen vzhledem k teplotě a tomu, že slunce opravdu nesvítilo se mi celý výjev zdál hodně snový. Zmohl jsem se jen na to, že jsem jí zamával. Tím že mávání opětovala jen potvrdila, že situace balancuje na hranici snu a reálna. Tímto bych jí rád poděkoval a chtěl bych poprosit ty, kteří víte o koho se jednalo, o tlumočení poděkování za energii, kterou tento okamžik bezesporu předal. Tato obec jen potvrdila své opravdu vyjímečné postavení v mém životě, protože pravě zde jsem se blíže seznámil s Dankou, ženou mého života.

  • Najkritickejší úsek:

Mým nejkritičtějším úsekem byl z mého pohledu úsek 33 Mierovo – Šamorín. Ke křečím, puchýřům a neutuchající bolesti se přidávala s nastupující měrou sílící nevolnost. V té chvíli se přiznám, že jsem na dokončení nemyslel, jedinným bodem, ke kterému jsem se upíral byla stejně jako na předchozích úsecích kabinka TOI TOI, její důležitost ovšem dostala magickou, vševyplňující důležitost. V bláhové, ničím nepodložené naději jsem k ní upíral celé své vědomí jako by mi snad ona mohla skutečně pomoci od problémů které mě provázeli. (Ty mi pomohla skutečně zmírnit až tobolka na jejíž spolknutí jsem po naléhání v Šamoríně přistoupil.)

IMG_6665

  • Najchladnejší úsek:

Pocitově nejchladnějším úsekem byl úsek 27 kdy mě na cestě Šaľou, když už se den chýlil ke konci, smáčel ledový liják následovaný studenými poryvy větru. Během jsem se sice zahřál tak, abych se nerozklepal, ale věděl jsem, že bych neměl zvolnit, jinak okamžitě prochladnu. Jednalo se o úsek, kdy jsem snad nejvíce oceňoval volbu oblečení i objevenou funkčnost běžecké ledvinky.

  • Najnudnejší úsek:

Nejnudnější byl asi úsek z Komjatic, rovná čára, jenom běžet a přitom před sebou vidět tu zdánlivou nekonečnost.

  • Pocitovo najdlhší úsek:

Pocitově nejdelším byl poslední úsek před posledním spánkem (Matúškovo – Mostová). Úsek jsem absolvoval už s čelovkou a vůkol se rozprostírala tma. Většina úseku vedla mezi poli, přičemž cesta tvořená kamením, vyjetými kolejemi, stavebí sutí i cihlami opravdu nebyla tím, čím bych chtěl běžet. O běh se tedy jednalo jen v první fázi úseku, velice záhy byl ale vystřídán chůzí snažící se zvolit došlapy tak, aby způsobovali co nejméně problémů. A vyhýbání se velkým loužím neboť jsem s nelibostí zjistil, že hloubka některých je až překvapivá. Na Check Pointu na mě čekala místní televize v domění, že dorazím v nějakém rozumném čase. Musím velmi ocenit to, že počkali, i když můj čas byl víc než hodně nestandartní, a jen doufám že ten příspěvek po zralé úvaze nakonec neodvysílali.

Od Tatier k Dunaju v obrazoch:

Photo Credit: X3me.eu

Logo Energie pod kontrolou

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com