TIM

Zamyšlení nad časem

KK dnešnímu dni je na světě 23 ironmanů, kteří jej dokázali dát pod osm hodin. V jednotlivém závodě je pro profi závodníka důležité především pořadí. Svět age group i těch, kteří triatlon jen sledují ovšem zajímá i čas – existují magické hranice, ke kterým se upíná nejeden z nás. Pro někoho je to hranice deseti hodin, někdo už se vidí pod hranicí devíti. A tak to je nejen v triatlonu. Dá se říct, že se to týká všech sportů, kde je výsledek měřen časem.

O co tedy vlastně jde, když nastoupíme na start? „Čas jsou peníze“, říká známé přísloví – ale čas je ve skutečnosti i všechno ostatní, protože bez něj nic nevzniká ani nezaniká. Jenže co je čas? Přesnou odpověď nikdo nezná a podle některých vědců dokonce čas vůbec neexistuje. Pokusme se tedy podívat na to co se při závodech, ale vlastně při čemkoliv jiném, opravdu děje.

Tento zájem není nový, lidstvo zajímalo od nepaměti. „Tempus rerum imperator“ (Čas vládne nad věcmi) říkali staří Římané. Ještě lépe ale působení času vystihl Herakleitos, když řekl: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Jinými slovy, nic ho nezastaví. „Čas sám o sobě není,“ řekl například starořímský přírodovědec a básník Lucretius Carus. A velký filosof Immanuel Kant k tomu později dodal: „Čas není empirický pojem… Je to jen nezbytná představa tvořící základ všech možných náhledů.“ Běh času většina lidí považuje za jedinou skutečnou (byť ne vždy právě příjemnou) jistotu našeho světa. O tom, že příčiny mají následky a že hodiny jsou nepodplatitelné, pochybuje opravdu málokdo.

PROCASZnámý český psychiatr Vladimír Vondráček popsal „konstrukci“ času takto: „Minulost a budoucnost se stýkají v jednom bodě, tj. v přítomnosti, která vlastně neexistuje.“ Svým způsobem tak zpochybňuje to, co většina lidí považuje za největší jistotu: to co je právě teď. Vondráček ovšem mluví o psychologickém čase, který je relativní – vězni v samovazbě plyne jinak než závodnímu jezdci. Ale co, když je stejně relativní i čas skutečný?

Jeden z populárních Murphyho zákonů říká, že věci tvrdošíjně spějí ke špatnému konci. A ačkoliv tato pravidla jsou obvykle vnímána spíš jako zábavné komentáře každodenní reality, v tomto případě se autor dotkl samotné podstaty prostoru a času. Jde totiž jen o jinak vyjádřenou druhou termodynamickou větu, podle níž neuspořádanost každého uzavřeného systému časem stoupá. Z ní fyzikové také odvozují danost směřování času: od více uspořádaného k méně uspořádanému stavu. Říkají tomu termodynamická šipka času. Existují i další šipky času. Například psychologická šipka vede k tomu, že si pamatujeme včerejšek, nikoliv však zítřek. A že třeba v ruletě nejdřív krupiér ukončí přijímání sázek a teprve pak padne číslo – jedinec s obrácenou šipkou času by byl postrachem kasin.

FILMHodně teoretických fyziků tvrdí, že čas vůbec neexistuje, ale že jde pouze o naši iluzi – podobně jako třeba otáčení hvězdné oblohy kolem Země. Anglický fyzik Julian Barbour přišel s originálním řešením jak se nepohodlné fyzikální veličiny zbavit: přirovnává čas k jakémusi filmovému pásu. Ten také při promítání vytváří iluzi časového děje, ve skutečnosti se však skládá z jednotlivých políček, které jsou statické, neměnné a existují nikoliv po sobě, ale všechny současně. Podobně i skutečnost sestává z nekonečného množství trvalých a nehybných realit, v nichž žádný čas neexistuje. Autor teorie jim říká Now. Z nějakého důvodu sice prožíváme tyto okamžiky postupně, po jejich odeznění však prý nepřestávají existovat, protože všechny naše minulé i příští okamžiky někde stále trvají jako samostatné a navzájem nezávislé nehybné „objekty“. Představa, z níž běhá mráz po zádech..

Zatímco antický filosof Herakleitos tvrdil, že vše plyne, Barbour říká pravý opak: neplyne vůbec nic. Jeho pojetí přitom má překvapivě blízko ke kvantové teorii, podle které – velmi zjednodušeně řečeno – se věci dějí mnoha různými způsoby a pozorovaný výsledek je jen jakýmsi součtem (nebo spíš průměrem) všech těchto souběžných jevů..

A co z toho plyne pro sportovce a vlastně nejen je? Odpověď je nejednoznačná, stejně jako vysoká fyzika se svým principem neurčitosti. Japonští vědci při natáčení japonského mistra bojového umění vysokorychlostní kamerou přišli mimoděk k objevu něčeho co nečekali. Bojovník na nepatrné okamžiky zmizel aby se vzápětí objevil ve zřetelně odlišné pozici. Záznam kamery potvrdil to co se tvrdilo při jeho zápasech. A tak místo nesportovního jednání, které snad měli odhalit, přišli na něco nečekaného. Jejich závěr zněl, že je schopen svou vysokou koncentrací a ponořením se do průběhu boje „přiklonit čas na svou stranu“. Potvrdili mimoděk to, co tvrdí některá dávná učení – že člověk dokáže manipulovat časem. Zdá se, jako by vrcholné sportovní výkony v některých případech demonstrovali ještě něco jiného než dispozice a ohromnou dřinu, která se za výsledkem skrývá. SHAOSoučasná moderní věda a nejen ona, připouští, že je možné, že člověk dokáže manipulovat s časem. Děje se to v naprosté většině případů neuvědoměle a týká se to jen času toho kterého jedince. Takže pro jeho okolí je vše normální a pro něj samotného se také nic nestandardního neděje. To, že k něčemu takovému došlo se zaznamená jen vyjímečně, jako v případě rychloběžné kamery. Případy, kdy ultramaratoncům chybí části vzpomínek na úseky, které běželi se dají vysvětlit i jinak. A nám tedy nezbývá než se zamyslet jestli by na tom mohlo něco být, připadně jak toho využít pro sebe a naučit se také deformovat čas podle svých potřeb. Hodilo by se to nejen ve sportu, ale třeba i při čekání na autobus, milovanou osobu a nebo potom na čas, který s milovanou osobou chceme strávit.

Powered by themekiller.com anime4online.com animextoon.com apk4phone.com tengag.com moviekillers.com